Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 63,16-64,7

Gabriela Vlková

Adventní doba, do které co nevidět vstoupíme, je dobou, ve které si připomínáme Pánův příchod. Všechny mešní texty první neděle adventní se nějakým způsobem vztahují k Božímu příchodu. My se dnes zamyslíme nad prvním čtením, které obsahuje verše z 63. a 64. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Nejprve si je pozorně vyslechněme:

Ty, Hospodine, jsi náš Otec, „náš vykupitel“ je tvé dávné jméno.
Proč jsi nám dal Hospodine zbloudit z tvých cest,
srdci dal ztvrdnout, abychom před tebou neměli bázeň?
Usmiř se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní!
Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory.
Od věků nikdo neslyšel, k sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo,
že by bůh, mimo tebe, tak jednal s těmi, kdo v něho doufají.
Zastáváš se těch, kdo jednají spravedlivě, kdo pamatují na tvé cesty.
Hle, ty ses rozhněval, protože jsme hřešili, odedávna jsme žili nevěrně.
Byli jsme všichni jak poskvrnění, jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek.
Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr.
Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul,
neboť jsi před námi skryl svou tvář, nepravosti jsi nás vydal napospas.
A přece, Hospodine, ty jsi náš Otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!

Ze všech těchto veršů zaznívá touha modlícího se lidu po nalezení cesty k Bohu. Kdo jsou tito lidé a v jaké situaci přednášejí své prosby?

Jde o verše umístěné v závěrečné části celého spisu. V knize Izaiáš se obvykle rozlišují tři části. V první varuje prorok před soudem, který dolehne v podobě nepřátelských vojsk, pokud lid odmítne napravit své cesty a nepřimkne se k Bohu. Nebezpečí, kterému Judsko čelilo v Izaiášově době – válečné tažení asyrského krále – bylo sice zažehnáno díky modlitbám zbožného krále Chizkijáše, nevěra však nepřestala. Hrozba proto trvala dál. Neštěstí dolehlo na národ v plné síle o několik století později: Jeruzalém byl dobyt Babyloňany a lid byl odvlečen do zajetí.

Druhá část knihy Izaiáš odráží situaci, kdy už se vyhnanství schyluje ke konci, její proroctví nabízejí útěchu a příslib opětného vybudování Jeruzaléma.

Třetí část knihy reflektuje obnovu města, ale i problémy a nepravost, které se opět objevují. Přes existenci hříchu je však tón této části knihy jiný než na začátku. Prorocké texty nehrozí tolik soudem, spíše vyzývají k obrácení. Najdeme zde i několik kajících vyznání lidu. Verše nedělního čtení jsou vybrány z jednoho takového vyznání.

Jsou součástí širšího bloku, který začíná v 7. verši 63. kapitoly a končí 11. veršem 64. kapitoly. Začátek tohoto bloku vyznává Hospodinovo milosrdenství a slitovnost, které se projevily v minulosti – kdykoli se lid ocitl v úzkých. Bůh odpouštěl provinění a zachraňoval mocnými činy. Ukazuje se zde typický rys biblické kajícnosti: Kajícník nejen vyznává své prohřešky, ale mnohem více si uvědomuje Boží moc a věrnost. Na ně se soustředí, připomíná si je. A tato oživená vzpomínka se stává východiskem naděje. Některé z dalších veršů zmíněného textového bloku líčí situaci, ve které se lid nachází: Jeruzalém i okolní města jsou zpustošená, chrám je stále v troskách. Právě kvůli tomu se ve verších, jež slyšíme v nedělním čtení, obrací lid k Bohu se svým voláním:

Ty, Hospodine jsi náš Otec! Jako křesťané jsme zvyklí nazývat Boha Otcem díky modlitbě, kterou nám Ježíš odkázal. Ve Starém zákoně není však označení Boha jako Otce zdaleka tak běžné. Najdeme je pouze na několika místech. Proto i zde upoutá toto důvěrné oslovení pozornost. Prozrazuje, že kajícníci chtějí v modlitbě zapůsobit na Boží shovívavost, zároveň si však uvědomují, že Bohu vděčí za svůj život, podobně jako dítě otci.

