Gabriela Vlková

O druhé neděli adventní uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy proroka Izaiáše. Těmito slovy začíná druhá část knihy, tzv. „Druhý Izaiáš“. Její proroctví byla původně určena vyvolenému národu na sklonku babylonského vyhnanství, do kterého se lid dostal po dobytí a zničení Jeruzaléma babylónským králem Nebukadnezarem v 6. století před Kristem. Autorem této části knihy je anonymní prorok, který navazuje na proroctví Izaiáše, pronesená téměř o dvě století dříve. Nová proroctví povzbuzují vyhnance, učí je rozpoznat ve všem, co se děje, naplnění Hospodinova slova. Mají uvěřit, že Bůh se rozpomněl na svůj lid, hodlá ho vysvobodit a dovést zpět do zaslíbené země.

V prvním verši uslyšíme: Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh (Iz 40,1).

Dvojice – „můj lid“ a “váš Bůh“ – připomíná formuli uzavření smlouvy. Když se Hospodin rozhodl vysvobodit Izraele z Egypta, řekl Mojžíšovi: „Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem“ (Ex 6,7). Později oznamuje Mojžíš Izraeli v souvislosti s vyvolením: „Tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení … abys byl jeho lidem“ (Dt 7,6).

Říká-li národ Bohu „Ty jsi můj Bůh“ a Bůh národu „Ty jsi můj lid“, uzavírají smlouvu. Národ se zavazuje poslouchat Boha a Bůh mu slibuje požehnání. Z následných dějin víme, že lid se stal neposlušným a smlouvu porušil. Bůh mu proto odepřel ochranu a národ se dostal do područí nepřátel.

Na tomto místě je vhodné připomenout proroka Ozeáše, jenž byl svědkem porušení smlouvy ze strany národa ještě před Izaiášem a ohlašoval trest opravdu působivě. Když se mu narodil syn, uslyšel Boží pokyn: „Pojmenuj ho Ne-můj lid, neboť vy nejste můj lid a já nejsem váš Bůh.“ O tom čteme hned v 1. kapitole knihy Ozeáš.

Ovšem 2. kapitola zase předvídá obrat a obnovu smlouvy. Pozoruhodné je, že tento obrat začíná podle Ozeáše u Hospodina, lid na něj pouze odpovídá. Ozeášovo zaslíbení zní: „Těm, kdo Nejsou-lid-můj, řeknu: ‚můj lid‘, a on řekne: ‚Můj Bože‘“. Právě tuto Ozeášovu větu si můžeme připomenout, když slyšíme v textu nedělního čtení: „těšte můj lid – praví váš Bůh“. Bůh začíná jednat, těší svůj lid a ohlašuje obnovu smlouvy.

Následující verš pokračuje: Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy (Iz 40,2).

Do centra pozornosti se dostává Jeruzalém. „Mluvit k srdci“ znamená přemlouvat. Chce-li totiž mluvčí zasáhnout srdce Jeruzaléma, které je v biblickém pojetí sídlem vůle a bytostného rozhodování, pak se snaží Jeruzalém přesvědčit a získat si ho.

S podobným obrazem se setkáváme v již zmíněné 2. kapitole knihy Ozeáš, kde je neposlušný národ přirovnán k nevěrné ženě, kterou Bůh trestá tím, že ruší manželskou smlouvu a uvádí ji na poušť. Přesto však se jí nevzdává. U Ozeáše čteme: „Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci … Tam mi opět odpoví jako za dnů mládí, jako v den, kdy vystoupila z egyptské země“ (Oz 2,16n).

O jaké přemlouvání Jeruzaléma však jde v našem textu z knihy Izaiáš? Jeruzalém slyší volání, že jeho špatnost a nepravost je již odčiněna. Má tedy uvěřit a nechat se utěšit. Zde se dotýkáme jednoho z klíčových témat celé knihy, která se již od prvních kapitol soustředí právě na Jeruzalém. Jaký obraz města nabízí?

