Petr Mareček
V samém závěru liturgického roku, který končí o této neděli, se tyčí postava Ježíše Krista Krále. Trůnem tohoto krále je ale kříž, který již od nepaměti je pokládán za místo „potrestání otroků“, jak uvádí římský spisovatel Tacitus. Evangelní perikopa pro Slavnost Ježíše Krista Krále, kterou zavedl v roce 1925 papež Pius XI., je však skutečně převzata z vyprávění pašijových událostí Janova evangelia.
Zatímco v prvních třech evangeliích, která nazýváme synoptická, zastává tematika „království“ ústřední roli v Ježíšově vyučování, v Janově evangeliu tematika království zaujímá zvláštní význam pouze na konci Ježíšova pozemského působení, kde je zmíněn jeho královský majestát.
Je možné si všimnout, že ve vyprávění pašijových událostí Janova evangelia se dvanáctkrát setkáváme s tématikou Ježíšovy královské důstojnosti a jeho majestátu. Na první pohled se to jeví zcela paradoxní: Ježíš Kristus v tomto okamžiku zakouší ponížení a útlak. Avšak přece z pohledu evangelisty Jana tato potupná smrt se stává příčinou osvobození a spásy, inaugurací Božího království. Kříž, místo otrocké smrti, se přetváří v trůn slávy. Text, který nám předkládá liturgie Slavnosti Ježíše Krista Krále, je výrazným způsobem orientován tímto směrem. V něm zaznívají šestkrát slova „král“ a „království“.
33Pilát řekl Ježíšovi: „Ty jsi židovský král?“ 34Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ 35Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ 36Ježíš na to řekl: Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“ 37Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ 38Pilát mu řekl: „Co je pravda?“
Ježíš stojí před Pilátem, před člověkem, který má největší moc v Judsku. On je tím, kdo má právo rozhodovat o životě a smrti. Nejedná se o nějaký nezávazný rozhovor, nýbrž o proces vykazující jasné charakteristiky soudního přelíčení, při kterém je vyjádřeno, co Ježíš učinil. Ježíš se přiznává ke svému poslání a s jasností sděluje, jakou povahu má jeho království.
Výslech začíná Pilátovou otázkou: „Ty jsi židovský král?“ (Jan 18,33). Ve své protiotázce se Ježíš domáhá tohoto stavu. Pilát si má sám ujasnit, zda takto mluví ze svého zodpovědného vědomí nebo zda jen opakuje tvrzení někoho jiného. Vyslýchaný promlouvá vyslýchajícímu do svědomí a připomíná mu povinnost svědomitě a zodpovědně vyšetřit veškeré okolnosti skutkového stavu. Pilát se nechává osobně oslovit. Nejprve se distancuje od toho, že by měl něco společného s touto záležitostí a konstatuje, že vše pochází od Židů. Pomocí otázky „Čeho ses dopustil?“ (Jan 18,35) se ukazuje jako soudce, který si je vědom své zodpovědnosti a který nesmí přebírat cizí hodnocení nebo všeobecné posudky. Pilát dává najevo, že musí stanovit skutečné jednání obžalovaného a podle toho pak pronést rozsudek.
Ježíš ve své odpovědi nezmiňuje jednotlivé činy, nýbrž rýsuje celkový charakter své činnosti, ve kterém nejprve uvádí, co chybí v jeho činech. Zcela jasně, přesně vzato třikrát, sděluje: „Moje království není z tohoto světa.“ (Jan 18,36). Tímto prohlášením dává najevo, že jeho království není typem světsko-pozemského království, že není spojeno s nároky panování nad někým, že není spojeno s nároky vlády nad nějakým územím a že není spojeno s používáním mocenských prostředků. Jako důkaz svého tvrzení Ježíš jmenuje přezkoumatelnou skutečnost, že jeho přívrženci nepovstanou v jeho prospěch po způsobu pozemském či mocenskopolitickém. Jeho přívrženci se nepostaví s mocí proti moci a nebudou pro něho bojovat.
Pilát se nechává přesvědčit tímto důkazem. Již se ho tedy neptá „Jsi tedy židovský král“, nýbrž se ho dotazuje „Jsi tedy král?“. Pilát tedy uznává, že Ježíš není král ve smyslu obžaloby. Z Ježíšových slov však postřehl, že si přesto nárokuje, že je král. Pilát by tedy rád věděl, co je to za království, kde Ježíš vládne.
Ježíš potvrzuje svůj nárok, kladným způsobem prohlašuje povahu svého království a zve k tomu, by byl jeho nárok přijat. On je skutečně králem. A tak označuje své královské postavení a svůj úkol: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). Veškerý smysl Ježíšova narození a jeho příchodu spočívá v tom, aby vydal svědectví pravdě. Pouze kvůli tomu je zde a pouze v tom spočívá jeho královské jednání.