Vděčí však nejen za pouhou existenci, ale také za veškerou záchranu, kterou v minulosti zakusili. O tom svědčí další slova: „náš vykupitel“ je tvoje dávné jméno. Vykupitelem je podle Mojžíšova zákona člověk, jehož povinností je vykoupit členy svého rodu, pokud se pro dluhy dostali do otroctví. Vykupitel se měl i při jiných příležitostech zasazovat o rodová práva. Hospodin začal být nazýván vykupitelem svého lidu proto, že se vůči němu zachoval jako blízký příbuzný, když jej vyvedl z egyptského otroctví. Nicméně s označením Boha – vykupitel – se ve Starém zákoně setkáme nejčastěji právě v knize Izaiáš, zvláště v textech, které slibují vysvobození z babylónského vyhnanství. Například ve 41. kapitole slyší Izrael : „Neboj se, červíčku Jakube, … Já ti pomohu praví Hospodin. Tvůj vykupitel je Svatý Izraele!“ Dojemná slova slyší Sión, přirovnaný k opuštěné ženě, v 54. kapitole: „Neboj se, … Tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno, tvým vykupitelem je Svatý Izraele!“ Lid má pochopit, že Bůh je mu velice blízký, je otcem, příbuzným, ba i manželem, zkrátka tím, komu na vyvolených záleží.

Text nedělního čtení pokračuje slovy: Proč jsi nám dal Hospodine zbloudit z tvých cest, srdci dal ztvrdnout, abychom před tebou neměli bázeň? Modlící se lid vyznává své zbloudění a tvrdost srdce. Proč však Hospodin něco takového dopustil? Nemohl tomu zabránit? Narážíme zde na jeden z nejpalčivějších problémů knihy: lid je hříšný, netečný a nechápavý, proto musel přijít soud v podobě zkázy Jeruzaléma a vyhnanství. Tento stav je však zároveň tajemným důsledkem Hospodinova rozhodnutí. V 6. kapitole, v souvislosti s Izaiášovým viděním Hospodina v přítomnosti serafů provolávajících Boží svatost, se setkáváme s prapodivným úkolem, jímž Hospodin proroka pověřuje, když mu říká: „Srdce tohoto lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“ To vše má trvat do doby, dokud země nebude opuštěná a zpustošená. Pak teprve má nastat obrat. Sám Hospodin posílá tedy Izaiáše zatvrdit lid a přivodit zkázu. Mnozí se již pokoušeli tento teologicky nesnadný text uhladit, vyložit mírněji, ale k plně uspokojivému řešení nedošli. Záměr zatvrdit připomíná Druhou knihu Mojžíšovu: Hospodin zatvrdil srdce faraóna, aby nechtěl propustit Izraele z otroctví. Zdá se, že podobné biblické texty o zatvrzelosti vyjadřují přesvědčení, že vše na světě se děje ve shodě s Božím plánem. Lidská zvůle a hřích jej nemohou ohrozit, Bůh s nimi svým způsobem počítá, je Pánem i nad nimi. Verš nedělního čtení, ve kterém zazní slova – „Proč jsi dal zbloudit …, srdci ztvrdnout?“ – je třeba vykládat právě s ohledem na zmíněnou 6. kapitolu. Země, o níž mluví 64. kapitola, je už pustá. Čas obrácení tedy nadešel. Kající volání zde není ani tak dožadováním se teoretické odpovědi na otázku „proč?“, jako spíš vyznáním selhání a neschopnosti porozumět. Avšak právě pokorným uznáním vlastních mezí začíná uzdravení a zatvrzelost ustupuje. Kající volání se proto stává prosbou o smilování.

Text pokračuje: Usmiř se, kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní! V této prosbě se připomíná, že lid je Božím vlastnictvím. Stal se jím v době, kdy jej Hospodin vyvedl z Egypta, a slíbil: „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid“ (Ex 19,5). Samozřejmě, lidé nebyli s to smlouvu dodržet. Přesto se v tomto verši znovu prohlašují za Boží služebníky. Tím vyjadřují ochotu obnovit věrnost. Zmínka o služebnících vyvolá v rámci knihy Izaiáš ještě jinou asociaci. Čtenář totiž měl možnost setkat se víckrát s pojmem služebník v předcházející části knihy, která slibuje vysvobození z babylónského vyhnanství. Služebníkem v ní byl nazýván především Izrael. Připomeňme si některé texty. V 41. kapitole slyšíme: „Ty však, Izraeli, můj služebníku , Jakube, kterého jsem si vyvolil …“ Také ve 44. kapitole zazní: „Tak praví Hospodin, tvůj stvořitel: Neboj se, můj služebníku Jakube, miláčku, kterého jsem vyvolil.“ Služebník je zde tím, koho Bůh vyvolil, koho se zastává. Když se tedy lidé prohlašují za služebníky, projevují tak nejen ochotu poslouchat, ale zároveň se odvolávají na zaslíbení Boží ochrany.

