Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

J 1,6-28

Petr Mareček

 

Pro 3. neděli adventní byl vybrán úryvek z Janova evangelia. Každý ze čtyř evangelistů začíná své evangelium osobitým způsobem. Evangelista Matouš navazuje na dějiny spásy. Představuje hned na začátku svého evangelia Ježíše jako syna Davidova a syna Abrahámova (Mt 1,1). Pomocí rodokmenu zdůrazňuje Ježíšovo zakořenění v izraelském lidu a ukazuje, jak docházejí dějiny spásy svého cíle a završení v Bohem darovaném Mesiáši. Evangelista Marek vychází z radostné zvěsti, jejímž obsahem je Ježíš Kristus, Syn Boží (Mk 1,1). Tak chce poukázat na původ a základ této zvěsti. Lukáš začíná své evangelium předmluvou jako starověký historik. Klade si za cíl vše v pravém sledu popsat (Lk 1,3). Začíná tedy své evangelijní vyprávění zvěstí o narození Jana Křtitele (Lk 1,5-25). Janovo evangelium začíná slavnostní předmluvou (Jan 1,1-18). Dříve než evangelista Jan uvede jméno Ježíše Krista (Jan 1,17), zabývá se jeho původem, jeho vztahem k Bohu (Jan 1,1-13) a popisuje jeho význam (Jan 1,14-18).

V předmluvě se vyskytují tři vlastní jména: Jan Křtitel (Jan 1,6.8.15), Mojžíš (Jan 1,17) a Ježíš (Jan 1,17). Tato tři jména spojují výpovědi v předmluvě se třemi historickými postavami. Jan Křtitel přišel, aby jako svědek vydal svědectví o Světle (Jan 1,7). Skrze Mojžíše byl dán Zákon (Jan 1,17). V Ježíšovi se zjevila milost a pravda (Jan 1,17).

Ježíše předchází Jan Křtitel. Ten vystupuje i v ostatních evangeliích. Janovo evangelium potvrzuje, že Jan křtil, avšak nikdy ho nenazývá titulem „Křtitel“. Jeho úkolem je seznámit Izraele s Ježíšem (Jan 1,31). Tomuto účelu slouží také postavení křtitele. Janovo evangelium jej tak představuje již od počátku jako svědka Světla (Jan 1,6-8). Jeho úkol – vydávat svědectví o Ježíšovi – je tak důležitý, že se o něm Jan zmiňuje v předmluvě dvakrát (Jan 1,6-8.15). Podle Janova evangelia by se tedy měl jmenovat „Jan Svědek“. Východní církev jej nazývá „Jan Předchůdce“. Toto označení vystihuje oba jeho úkoly: má křtít a být svědkem.

Člověk nepotřebuje svědectví, má-li poznat skutečnost, která je kdykoli dostupná. Každý snadno pozná, že je obtížné vyskočit do desetimetrové výšky. K tomu není nutné požadovat svědectví. Existují však skutečnosti, které mají úzký vztah k určitému místu, k určité době, nebo které jsou skryté a které je obtížné zjistit. Jsou tedy málo dostupné. Chceme-li o nich být spolehlivě informováni, jsme odkázaní na důvěryhodné svědky, na osoby, které zažily událost, nebo kterým byl umožněn přístup k tomu, co je skryté a tajemné. Známou situací, při které se vydává svědectví, je soudní jednání. Soudcové nejsou obvykle přítomní u případů, které mají posuzovat. Jsou odkázáni na svědectví svědků, aby objasnili, jak se události skutečně odehrály a kdo, popřípadě v jaké míře za ně nese odpovědnost. Rovněž veškeré poznání minulosti, stejně jako každá věda týkající se historie je odkázaná na svědectví. Jedná se o základní zkušenost naší lidské situace: Mnoho důležitého je nám dostupné jen skrze svědky.

