Josef Kaše
O slavnosti Zmrtvýchvstání Páně čteme každý rok z 20. kapitoly Janova evangelia.
Evangelista Jan ztvárnil Ježíšovu smrt jako vyvýšení na kříži, jako dokonání jeho díla zjevení, jako přechod do Otcovy slávy a začátek „doby Ducha“ – to také znamená: doby církve. V tomto Janově teologickém pohledu na Velikonoce jsou ukřižování, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a letnice chápány jako jeden celek, jako jediný souhrnný proces Ježíšova návratu k Otci do plnosti slávy. Ve velikonočních textech Janova evangelia se toto teologické dění vypravěčsky rozvíjí a znázorňuje v časovém a prostorovém sledu. Četné styčné body s vyprávěním o velikonocích u ostatních evangelistů jsou zřejmým odkazem na to, že čtvrtý evangelista, Jan, je zakotven v téže tradici a čerpá z ní. Na druhé straně je zřejmé, že dal této společné tradici nezaměnitelnou pečeť své teologie. Velikonoční události vypravuje tak, že mohou posloužit jako důsledný a přiměřený závěr jeho evangelia. Ve svém ztvárnění není tedy evangelista veden zájmem o historicky přesnou zprávu, nýbrž úmyslem vyložit tajemství vzkříšení. To ostatně obecně platí pro všechna novozákonní vyprávění o Velikonocích.
Dříve než se učedníci setkají se vzkříšeným Pánem, jsou konfrontováni seskutečností prázdného hrobu. Zjišťují, že Ježíšovo tělo je pryč. Evangelista Jan velmi vyzdvihuje tento prvek. Ve 20. a 21. kapitole nás postupně uvádí do dialektiky pojmů „vidět“ a „věřit.“ Zdůrazňuje schopnost „vidět duchovním zrakem“, která se týká čtenářů Janova evangelia a všech, „kdo uvěřili, i když neviděli“ (J 20, 29).
U všech čtyř evangelistů se ve vyprávění o nalezení prázdného hrobu setkáme s jednou ženou: s Marií Magdalskou. Zatímco u synoptiků je jmenována spolu s ostatními ženami, Janovo evangelium podává zprávu, že Maria Magdalská šla k hrobce sama. Jako první objevuje prázdný hrob, dostává se jí prvního zjevení Vzkříšeného a je první zvěstovatelkou poselství o zmrtvýchvstání. Pozdější církevní tradice jí proto právem dala čestný titul „apoštolka apoštolů“. Takto ji nazývá například svatý Augustin.
Vyprávění o vzkříšení začíná dvěma chronologickými údaji: „první den v týdnu“ a „časně ráno ještě za tmy“. Začátek nového týdne se stává počátkem nového stvoření, pravým „dnem Páně“, ve kterém víra oživená láskou, dosud však neosvícená světlem Vzkříšeného, putuje temnotou vstříc vítězství nad smrtí.
Prototypem této oddanosti je Marie Magdalská. Když přišla ke hrobu – a pravděpodobně tam nebyla sama – „viděla“, že kámen je od hrobu odvalený. Byla tím tak uchvácena, že si ničeho jiného nevšímala a běžela k Petrovi, jehož význam ve velikonočních událostech dosvědčuje celá tradice církve, a „k učedníkovi, kterého Ježíš miloval“, aby jim oznámila, že Ježíšovo tělo záhadně zmizelo. Evangelista Jan vložil do příběhu o Mariině příchodu ke hrobu vyprávění o běhu dvou učedníků ke hrobu. Zřejmě považoval za důležité zařadit mezi první svědky také dvě vynikající osobnosti prvotní církve: apoštola Jana, který byl v janovské církevní obci nositelem a zárukou tradice, a Petra, uznávanou vůdčí autoritu v kruhu apoštolů.
Jan přibíhá ke hrobu jako první, nevstupuje do něho, ale podobně jako Marie se nejprve „dívá“ na plátna, která tam leží. Pak přichází Petr, vchází do hrobu a „pozoruje“ ležící plátna, což naznačuje, že plátna zůstala na svém místě, když z nich zmizelo tělo, jež zakrývala, a vidí také roušku, do níž byla zabalena Ježíšova hlava. Tato rouška byla složena na jiném místě.
Přesný popis stavu a polohy lněných pláten a roušky odpovídá evangelistovu apologetickému záměru vyvrátit tvrzení o krádeži těla. Zloději by se asi těžko obtěžovali, aby šátky řádně svinuli. Tyto významné postřehy, uváděné evangelistou, poukazují také na zásadní rozdíly mezi událostí Ježíšova vzkříšení a tím, co se dělo při vzkříšení Lazara (viz J 11, 44). V Janově evangeliu pozoruje Petr všechny detaily prázdného hrobu, v němž vládne atmosféra ztišení a nevyslovené otázky… Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil“. Když tedy tento učedník viděl, co se stalo, tuší, k čemu vlastně došlo. Od toho, co má před očima, přechází k tomu, co je skryté, a v jeho srdci se probouzí víra, dosud temná a nedokonalá, jak dokazuje poslední verš naší perikopy: „Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. A tak vedle „vidění a prožívání“ těchto skutečností – prázdného hrobu a setkání se Zmrtvýchvstalým – hrály při rozvinutí víry ve zmrtvýchvstání důležitou roli knihy Starého zákona. Působením Ducha v průběhu času a díky reflexi událostí v dějinách spásy objevila totiž prvotní církev svědectví o zmrtvýchvstání Mesiáše už ve starozákonních spisech (srov. např. 1 Kor 15,3n; Lk 24,25-28.45n; Sk 2,24-36; Mk 8,31; 9,31; 10,34). Přesto právě naše dnešní perikopa ukazuje, že víra ve zmrtvýchvstání nemá základ v učené znalosti Písma. První a zásadní podnět dala zjevení Vzkříšeného, popř. nečekané události a nové zkušenosti Ty teprve otvíraly nové chápání Písma.