Jeruzalém je v první kapitole přirovnán k nevěrné ženě. Čteme totiž: „Běda! Nevěstkou se stalo město věrné! Bývalo plné práva, přebývala v něm spravedlnost, teď jsou v něm vrahové“ (Iz 1,21). Další verše slibují trest, který se historicky uskutečnil, když se Jeruzalém dostal do područí nepřátel. Ovšem Izaiáš ve všem vidí působení Hospodinovy ruky. On vyzývá lid k soudu. V jeho jménu prohlašuje: „Obrátím na tebe svou ruku, vytavím tvou strusku, jako louhem odloučím všechny tvé přimíšeniny. A vrátím ti soudce, jako byli na počátku … pak tě budou nazývat městem spravedlnosti, městem věrným. Sión bude vykoupen soudem a ti v něm, kdo se obrátí, spravedlností“ (Iz 1,25-27).

Všimněme si, že ani zde, stejně jako u Ozeáše, není cílem zničení města, pouze jeho pokoření, aby se obrátilo a obnovilo bývalou věrnost. Zničení Jeruzaléma a babylónské vyhnanství představovaly trest a soud, předvídaný od samého začátku knihy. Proč ale přijal Jeruzalém z Hospodinovy ruky dvojnásob za své hříchy? Byl Bůh nespravedlivý? Snad nám pomůže text ze 47. kapitoly, kde Hospodin vyčítá Babylónu: „Na svůj lid jsem se rozlítil, své dědictví jsem nechal znesvětit, vydal jsem je do tvé ruky. Neměla jsi s nimi slitování, svým jhem jsi i starce obtížila příliš.“ Babylón, stejně jako Jeruzalém, je představován jako žena, v tomto případě nepřiměřeně krutá. Její krutost uspíšila Hospodinův soucit s vyvoleným lidem.

Text nedělního čtení pokračuje: Hlas volá: Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu (Iz 40,3)! 

Volajícím hlasem je prorok či jiný zvěstovatel záchrany, který se obrací na své souvěrce – nazývá totiž Hospodina „náš Bůh“. Výzva je jasná: Je třeba připravit cestu pro Boží příchod. Tato cesta má vést pouští, což připomíná vysvobození z Egypta. Hospodin kráčel před svým lidem, aby jej vedl do zaslíbené země. Návrat lidu z babylónského vyhnanství je přirovnán k novému vyjití z Egypta.

O přípravě cesty mluví i následující verš: Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou (Iz 40,4).

Lid má uhladit všechny překážky. Můžeme si představit nerovnosti v krajině. Verš však lze vnímat i obrazně, zvlášť pokyn ke snížení hor. Hora a pahorek označuje totiž v izaiášovské tradici často pýchu. Už ve 2. kapitole zaznělo varování: „Den Hospodina zástupů přijde na každou pýchu a vypínavost, na vše vyvýšené, a bude to sníženo, na všechny cedry Libanonu, vysoké a vyvýšené, na všechny bášanské duby, na všechny vysoké hory a na všechny pahorky vyvýšené.“

Rovněž termín „křivý“, je v biblické tradici používán takřka výhradně pro označení lidské zvrácenosti. V našem verši tedy může jít o výzvu, aby se lid vnitřně připravil na Boží příchod.

Je zajímavé porovnat náš verš s jiným, na který narazíme ve 42. kapitole. Hospodin praví o svém záměru: „Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu.“

Nakonec se ukazuje, že jednání vychází ze strany Boží. Ve skutečnosti On urovnává a připravuje cestu pro svůj lid, chrání ho a vede na svobodu.

Následující verš mluví o Hospodinově velebnosti neboli slávě: Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla (Iz 40,5).

I tento termín je spjat s tradicí o vyjití z Egypta. Hospodinova sláva pokryla horu Sinaj a poté se usídlila ve svatostánku, který Mojžíš nechal zbudovat. Kdykoli se zvedla, bylo to znamení, že tábor se má přesunout tam, kam jej vedla. Mluví-li naše čtení o zjevení Hospodinovy slávy, naznačuje, že se děje to, co je srovnatelné vyjitím z Egypta. Když později král Šalomoun vybudoval jeruzalémský chrám, Hospodinova sláva naplnila tuto svatyni. Snad v našem úryvku zjevení Hospodinovy slávy naznačuje, že povzbuzení Jeruzaléma nese s sebou i naději na opětné vybudování chrámu, až se nový exodus dovrší.

