Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Jk 5,1-6

Angelo Scarano

 

O čtyřech minulých nedělích jsme jako druhé mešní čtení četli na pokračování list Jakubův. O následující neděli uslyšíme poslední úryvek, který je z tohoto listu vybrán:

Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad starostmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny. Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – a on se vám nebrání.

Jakub teď oslovuje konkrétní skupinu, bohaté. Jeho styl se blíží prorockým výtkám. Jednoznačně se dá říci, že od začátku dopisu se autorovy preference kloní na stranu chudých, ne majetných a společensky dobře situovaných. Celým dopisem se vine jako červená nit jeden ze základních axiomů eschatologie: dojde ke změně údělu, chudý bude rehabilitován. Zatímco boháč si libuje v množství svého majetku a těší se, že si užije, Jakub svým hlasem připomíná, že brzy bude konec. Bylo by možné uvést mnoho podobných prorockých textů, omezíme se pouze na jeden, Mich 3,1-4:

„Pravím: Slyšte, představitelé Jákobovi,
vůdcové izraelského domu!
Což není vaším úkolem znát právo?
Dobro nenávidíte a milujete zlo,
stahujete z lidu kůži a z jeho kostí maso.
Požírají maso mého lidu,
sdírají z nich kůži a lámou jim kosti,
jako by je kouskovali do hrnce, jak do kotle maso.
Až budou úpět k Hospodinu, neodpoví jim;
skryje před nimi tvář v onen čas,
jak zasluhují za svoje zlé skutky.“

Podobně jako v liturgickém textu, i zde je výtka adresována boháčům, kteří utiskují slabší. Nyní k našemu úryvku z nedělní liturgie. Už samotný začátek „nuže tedy, vy boháči“ prozrazuje, že autor přímo oslovuje určitou skupinu lidí a vyžaduje „plnou pozornost a vnímání“. Co však následuje? Nic útěšného, ba dokonce ani volání k pokání, ale výzva k nářku a pláči, protože přichází zkáza. Za zmínku stojí to, že se zde používají dokonce dvě slovesa podobného významu („plačte a naříkejte“), přičemž druhé z nich je v řečtině zvukomalebné („ololyzein“ – znění připomíná samotné naříkání). Tím vším se ještě víc podtrhuje naléhavost výzvy.

Odsouzení bohatého je už prorockým tématem, viz např. Am 6,1-9. Jedná se vlastně o obrácenou stranu mince „záchrany chudého“. Je nutné upřesnit, že kořenem problému není samotné bohatství, ale spíš jeho zneužívání, jak bude patrné i z následujících veršů liturgického úryvku.

Ježíš sám varoval boháče, že je pro ně velmi nesnadné vstoupit do Božího království, ale přece ne nemožné. I v pastorálních listech zaznívá podobné varování: „Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby, kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme; napomínej je, ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní, a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost, aby obdrželi pravý život“ (1 Tim 6,9-10.17-19).

Verše 2-3 popisují zkázu přicházející na majetek boháčů. Přesněji řečeno – jedná se o zkázu již nyní působící. A jak? Zásoby hnijí, šatstvo rozežírají moli, zlato a stříbro rezaví. Místo aby použili majetek ve prospěch potřebných, bohatí si vše nahromadili a nechali znehodnotit. Místo aby darovali své mnohé šaty chudším, nechali to rozežrat moly. A místo aby použili zlato a stříbro k spravedlivé a včasné mzdě, nechali to rezavět. Ale copak může zlato či stříbro rezavět? To autora listu nezajímá, on pouze přejímá tradiční biblické vyjadřování: „Nelituj peněz pro bratra a přítele, nenech je zničit (doslova zrezavět) v úkrytu pod kamenem“ (Sir 29,10); „Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez“ (Mt 6,20).

Symbolicky řečeno, rez na zlatu a stříbru bude svědčit u soudu proti boháčům. Jak? Tím, že bude „odsuzovat“ boháče za to, že jeho postoje byly asociální. Rez je tedy personifikována. A tato rez se dokonce obrací proti samotným odsouzeným a stává se stravujícím ohněm. Snad zde tato rez symbolizuje „vyrážku“ stravující kůži odsouzených.