Jan je svědkem Světla, svědčí o Světle (Jan 1,6-8). Je paradoxní, že právě světlo potřebuje svědka. I když pravé Světlo svítí každému člověku (Jan 1,9), lidé se nenacházejí v jeho záři. Toto Světlo je třeba nejprve objevit, podobně jako skrytý poklad. Jestliže je objeveno, pak zazáří a odhaluje pravou skutečnost všeho. Pro Ježíše je příznačné, že jeho pravé bytí není dostupné jednoduše běžným povrchním a libovolným způsobem. Nevnucuje se, nepřepadá a nikoho nenutí. Vždy je možné vyhnout se mu a nebrat na něho ohled. Je světlem, které vyžaduje od člověka svobodné rozhodnutí. Kvůli své skrytosti je toto světlo odkázáno na svědky. Jan je jeho prvním svědkem. Odhaluje jeho existenci a činí ho viditelným. Ani jeho svědectví není přesvědčivým důkazem. Jeho posláním však je, aby všichni uvěřili skrze něho (Jan 1,7). Jeho svědectví je spolehlivé. Kdo mu důvěřuje, přichází k Ježíšovi jako ke světlu.

Jan vzbuzuje rozruch udílením křtu. Jeho činnost byla tak neobvyklá a pro něho natolik příznačná, že byl označen za Křtitele nejen u Matouše, Marka a Lukáše, ale také židovským spisovatelem Josefem Flaviem. Jeho křest vyvolává otázky: Co tímto jednáním sleduje? Čeho chce dosáhnout? Za koho se pokládá? Tyto dotazy jsou mu předloženy lidmi vyslanými z Jeruzaléma a dávají první podnět k tomu, aby vydal svědectví. Evangelista Jan zdůrazňuje, že Janovo svědectví má oficiální a soudní charakter. Víme, komu bylo adresováno (Jan 1,19.24) a kde bylo vysloveno (Jan 1,28). Jan tedy vystupuje jako věrohodný svědek.

Ve svém svědectví jasně říká, kým není (Jan 1,19-21), kým je (Jan 1,22n) a kdo přichází po něm (Jan 1,15-27). Již v předmluvě evangelia zaznívá zřetelně: „On sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví“ (Jan 1,8). Jan tedy nejprve konstatuje, kým není. Na to se sice netázali ti, kteří za ním přišli. On však sám předem zdůrazňuje zcela jasně: „Já nejsem Mesiáš“ (Jan 1,20). Jan zároveň vylučuje, že by byl někým, kdo měl samostatný a nezávislý úkol. Se stejnou rozhodností pak říká, kým skutečně je. Jeho působení má sice pouze přípravný charakter, nicméně je naprosto závazné, protože je stanoveno Bohem a předpovězeno v Písmu. Jeho úkolem je ohlašovat Pánův příchod. Vyzývá tedy k přípravě na jeho příchod. O Hlásaném poskytuje pouze dva údaje. Ten, který má přijít, má takovou důstojnost, že Jan není hoden, aby mu vykonal i tu nejnižší otrockou službu. Skrytost a důstojnost jej budou nadále charakterizovat. Je tajemně zářícím Světlem a zároveň jediným pravým Světlem.

Příchod Slova znázorněného Světlem (Jan 1,9) se uskutečňuje vtělením, přijetím lidské přirozenosti. Evangelista Jan svědčí o vtěleném Slově, že je jednorozeným Synem poslaným od Otce. Je plný milosti a pravdy. Takto je vyjádřeno, co bude lidem darováno díky jeho přítomnosti, co přijali učedníci, když jej poznali. Skrze Ježíše Krista přišla milost a pravda. On je zosobněnou milostí a pravdou (Jan 1,17). Milostí je míněn z lásky udělený dar, pravdou pak zjevení doposud skryté skutečnosti. Ježíš je zosobněnou pravdou, jak sám později prohlašuje: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Skrze něho je nyní možný zcela nový pohled na Boha: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9). Jako Syn zjevuje Boha jako svého Otce. Není možné uznat Ježíše jako Božího Syna bez toho, že by zároveň nebyl uznán Bůh jako jeho Otec. Takové poznání Boha je samo o sobě darem z milosti, výrazem jeho laskavé náklonnosti vůči lidem.