Následující verše liturgický text vynechává: Hlas praví: Volej! Řekl jsem: Co mám volat? Každé tělo je tráva a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschla tráva a opadal květ, když jej ovanul Hospodinův dech. Ano, trávou je lid. Uschla tráva, opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky (Iz 40,6-8).

Tyto verše mluví o lidské pomíjivosti. I když člověk kvete, stačí, aby Hospodin zavanul svým dechem, a veta je po veškeré lidské slávě. Za dnů proroka Izaiáše se vypínal asyrský král, ale prorok v 10. kapitole předpověděl: „… pod asyrskou slávou to zapraská praskotem ohně“. S ohledem na celou druhou část knihy Izaiáš se zdá, že k pomíjivé trávě jsou přirovnáni hlavně nepřátelé. V 51. kapitole zazní pro útěchu lidu: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva?“ Do kontrastu k pomíjivé trávě je v nedělním čtení postaveno Boží slovo, které trvá na věky. Co Izraelité prožili ve vyhnanství, bylo Izaiášem předpovězeno. Předpovězeno však bylo i vysvobození.

O naplnění a platnosti Božího slova slyšíme i ve známém verši z 55. kapitoly: „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ V tom je útěcha Izraele; měl možnost zakusit na vlastní kůži naplnění Božího slova o soudu. Ale právě proto může také doufat v naplnění slova, které už odedávna slibovalo spásu.

Dalším veršem již zase čtení pokračuje: Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozdvihni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ (Iz 40,9).

Boží přítomnost v obnoveném Jeruzalémě je potvrzena na mnoha místech knihy. Na začátku 60. kapitoly slyší Jeruzalém povzbuzení: „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva.“

Pokud se do Jeruzaléma vracejí vyhnanci a s nimi naděje na obnovu dřívější slávy, pak může město právem prohlásit před zraky judských měst „Hle, váš Bůh!“ Je to poukaz na uskutečnění spásy. Vždyť v mnoha předchozích pasážích knihy bylo zvolání „Hle Bůh!“ spojeno výslovně s ujištěním o spáse.

V nedělním čtení dále uslyšíme: Hle, Pán Hospodin přichází v síle, jeho rámě má svůj zisk (Iz 40,10).

Zatímco v 1. části knihy obrátil Bůh svou ruku proti Jeruzalému, nyní je moc jeho ramene zárukou spásy. Tento motiv se opakuje v mnoha textech Druhého Izaiáše. Za všechny můžeme zmínit 5. a 9. verš 51. kapitoly: „Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit mé rámě. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mé rámě … Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinovo rámě! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení!“

V posledním verši nedělního čtení slyšíme: Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede (Iz 40,11).

Je to opět obraz nového vyjití z Egypta: Hospodin provází lid. Je zdůrazněna laskavost a mírnost, s jakou se Boží vedení uskutečňuje. Ač Boží rameno mocně trestá nepřátele, vyvolený lid shromažďuje s velkou šetrností. Lid byl Bohem nesen při vyjití z Egypta. Poeticky to vyjadřuje píseň v Páté knize Mojžíšově: „Hospodinovým podílem je jeho lid … Našel ho na poušti … zahrnul ho svou péčí, chránil ho jako zřítelnici oka. Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí, tak Hospodin sám ho vedl“ (Dt 32,9-12).

Hospodin chce nést svůj lid i nyní. Ve 46. kapitole Izaiáš ujišťuje: „Slyšte mě, dome Jákobův, všichni, kdo jste zůstali domu Izraele, kteří jste chováni již od života matky, od matčina lůna na rukou nošeni. Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“

Prorocký text, který v neděli vyslechneme, patřil k těm, které v minulosti dodaly vyvolenému lidu naději a vzbudily víru, takže – navzdory žalostné situaci a vědomí vlastních hříchů – byl schopen odpovědět na nabídku spásy a přijmout ji. Jako novozákonní Boží lid tušíme za slovy o útěše podobnou nabídku spásy. Znovu se při bohoslužbě připravme na příchod „dobrého pastýře“, který vede své ovce s láskou, jíž není rovné.