Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

J 6,24-35

Petr Chalupa

 

Pro osmnáctou neděli v liturgickém mezidobí byl vybrán úryvek z Janova evangelia. Vždy je dobré uvědomit si, odkud takový úryvek pochází vzhledem k stavbě celého evangelia. Janovo evangelium začíná známým zpěvem o Božím Slově, které je oslavováno jako prostředník stvoření a zjevení. Druhá až čtvrtá kapitola popisují počátky Ježíšovy činnosti. Pátá až jedenáctá kapitola jsou poznamenány Ježíšovými spory se Židy. V páté kapitole dochází k rozepři o Ježíšovu pravomoc. Před Velikonocemi nacházíme Ježíše opět v Galileji. Šestá kapitola, z niž je vybrán nedělní úryvek, je obdivuhodně promyšlená. Nejprve představuje Ježíše jako dárce chleba – sice pozemského, ale zázračně rozmnoženého. Tuto část jsme slyšeli minulou neděli. Pak se ukazuje, že nasycení má hlubší, symbolický význam. Odtud je vybrán dnešní úryvek. Nakonec je zřejmé, že Ježíš je chléb života, On je jediným dárcem tohoto pokrmu.
Pokusme se navázat na zázračné nasycení pěti tisíc lidí, popisované na začátku šesté kapitoly Janova evangelia. Ježíš a jeho učedníci se po této události přeplavili na druhý břeh Genezaretského jezera, do Kafarnaa. Ostatní lidé zůstali na místě, kde k zázraku došlo. Podle evangelisty Jana se někteří z nich vydali pěšky domů. Ostatní se druhý den přeplavili do Kafarnaa. Zde začíná nedělní úryvek:

Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše.

V Kafarnau zjišťují, že člun, v němž přijel Ježíš a učedníci, není na svém místě. Mají však orientační bod. Mohou následovat Ježíše a učedníky podle lodí, které připluly z Tiberiady. Hledají jej tedy a nacházejí. Takřka na něho zaútočí svou zvídavou otázkou.

Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“

Setkání umožňuje Ježíšovi, aby dal předcházejícímu zázračnému nasycení hlubší význam.

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů.

Položenou otázkou se Ježíš vůbec nezabývá. Je zbytečná, nemusí na ni odpovídat. Místo toho obrací pozornost svých posluchačů k zázračnému nasycení, které prožili. Pro ně bylo hlavní, že se nasytili. Takto však nepochopili nejhlubší smysl a obrazný význam jeho jednání. Zázrak měl zajisté uspokojit tělesné potřeby, ale tito lidé neporozuměli, že Ježíšův zázrak byl znamením, které odkazuje na hlubší pravdu – na skutečnost, která se člověku otevírá pouze vírou v Ježíše. Ježíšova řeč o chlebu života chce přivést k této skutečnosti. Námitky nechápavých lidí činí z dalšího průběhu setkání dramatický spor.
Následující, 27. verš spojuje předchozí text s následujícím Ježíšovým výkladem.

Neusiluje o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.“

Ježíš vyzývá lidi, kteří byli účastníky zázračného nasycení, aby se doslova „přičinili“ o pokrm, který není pomíjivý. Nemohou jej sice vytvořit, ale mohou si jej opatřit. Ježíš je ochoten dát jim ho. Jako Syn člověka má k tomu od Boha právo.

Zeptali se ho: „Co máme dělat, abychom dělali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Řekli mu: „Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: Chléb z nebe jim dal jíst.

Tazatelé nechápou význam slovesa „činit.“ Jsou ochotní činit skutky, které jim v Zákoně předepisuje Bůh. Ježíš jim však objasňuje, že jeho požadavek neznamená mnoho činů, ale jeden skutek, víru, která je vírou v toho, kdo je Bohem poslán. Tato víra je jediným a nezbytným předpokladem k přijetí pokrmu, který zůstává pro život věčný. Zástup by rád uvěřil, ale nejprve požaduje další znamení. Při nasycení pěti tisíc lidí zažili sice, že Ježíš jedenkrát rozmnožil pozemský chléb. Teď však očekávají, že dokáže provést zázrak s manou (Ex 16,4-35) a dát jim chléb z nebe, aby byli neustále sytí a byli tak zbavení starosti o každodenní chléb. Ježíš by tedy měl první zázrak překonat druhým a větším. Jedině když to svede, prokáže se jako dárce spásy na konci času. Za požadavkem zástupu tušíme názor, podle něhož zopakuje Mesiáš jako druhý vykupitel zázrak prvního vykupitele, Mojžíše. Podle rabínské představy je mana, kterou Mesiáš snese z nebe, symbolem budoucí spásy. Z tohoto hlediska se právem klade otázka: „Co konáš?“ Znamená: Jsi schopen udělat zázrak, který nás přesvědčí o tvém božském poslání? Ježíš odmítá požadavek zástupu a pokouší se vysvětlit, že v případě chleba, který chce dát, jde o něco úplně jiného.

Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Začátek tohoto odstavce je novým, mesiánským výkladem starozákonních slov: „Chléb z nebe jim dal jíst.“ Najdeme je v sedmdesátém osmém žalmu jako čtyřiadvacátý verš. Vyjadřují ve zkratce zázračné nasycení manou na poušti, které popisuje Druhá kniha Mojžíšova v šestnácté kapitole. Ježíš nejprve opravuje přesvědčení svých posluchačů, podle něhož je dárcem many Mojžíš. Nebyl to Mojžíš, ale byl to Bůh, kdo dal praotcům na poušti chléb zachraňující jejich fyzický život. Ukazuje se, že mana není pravý nebeský chléb. Spadla sice z nebe, ale byla pomíjivým pokrmem, který měl význam jen na omezenou dobu. Věčný život nepůsobila. Pravý chléb přichází bezprostředně od Boha. Proto má jiné účinky než mana na poušti. Dává život světu.
Věty – „chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“ – můžeme také chápat jako tajuplný náznak skutečnosti, že Ježíš je chléb života. Zástup ovšem tuto narážku nechápe. Zůstává v zajetí svých představ o maně. Proto Ježíše prosí, aby jim dával chléb podle těchto představ pořád. Podobnou prosbu vyslovila samaritánská žena u Jakubovy studny: „Pane, dej mi té vody, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat“ (4, 15). Ježíš však boří očekávání, která jsou zaměřena na hmotné zajištění lidské existence – slovy, v nichž zjevuje sám sebe: „Já jsem chléb života.“
Podle hlavního tématu evangelijního úryvku bývá vybráno první čtení. V neděli uslyšíme několik veršů z Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 16,2-4.12-15). Během putování pouští po záchraně z Egypta jsou Mojžíš a Árón ostře kritizováni svými vyhladovělými druhy: „Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!“ Tato slova jsou vlastně reptáním proti samotnému Hospodinu. Ten proto říká Mojžíšovi: „Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. … Boží zaslíbení  dokonce rozšiřuje jídelníček reptajících: „Kvečeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh. …Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle – na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to Izraelité viděli, ptali se navzájem: Co je to? – neboť nevěděli, co to je. Mojžíš jim řekl: To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu.“ Když si uvědomíme, jaké postavení má v těchto klíčových chvílích Mojžíš, nedivíme se tomu, že pro další generace zůstal nepřekonatelným vzorem prostředníka Boží záchrany.
Po prvním čtení budeme v neděli zpívat několik veršů 78. žalmu. Tento žalm uvažuje o chvályhodných Hospodinových činech v dějinách. Básnickou formou připomíná nejdůležitější události starozákonních dějin spásy. K Hospodinově péči o lid putující pouští říká: „Seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm. Člověk jedl chléb silných, pokrm jim dal do sytosti.“ Pozoruhodné je, že žalm nezná Mojžíše jako prostředníka. Všechny záchranné činy se v něm připisují přímo Bohu.
Texty ze šesté kapitoly Janova evangelia se v liturgii mše svaté uplatňují ponejvíce v souvislosti s přijímáním. Jednu z možných antifon k přijímání pro 18. neděli v mezidobí tvoří závěr úryvku, kterým jsme se zabývali: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“
Na myšlenky dnešních biblických textů navazuje velmi výstižně modlitba po přijímání z 18. neděle v mezidobí: „Bože, ty o nás stále pečuješ a občerstvuješ nás chlebem života; prosíme tě, provázej nás svou mocnou ochranou, abychom dosáhli věčné spásy.“