Je ovšem zjevné, že zvláštní zájem evangelisty patří druhému učedníkovi.Zatímco Petrova reakce není překvapivě zmíněna, o druhém učedníkovi se říká krátce, a proto působivě: „Spatřil vše a uvěřil“. Ten, kterého Ježíš miloval, má vzhledem k Petrovi přednostní právo uvěřit ve zmrtvýchvstání jako první. A není k tomu třeba ani andělova poselství o zmrtvýchvstání.
Jak vyplývá z následného pokračování textu evangelia, víra není pro člověka trvalým vlastnictvím, ale začátkem cesty ve společenství s Pánem. Víru je tedy třeba živit a prohlubovat, abychom dosáhli plnosti života s ním.
Vstoupit do hrobu, vytesaného ve skále není právě povzbudivou skutečností. Podívat se smrti do tváře nebývá chápáno jako zdroj naděje. A přece nelze bez pravdivého pohledu na tuto skutečnost pochopit vzkříšení, nelze žít z naděje, kterou vzkříšení v sobě nese. Petr a Jan byli Ježíšovi určitě blízko, a přece jim byla po ukřižování asi bližší jistota smrti, než živá naděje ve vzkříšení. Evangelium se nad tím nijak nepohoršuje, nepovažuje to za příliš překvapivé. Ani my nejsme na tom vlastně jinak. I pro nás je zkušenostně získaná jistota zla, smrti a špatných konců mnoha věcí trpkou, avšak mocnou životní jistotou. Lidé na ni reagují různě: od cynismu přes nerealistické spoléhání na sebe až po lehkovážné přijetí nejrůznějších podivných pomocí, které u některých lidí požívají tím větší důvěry, čím jsou zamlženější. Víra ve vzkříšení si i u nás jen těžko a váhavě razí cestu výše zmíněnou houštinou obranných reakcí. Znovu a znovu jsme zraňováni svou bezmocí vůči zlu a smrti. Znovu a znovu jsme vyzýváni, abychom vpustili Boha do svého života a využili možnosti žít z Ducha svatého – abychom tedy zakusili nekonečnou moc Božího života ve vlastním velmi zranitelném a také často zraňovaném životě.
Pro víru ve vzkříšení potřebujeme svědectví Písem, svědectví těch, kteří se s Ježíšem setkali a svědectví těch, kdo v uplynulých staletích ze skutečnosti vzkříšení žili. Ale potřebujeme také vlastní zkušenost moci a síly Kristovy v našem životě. Potřebujeme nahlédnout do svých vlastních životních hrobů a objevit, že Pán žije a je zdrojem života i pro nás.
Cesta učedníků k víře ve vzkříšení nebyla zřejmě jednoduchá. Bylo na ní několik momentů, z nichž se některé objevují v dnešní perikopě: skutečnost prázdného hrobu, nové porozumění Písmu, setkání s ženami jakožto prvními svědky vzkříšení a nakonec setkání se vzkříšeným. Tato cesta ovlivnila apoštoly natolik, že byli schopni být hlasateli Vzkříšeného navzdory všem pronásledováním až k prolití krve.
V den zmrtvýchvstání Páně se církev obrací prostřednictvím poselství evangelia o vzkříšení na všechny lidi: Pán vstal z mrtvých, aleluja! Tuto zvěst o vzkříšení zvěstovali nejprve andělé, po nich zbožné ženy vracející se od hrobu, následně apoštolé a konečně křesťané minulých generací, kteří už žijí v tom, který je věčně Živý. Jejich slova i svědectví jsou pro nás pozváním a také provokací, protože v srdci každého z nás probouzejí základní životní otázku: Kým je pro tebe Ježíš? Pokud by tato otázka neukazovala cestu k odpovědi, bylo by to něco velmi bolestného a nesmyslného. Původce života však není třeba hledat mezi mrtvými. S Ježíšem se nesetkáme na stránkách dějepisných knih nebo ve slovech těch, kdo o něm mluví jako o jednom z učitelů lidské moudrosti. Ježíš, který přemohl pouta smrti, nám jde vstříc a nejrůznějším způsobem se s námi setkává během našeho pozemského putování – jako poutník, žebrák či zahradník… Ten, jehož není možné obsáhnout, se nám dává poznat ve své církvi, kterou pověřil posláním nést radostnou zvěst o vzkříšení až do nejzazších končin světa.
Jedno je skutečně důležité: vydat se hned za úsvitu na cestu. Nesmíme otálet nebo se nechat ovládat předsudky a strachem, nýbrž musíme přemáhat temnoty pochybností světlem naděje. Proč bychom se i dnes nemohli setkat se vzkříšeným Pánem? Zcela jistě k tomuto setkání může dojít. Místo a způsob budou pro každého odlišné, a každý může toto setkání prožít svým osobním způsobem. Výsledek je však pro všechny stejný: radikální proměna osobnosti člověka. Setkání se zmrtvýchvstalým je pozváním – šancí pro každého z nás!