V úryvku pro nedělní liturgii jsou vynechány následující dva verše, ve kterých se dozvídáme, že lid je podmaněn a jeruzalémská svatyně zneuctěna. Právě proto vyjadřuje následující verš – již součást nedělního čtení – touhu po Božím zásahu: Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory. Ač mohou tato slova vyvolat v souvislosti s adventní bohoslužbou u posluchačů pozitivní pocity, související s očekáváním Kristova narození, v knize Izaiáš jde spíš o vyjádření touhy po pomstě a soudu nad nepřáteli. Případný Hospodinův zásah do uspořádání nebes a jeho sestoupení připomíná 34. kapitolu, kde je podobný soud líčen následujícím způsobem: „… nebesa se svinou jako svitek a všechna jejich souhvězdí spadnou jako padá listí z révy, jako suchá ratolest z fíkovníku. Protože se můj meč opojil na nebi: hle – sjede na Edom …“ Ani obraz rozplývajících se hor ve druhé části našeho verše není ničím uklidňujícím. Připomíná 5. kapitolu, v níž se ohlašuje: „Hospodinův hněv vzplanul na jeho lid, vztáhl na něj svou ruku a bil ho, až se hory třásly, jejich mrtvoly byly jak smetí uprostřed ulic.“ Navzdory děsu, který v nás mohou podobné představy vyvolat, byl pro starozákonního Izraele útěchou tento verš, který žádá protržení nebes a Boží sestoupení. Potrestání nepřátel znamená totiž, že Bůh bojuje za svůj lid.

Další slova jsou proto projevem důvěry: Od věků nikdo neslyšel, k sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo, že by bůh, mimo tebe, tak jednal s těmi, kdo v něho doufají. Toto vyznání se také nepřímo odvolává na texty, které se nacházejí v předchozí části knihy a v nichž byla zdůrazněna Hospodinova jedinost. Ve 45. kapitole oznamuje Hospodin perskému králi Kýrovi, který umožnil lidu návrat z vyhnanství: „Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.“ O pár veršů dál čteme ujištění pro vyvolený lid: „Kdo to vyhlásil před věky, kdo to dávno předpověděl? Zda to nejsem já, Hospodin? Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne.“ Všechna tato ubezpečení sloužila k tomu, aby lid uvěřil, že jedině Hospodin může a také chce zachránit. Jestliže v tomto verši vyznává lid jedinost svého Boha a jeho ochotu pomoci, všechny další prosby jsou legitimní, neboť jsou proneseny v přímé shodě s dřívějšími Božími přísliby.

Zastáváš se těch, kdo jednají spravedlivě, kdo pamatují na tvé cesty. Lid, dožadující se pomoci, argumentuje svou spravedlností. Na první pohled to vypadá paradoxně: Ještě před chvílí vyznával svou zatvrzelost a zbloudění, nyní mluví o spravedlnosti a připomíná si Boží cesty. Nezapomínejme však, že zatvrzelost už patří minulosti. Kajícníci se přece upřímně obracejí k Bohu, čímž se nepravosti zříkají. Proto mohou počítat s tím, že spravedlnost je jim vlastní jako Boží dar. Spravedlnost je totiž v druhé i třetí části knihy Izaiáš především tím, co nabízí sám Bůh. Není plodem lidského úsilí, člověk ji pouze přijímá a spolupracuje s ní. Ve známém textu 45. kapitoly slyšíme o spolupráci “nebe a země” – tedy Boha a člověka – tato slova: „Rosu dejte, nebesa shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost!“ Na začátku 61. kapitoly ujišťuje pak prorok o duchovním uzdravení, jehož plodem je spravedlnost: „Hospodin mě pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce … Budou se nazývat „duby spravedlnosti“, které Hospodin zasadil pro své oslavení.“

V textu nedělního čtení následuje však nové vyznání vin: Hle, ty ses rozhněval, protože jsme hřešili, odedávna jsme žili nevěrně. Byli jsme všichni jak poskvrnění, jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek. Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr. Ač to vše je opět vyznáním, týkajícím se minulosti, je znát, jak velikou lítost kajícníci dosud pociťují. Jejich obrácení není jen laciným zapomenutím na hřích a opovážlivým spoléháním na Hospodinovu slitovnost. S důvěrou se prolíná i bolest a lítost. Vyznávají-li kajícníci, že každý jejich dobrý skutek byl jako špinavý šat, uznávají, že způsob jejich života je vzdaloval od Boha. K Bohu totiž může podle Mojžíšova zákona přistoupit pouze ten, kdo je neposkvrněný a čistý. Jestliže pak příležitostné dobré skutky ztrácely svou cenu, kde byla chyba?