Každý nemůže vystupovat jako svědek. Jako svědek může pouze mluvit ten, kdo má skutečnou znalost skutkového stavu skrze bezprostřední přístup, který postřehl vlastními smysly a schopnostmi. Ježíš tvrdí, že on takto zná pravdu a o ní vydává absolutně spolehlivé svědectví. Nemíní zde pravdu o jakékoliv skutečnosti, nýbrž míní tím pravdu o Bohu. On má k Bohu bezprostřední přístup, on jej zná z nejužšího společenství. On je jím poslán, od něj přichází do světa. Uvádí ho ve známost tak, jak doposud nebyl znám. Svědčí o něm jako o Bohu, který sám o sobě vytváří společenství, které je dáno dokonalou jednotou Otce a Syna.
Podle chápání Písma je král pastýřem svého lidu. Jeho úkolem je, aby svému lidu umožnil život, aby se postaral o co možná nejlepší životní podmínky. Ježíšovo královské jednání spočívá v jeho svědectví pravdě. Takto popisuje svůj úkol jako dobrý pastýř: „Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti“ (Jan 10,10). Skrze své svědectví o Bohu otevírá plnost života, která přesahuje veškeré pozemské možnosti. On nám ukazuje Boha, který nás bezmezně miluje a který nás chce přijmout do společenství, které žije se svým Synem. Chce nás získat pro tento život s Otcem, který o sám žije, pro tuto skrytost a pro tento postoj, pro tuto radost a tuto důvěru, pro tuto nezničitelnou budoucnost, kterou nic neohrožuje, která vyvěrá pouze z živého spojení s Bohem. Tím, že otvírá tento život, je pastýřem a králem v nesrovnatelném a nedostižném smyslu. Nestará se přímo o pozemský život. Dává mu však novou dimenzi a znamenitou budoucnost. Přesahuje pomíjejícnost a konečnost lidského života a otvírá skrze své společenství s Bohem věčné společenství s ním i pro nás a věčný život.
Je třeba otevřenosti pro Boha, aby člověk byl schopen přijmout Ježíšovo svědectví a jeho královské jednání. Pilát není schopen pochopit plný smysl Ježíšovy odpovědi. Nemá žádný zájem od něj zakusit něco přesnějšího. Svou otázkou: „Co je pravda?“ Pilát přerušuje rozhovor. Tato otázka může být chápána jako skeptická, ve smyslu „Kdo poznal pravdu?“ nebo je možné ji interpretovat v posměšném smyslu: „Jakou důležitost má pravda?“.
Pilát tedy svou otázkou „Co je pravda?“ přerušuje diskusi s Ježíšem. Jemu totiž stačí, že se vyjasnily vztahy ohledně pozemské moci. Ve svém soudcovském úkolu se nechal Ježíšem oslovit ohledně své povinnosti. Uzavírá se však Ježíšovu svědectví o Bohu.
Ježíšovo setkání s Pilátem poskytuje tedy definici dvou protikladných typů vlády a kralování. Na jedné straně stojí císařská vláda, která rozličnými způsoby zasahuje do světa. Jde o panování, které má zapotřebí prolévat krev, aby se tak upevnilo a mělo trvání. Jedná se o kralování, ve kterém je třeba prolhanosti, útlaku a převahy. Na druhé straně však existuje „království pravdy“, které má základ v milosrdném jednání Boha vůči člověku, které se vyznačuje láskyplnou náklonností a které se neuskutečňuje v prolité krvi druhých, nýbrž v prolité krvi jeho Krále a Pána.
Z celé evangelní tradice lze pozorovat, že Kristus vidí základ veškerého dobra v daru, ve ztrátě, v dobrotě a sebeoběti. Ježíšovo království nemá za zákon panování, nýbrž službu (srov. Mk 10,41-45). Jeho království se nezakládá na zvůli a podvodu, nýbrž na spravedlnosti. Všechna tři čtení této slavnosti zdůrazňují věčnost, transcendentnost a tedy nezničitelnost tohoto království, tohoto skrytého semínka zasetého v zemi historie. Ve slavné mesiánské vizi proroka Daniela je představen Syn člověka, kterému byla Bohem dána moc, sláva a království. Toto „jeho panství je panství věčné, a to nepřestane, jeho království nebude konce“ (Dan 7,14). Žalm 93,2, který oslavuje vznešenost Hospodinovy vlády, zdůrazňuje, že Boží trůn je pevný od pradávna a že Bůh je od věčnosti. Kniha Zjevení pak říká, že Bůh je alfa i omega a že je Vševládným a tím, který je, který byl a který přijde (srov. Zj 1,8).
Ježíš Kristus, kterému projevujeme úctu o této slavnosti, není přítomný v bouřích lidského života, on je totiž s nimi neslučitelný. Je však naopak tím, kdo uvádí lidstvo do pohybu bez zbraní nebo bez politických a ekonomických mocí.
S pohledem upřeným na události uplynulého roku spojené s utrpením a trápením křesťan obnovuje svou volbu bojiště a své vyznání důvěry. Historie často připadá jako změť protikladů a osudová hra mocností. Přesto je však tajně vybavena tajemnou logikou, kterou je Boží království. Kristus působí s trpělivostí a energičností a křesťan je zván, aby se postavil po jeho boku v zápasu proti zlu a za spravedlnost.