Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

J 6,41-51

Petr Mareček

 

Ježíšovo zázračné nasycení zástupu, o kterém jsme četli předminulou neděli, je třeba chápat jako znamení. Je skutečnou událostí. Ježíš opravdu nasytil velký zástup lidí. Tento zázrak však nemá svůj smysl sám v sobě. Ježíš nechce ukázat, že člověk u něj může dostat chléb bez práce a námahy, že může být nasycen bez svého přičinění. Nechce nahradit pekaře a sebrat jim práci. On odkazuje na jinou skutečnost. To, že Ježíš dává chléb a že je schopen pozemským způsobem sytit, má vyjevit, že je osobně chlebem života, že může dát věčný nepomíjející život. Neměli bychom u něj hledat pozemský chléb, měli bychom poznat a uznat, že může dát a že chce dát něco nesrovnatelně většího. Tuto nabídku bychom měli brát vážně a tento dar bychom si měli od něj nechat darovat.

Více tuto tématiku rozvíjí Ježíš ve své následné řeči, ze které bude i nedělní evangelní úryvek: Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Namítali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: ‚Sestoupil jsem z nebe‘?“ Ježíš jim odpověděl: „Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v prorocích: ‚Všichni budou vyučeni od Boha.‘ Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, kdo je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa“ (Jan 6,41-51).

Co bychom měli u Ježíše hledat a co od něj přijmout, to on sám shrnuje ve slovech: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“ (Jan 6,35; srov. 6,48.51). Poprvé se setkáváme s jednou z těch výpovědí, ve kterých Ježíš ozřejmuje pomocí životně důležitých skutečností, jaký je jeho význam pro nás lidi. Později pak v Janově evangeliu o sobě Ježíš prohlašuje: „Já jsem světlo světa“ (Jan 8,12), „Já jsem dobrý pastýř“ (Jan 10,11). Smysl těchto slov můžeme jen tehdy pochopit, když nám bude jasné, jaký je náš vztah k těmto pozemským skutečnostem a když budeme vidět požadavek, který v sobě obsahují.

Pokud jde o náš vztah k chlebu nebo k jídlu všeobecně, platí následující: Jsme nevyhnutelně závislí na chlebu. Nejedná se o něco vedlejšího, nějakou podružnou věc nebo něco lehce nahraditelného. Základ naší existence, našeho samotného života, tvoří chléb. Jsme na něj odkázáni. Bez sil, které dostáváme skrze chléb, bychom nemohli žít. Nejsme nezávislými, suverénními, soběstačnými. Co nám chléb dává, nemůžeme si žádným způsobem sami dát. Chléb má tedy co dočinění se samotným životem a smrtí. Kdo nemá nic k jídlu nebo nic nejí, ten umře. Samotnou pevnou vůlí svůj život člověk neuchová. Od přirozenosti jsme odkázáni na chléb. Tento chléb má zázračnou moc nás udržovat naživu. Tato moc ovšem má své omezení, své hranice. Pro každého člověka nastane v životě okamžik, kdy mu i ten nejlepší chléb už nepomůže. Po dlouhá desetiletí sice tento chléb člověka chránil před smrtí, avšak nakonec proti smrti nic nezmůže.

Ježíš se svým výrokem: „Já jsem chléb života!“ tvrdí, že vztah mezi jeho osobou a námi lidmi je stejné povahy jako vztah mezi chlebem a námi. Z jeho strany to znamená, že on osobně, se vším, co mu náleží, nám může dát to, co nám dává chléb, a to sice nejen pro pozemský smrtelný život, který má své ohraničení, nýbrž rovněž pro nepomíjející věčný život, který nezná žádného omezení. Čeho není schopen žádný chléb, co není možné v pozemské rovině v žádném případě přislíbit, k tomu chce on mít moc. On chce být mocnější než smrt a chce nás přes ni převést. Z naší strany to znamená, že jsme ohledně věčného života zcela závislí na něm, tak jako jsme závislí v pozemském životě na chlebě. Tato skutečnost však rovněž znamená, že zmizela hranice smrti. Jako máme v obyčejném chlebě prostředek k uchovávání pozemského života, tak se rovněž Ježíš nabízí jako prostředek, pomocí kterého můžeme překonat smrt a vstoupit do nepomíjejícího věčného života. Ježíšův příslib je obrovský. Čistě z lidského hlediska jeho slova mohou být pokládána za pouhou troufalost, a velikášství (srov. Jan 6,60).

Aby můj život obdržel chléb, musím ho jíst. Když ho nebudu jíst, vyhladovím a zemřu před plným košem chleba. Nestačí pouze o chlebě mluvit nebo na chleba hledět; musím s ním správným způsobem vstoupit do spojení. Stejně tak je potřeba vejít do spojení s Ježíšem. Nestačí pouze o něm něco vědět nebo duchaplně o něm mluvit. Jediné účinné spojení s ním je víra v něho. Věřím v něho, když mu daruji mou veškerou důvěru, když se spolehnu na něj a na jeho slova, když přistoupím s rozhodností a pevností na jeho cestu. Věřím v něho, když budu zcela na něm stavět svůj život a když spojím svůj život s jeho životem. Víra neznamená v prvé řadě intelektuálně pevně se držet nějaké výpovědi nebo skutkové podstaty. Víra rovněž neznamená pokládat za pravdivou nějakou výpověď nebo skutkovou podstatu. Víra je především rozhodný a důvěřivý vztah k Ježíšově osobě s plným vědomím toho, kdo on je, a s plným uznáním jeho pravé totožnosti. Víra je vztah a vazba osoby k osobě. Věřím v Ježíše, když se zcela připoutám k němu a když se jím nechám řídit. Víra se může zdát jako lehké a slabé pouto. Jak významným, pevným a život určujícím osobním poutem je, dává najevo opravdové přátelství nebo opravdové manželství. Ve víře v Ježíše přichází ke svému vrcholu životodárná a životonosná moc a síla osobní vazby.