Následující text odhaluje: Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul. Je zřejmé, že největším pochybením byla netečnost vůči Bohu, rezignace a nedostatek síly pozvednout se. Sílu povstat a přivinout se k Bohu může ovšem mít pouze ten, kdo důvěřuje. Přivinutí k Bohu s důvěrou je předpokladem, aby Bůh mohl zasáhnout.

Ale opět se připomíná tajemná skutečnost zatvrzelosti: neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi nás vydal na pospas. Bůh skryl svou tvář. To znamená, že se vzdálil Lid nemohl zakoušet jeho přízeň a požehnání. V první části knihy Izaiáš čteme poprvé o skryté Boží tváři, když národ a král odmítli důvěřovat Bohu v situaci válečného ohrožení. Ke své škodě spoléhali jen na sebe. Pouze prorok Izaiáš se svými stoupenci setrval v důvěře. Jeho proroctví i jeho postoj se stávají svědectvím pro budoucí generace. V 8. kapitole prorok prohlašuje: „Dobře uchovej svědectví, zapečeť poučení v mých učednících. Budu čekat na Hospodina, který skrývá svou tvář před Jakubovým domem, budu v něj doufat.“ Hospodin skryl svou tvář, a vydal tak lid napospas nepravosti. Boží odklon však není ničím jiným, než důsledkem lidské neochoty a neposlušnosti. Ta je odpovědná za veškeré zlo. Výslovně to potvrdí další text, ve kterém je řeč o zakryté Boží tváři a na nějž narazíme v 59. kapitole –krátce před textem nedělního čtení. Prorok prohlašuje: „Vaše nepravosti jsou přehradou mezi vámi a vaším Bohem. Vaše hříchy vám skryly jeho tvář, proto nyní nechce slyšet.“ Hřích vždy vzdaluje od Boha.

Avšak každý poctivý pokus o vzchopení se a přimknutí k Bohu v důvěře je řešením a cestou. Nedělní čtení završuje zvolání: „A přece, Hospodine, ty jsi náš Otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!“ Vracíme se k tomu, čím jsme začali: Modlící se lid se znovu dovolává Boha jako Otce. Navíc je zde zajímavé rozvinutí: Lid je přirovnán k hlíně, ze které Bůh tvaruje své dílo. S podobným přirovnáním se setkáme u Jeremiáše v 18. kapitole: Prorok sleduje hrnčíře, který se snaží tvarovat nádobu, a když se mu nepovede, uhněte jinou. Jeremiáš má zvěstovat, že právě tak naloží Bůh s lidem, který se „nepovedl”. U Izaiáše najdeme přirovnání Boha k hrnčíři a lidu k hlíně ještě v 29. a 45. kapitole. V žádném z těchto případů nejde však o zdůraznění Boží moci, která může zničit. Člověk je sice kritizován, protože nevěří a dostává se do konfliktu se svým Tvůrcem, což je stejně absurdní, jako kdyby hlína chtěla poučovat toho, kdo ji hněte. Ale kontext obou míst poukazuje na to, že Bůh jako svrchovaný tvůrce má se svými tvory spásný plán. Absurdnost, jíž se vyznačuje vzpoura hlíny proti tvůrci, má sloužit jako napomenutí. Zároveň povzbuzuje k důvěře – osud lidu je v rukou Tvůrce, nemusí se bát. Jestliže se lid v závěru nedělního úryvku dovolává Boha Otce a sám se přirovnává k hlíně, dílu jeho rukou, odkazuje opět na Boží slitování a očekává podobné spásné činy, jakými se v minulosti prokazoval Bůh, svrchovaný Pán, Otec i hrnčíř.

Nedělní čtení nás vyzývá ke kajícnosti, která je něčím velmi krásným a obdivuhodným. Je totiž postojem důvěry a očekávání Božího příchodu, navzdory všem našim hříchům a nedostatkům. Sám Bůh nám slovy nabízí příklad a pomoc, aby nás uschopnil k přijetí nejvzácnějšího daru, jímž je Slovo, které se v Ježíši Kristu stalo skutečným tělem.