Jak nové je to všechno, objasňuje následující srovnání s tím, co charakterizovalo období Starého zákona. Zákon byl dán skrze Mojžíše. Ten měl funkci prostředníka. Mojžíš přijal Zákon od Hospodina a předal jej lidu. Již Zákon je darem z milosti, slovem Božím, znamením Boží náklonnosti. Zákon totiž odhaluje Boží vůli ve svých nařízeních a zaslíbeních. Dává najevo, co chce činit sám Bůh a co dává svému lidu (srov. Jan 1,45; 5,46). Zákon stanovuje, co mají lidé dělat, aby to odpovídalo Boží vůli. Tedy i Boží příkazy jsou vnímány jako znamení Boží náklonnosti a přízně. Izrael smí znát, co si Bůh přeje a co chce (srov. Ž 19; 119). Nejvyšší hodnotou, nejvnitřnějším přáním není vlastní nevázaná svoboda. V takovém případě by byly Boží příkazy pociťovány jako nepříjemný předpis, jako svévolné omezení. Takový postoj by se soustředil na vlastní sobectví a svévolnost. Kde však jsou Boží příkazy přijaty jako dar z milosti, tam si člověka přeje jako nejvyšší hodnotu společenství s Bohem. Tento postoj se soustředí na život ve spojení s Bohem. Člověk s takovým postojem je rád, že zná Boží vůli, a byl by rád, kdyby mohl Bohu jeho přání takřka číst z očí. Již Zákon byl tedy velikým darem.

Přesto však: Co Bůh poskytuje lidem skrze Ježíše Krista, přesahuje dar Zákona. Ježíš není prostředníkem na způsob Mojžíše, který něco přijatého předává dál, nýbrž skrze něho přišel na svět milostivý dar pravdy, zjevení doposud skryté. Skrze něho byl překonán dosud platný stav: „Boha nikdy nikdo neviděl“ (Jan 1,18). Nikomu, ani Mojžíšovi, nebylo darováno bezprostřední setkání s Bohem a plné poznání Boha. Navzdory všem zjevením zůstal Bůh bytostně Bohem skrytým a neznámým. Zde je protiklad: „jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, který o něm podal zprávu“ (Jan 1,18). Ježíšovým hlavním úkolem je podat zprávu. Evangelista však nerozvádí, co je obsahem této zprávy. Tím víc vypočítává, co Ježíše charakterizuje a činí způsobilým pro tento úkol. Zdůrazňuje, že právě on je způsobilý k podání této zprávy. O kom má být podána zpráva? O skrytém Bohu. Tři vlastnosti, které Ježíše činí způsobilým k podání této zprávy, se týkají jeho vztahu k Bohu.

Ve třech způsobilostech je zachyceno, co již dříve uvedla předmluva jako charakteristiky Slova. Ježíš je jediným Synem (srov. Jan 1,14). Žije v jedinečném vztahu vůči Bohu. On je Bůh (srov. Jan 1,1c). Tento vztah je vtahem mezi rovnocennými, kteří mají stejnou přirozenost a povahu. Spočívá v náručí Otcově (Jan 1,18), je zaměřen na Boha (srov. Jan 1,1b). Tento vztah je charakterizován srdečným a důvěrným společenstvím. Zvěst o Bohu, která je takto darována Ježíšovi, zní: Bůh je Otec, který má rovnocenného Syna, a s ním žije ve vnitřním, důvěrném společenství. Tak je překonáno poznání Boha, darované skrze Zákon. Skrze Ježíše je zprostředkováno poznání, že v samotném Bohu existuje společenství na úrovni Božího života, že existuje vztah srdečné lásky, blízkosti a důvěry mezi Otcem a Synem. Ježíš přináší zprávu o Bohu, aby ti, kteří v něho uvěří, získali účast na jeho vztahu k Bohu a aby se stali Božími dětmi (Jan 1,12). Tato zcela nová skutečnost je uvedena ve známost skrze Ježíše Krista. Takto lze odlišit poznání Boha a vztah k němu ve Starém a Novém zákoně. Doposud platilo: „Boha nikdo nikdy neviděl“ (Jan 1,18). Nyní platí: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9).

Ježíšovo poslání a význam vidí evangelista Jan ve vztahu k Bohu: Ježíš přináší zprávu o Bohu, zprávu, kterou je on sám. Vše, co evangelista říká o vtěleném Božím Slově pomocí pojmů „světlo, život, sláva, milost, pravda“ má svůj smysl jako poselství o Bohu. Syn, který seznamuje s Bohem jako s Otcem a uvádí do společenství s ním, rozjasňuje svět a dává věřícím věčný život.