Přijímání chleba za pokrm působí, že můj pozemský život má pokračování. Víra v Ježíše daruje věčný život: „Kdo věří, má život věčný.“(Jan 6,47). Život věčný nezačíná teprve po smrti, nýbrž již s přijetím víry v Ježíše. Věčný život znamená život jiné převyšující kvality: život, který je naprosto životem a který si teprve zcela zasluhuje označení „život“. Nejedná se o život, který směřuje ke svému konci. Jedná se o život, který je životem nepomíjejícím, neohraničeným, nezničitelným, který je prost jakýchkoliv břemen, který je nerušený a který má plný smysl, radost a harmonii.

Co je obsahem věčného života, nám říká Ježíš: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3). Věčný život není nějakým prázdným trváním, při kterém jsme neomezeni a kdy musíme zakoušet, co si počít s tímto trváním a s touto existencí. Věčný život je společenstvím s Ježíšem a skrze něj společenstvím s Otcem a se všemi lidmi. Proto začíná vírou v Ježíše. Skrze víru spojujeme náš život s jeho životem a začíná naše osobní společenství s ním. Věřit v Ježíše znamená s ním žít, nechat se jím vést, svěřit mu náš život a nechat mu svobodu s námi disponovat. Tento život s ním má nás k jeho osobě stále více přibližovat, má učinit toto pouto s ním stále důvěrnějším. Znamená to, že se necháme ovlivňovat jeho vzorem. Toto spojení s Ježíšem nás má vést ke stále větší připravenosti ke službě vůči ostatním lidem a ke stále větší důvěře a poslušnosti vůči Bohu. Život s Ježíšem je věčný život.

Spojení s ním přetrvává i po smrti, protože on, stejně jako Otec, má v sobě život (Jan 5,26), je skrz naskrz životem. Kdo jednou vstoupil do Ježíšova životního prostoru, vůči tomu nemá smrt žádnou moc. Ježíš takového člověka probudí ze smrti k životu (Jan 5,21). V pozemské rovině žijeme věčný život bez toho, že bychom ho směli vidět. Jsme odkázání na víru (srov. Jan 20,29). Skrze smrt a vzkříšení vstupujeme do bezprostřední přítomnosti oslaveného Ježíše a Otce. Tímto nabývá věčný život své dokonalé podoby (Jan 17,24). Stále však věčný život zůstává osobním vztahem a poutem, životem s Ježíšem.

Rovněž z naší zkušenosti víme, že skutečný lidský život je životem, který je prožíván na rovině osobních vztahů, a že odtud dostává své nosné síly a své vrcholy. Bez lásky a osobní výměny člověk zakrní, jeho život nebude radostný, i kdyby měl nejlepší zdraví a nejlepší materiální zabezpečení. Náš život bude bohatý a oblažující, když budeme moci dávat a přijímat: pochopení, pomoc, ohodnocení, uznání, povzbuzení, účastenství, dobrotu, odpuštění, věrnost, spolehlivost atd. Čím zralejší a vnitřně bohatší jsou osoby, které se účastní této výměny, tím bohatší je tento život. Ježíšova osoba je nesrovnatelná. Jako Syn Boží se nachází v nekonečné výměně s Bohem Otcem. On může říci Otci: „všechno mé je tvé a všechno tvé je mé“ (Jan 17,10). Můžeme se jen divit, že nás volá k víře, k poutu s jeho osobou, k životu s ním. Nejsme pro něj žádnými rovnocennými partnery. V něm je přítomna dokonalá plnost nevyčerpatelného bohatství a nekonečné Boží lásky. To vše se nám otvírá, přiměřeně naší chápavosti. Tento vztah s Bohem skrze Ježíše je věčný život.

Ježíš se namáhá, aby nám osvětlil, co je jeho vlastním darem. Zároveň se snaží vzbudit náš zájem o tento dar. Nasycení zástupu je znamením. Nevyužíváme jeho pravou hodnotu, když zůstáváme pouze u našich bezprostředních nejbližších zájmů a očekáváme od něho pozemský chléb a zdraví. On nabízí mnohem více. Když sděluje: Já jsem chléb života, tak se připojuje k Božímu zjevení, které bylo uděleno Mojžíšovi při jeho povolání. Při této události Bůh uvedl své jméno: „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). Bůh se vyznačuje zásadně tím, že je přítomen pro svůj lid. Svým sebeoznačením Ježíš říká, že Bůh je v něm pro nás přítomen a zprostředkovává nám život. Ježíš osobně je novou a konečnou formou mocné a působivé Boží přítomnosti, která není zaměřena pouze na ochranu a vedení, nýbrž rovněž na osobní společenství života. Ježíš nechce dát chléb, nýbrž nepomíjející společenství života s Bohem. Toto se nachází vně přirozených zájmů a očekávání člověka. Tuto nesmírnou hodnotu Ježíšova daru je třeba objevit.