S ostrou ironií Jakub dodává: „Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny“. Důraz leží na druhé části věty, „v tyto poslední dny“. Autor na tomto místě odráží biblické přesvědčení, že poslední dny již začaly, viz např. 1 Jan 2,18: „Dítky, nastala poslední hodina“. Bohatí nahromadili stále větší majetek, aniž by pomysleli na to, že nastaly už poslední dny s blížícím se soudem. Nejbližší paralelou našeho textu je Ez 7,19: „Vyházejí své stříbro na ulice a zlato jim bude nečistotou. V den Hospodinovy prchlivosti je jejich stříbro a zlato nevysvobodí. Nenasytí se a své útroby si nenaplní, poněvadž jejich nepravost je přivede k pádu.“

Poté Jakub upřesňuje, z jakého důvodu přichází soud na bohaté: „Mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů.“ Opět tu máme personifikaci – mzda symbolizuje ošizené žence. Výraz „křik pronikl k sluchu samotného Pána“ nám připomíná, co říká ve Starém zákoně Hospodin Kainovi: „Prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země“ (Gen 4,10). Nejen stránka formální, ale i obsahová odpovídá starozákonní tradici, viz Sir 34,21-22: „Mít nedostatek chleba, to je živobytí nuzných, a kdo je oň připravuje, je vrah. Kdo bere bližnímu obživu, zabíjí ho, a kdo zadržuje mzdu nádeníkovi, prolévá krev“. Nebo také Dt 24,14-15: „Nebudeš utiskovat nádeníka, zchudlého a potřebného ze svých bratří ani ze svých hostí, kteří žijí v tvé zemi v tvých branách. Dáš mu jeho mzdu ještě téhož dne, než nad ním zapadne slunce, neboť je zchudlý a svým životem na ní závisí, aby nevolal proti tobě k Hospodinu a aby na tobě nebyl hřích.“

Výčitka vůči bohatým pokračuje. Oni nejen že nahromadili poklady a nevyplatili spravedlivou mzdu, ale k vlastnímu potěšení prohýřili své bohatství. Zde se myslí na určitý styl života. Co však vzbuzuje trochu rozpaky a nejasnosti, je pokračování verše: krmili jste se i tehdy, když už nastávala řež. Na co se naráží? Jistě se má vyloučit výkladová varianta, že se myslí na porážku dobytka určeného k hostině. Rovněž se má nechat stranou možnost, že se jedná o brutální pobíjení chudých, nebo že se naráží na zničení Jeruzaléma v roce 70. Musíme si pomoci blízkým kontextem, kde se mluví o posledním dnu soudu. Jakubovy výtky jsou zaměřené eschatologicky a do takového poselství spadá ve Starém zákoně i motiv „dnu porážky“. Bohatším chybí bdělost, nepoznávají znamení času. Oni „krmí“ své srdce, které se tak stává tučným a nevnímavým. Krmí se ke dni porážky, podobně jako zvířata nic netušící o blížícím se údělu.

Časté použití tradičního biblického materiálu stavícího do protikladu boháče a chudé vedlo k domněnce, že autor nelíčí skutečnou situaci v daném společenství. Avšak proti tomu se má namítnout, že právě tak časté citování nebo parafrázování příslušných biblických textů napovídá, že autorovi leží na srdci konkrétní problém obce.

Obžaloba nyní dosahuje svého vyvrcholení: „Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život“. Tyto výtky odpovídají tzv. teologii bohabojných, viz např. Ž 37,14: „Svévolníci tasí meč, luk napínají, chtějí srazit poníženého a ubožáka, zabít ty, kdo chodí přímou cestou“, nebo Ž 37,32 „Svévolník však číhá na spravedlivého, chce ho uštvat k smrti“. Kdo je tím spravedlivým? Jistě to není konkrétní jednotlivec (Ježíš, prvomučedník Štěpán). Tím spravedlivým je jednoduše každý křesťan žijící podle Božího zákona. Naráží se tedy na konkrétní zkušenosti křesťanského společenství, na které doléhala protivenství způsobená vlivnými odpůrci. Avšak podle pozdní židovské teologie utiskovaní chudí a spravedliví budou mít při soudu účast na vykonání Boží spravedlnosti. Zatím čekají a neodporují zlu násilím, protože jsou jednoduše slabší a nemají na to, aby čelili silnějším. Tak jim nezbývá, než doufat v Hospodina, jak praví žalmista: „Hospodin je spása spravedlivých, záštitou v čas soužení jim bývá. Hospodin jim pomáhá a vyváznout jim dává, dá jim z moci svévolníků vyváznout a zachrání je, protože se k němu utíkají“ (Ž 37,39-40). Proto se spravedlivý nebrání – on očekává záchranu od Nejvyššího. Pomoc přijde od toho, který stojí přede dveřmi jako božský soudce. Na něho čeká ten, kdo je spravedlivý!