Pavel Zahradníček

Nejen lidstvo, ale celý náš vesmír má svůj počátek a směřuje ke svému konci – to je skutečnost, kterou v posledních desetiletích jasně poznávají přírodní vědy, zejména takzvaná kosmologie, vědní obor, který se zabývá modely vývoje celého vesmíru a to jak v minulosti, tak také s výhledem do budoucnosti. K jakému konci náš vesmír směřuje je dnes – z hlediska přírodních věd – ještě otevřenou otázkou. S určitou dávkou zjednodušení se dá říci, že jsou dvě možnosti: buď bude rozpínání vesmíru, ke kterému dnes dochází, dále pokračovat, až bude vesmír nesmírně chladný a řídký – mrtvý, bez planet i hvězd, a nebo se rozpínání vesmíru jednou zastaví, vesmír se začne smršťovat a jeho konec bude v nesmírně malém bodu s nepřestavitelnou hustotou a teplotou – podobně jako tomu zřejmě bylo na jeho počátku. Přesnost vědeckých měření v současné době není taková, aby bylo možné s určitostí říci, ke které možnosti vesmír směřuje. Ale ani jedna, ani druhá není příliš lákavá…

Dnes budeme společně hledat, jakou odpověď na otázku budoucího osudu celého stvoření dává sám jeho tvůrce ve svém slovu. A tak jako to, co můžeme o osudu vesmíru poznat světlem svého rozumu, třídí a dává dohromady věda zvaná kosmologie, tak odpověď víry opírající se o skutečnosti zjevené v Písmu svatém shrnuje eschatologie – teologická věda, která pojednává o posledních věcech člověka, lidstva i celého vesmíru. Své pojmenování má z řečtiny. Eschatos znamená řecky poslední – odtud tedy název eschatologie, nauky o posledních věcech. Je to termín, který má svůj biblický původ. Janovské spisy několikrát požívají spojení „v poslení den“. Například v 6 kap. Janova evangelia stojí:

A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6,39n.)

Jak plyne nejen z tohoto citátu z Janova evangelia, „poslední den“ nebude jen pouhým koncem, ale daleko více novým začátkem – vzkříšením, začátkem toho, co má být věčné a k čemu směřovalo to, co bylo časné.

Základním rozměrem biblické eschatologie je radostný pohled, plný naděje, která se týká nejen lidstva, ale i přetvoření celé hmotné skutečnosti. Ve Zjevení sv. Jana ve 21 kapitole je to vyjádřeno pomocí symbolické, obrazné řeči o novém stvoření. Nemůžeme z ní vyvozovat závěry o jednotlivých detailech toho, co má v poslední den a po něm přijít. Jasně však poznáváme, že do tohoto budoucího bytí bude vtažen nejen člověk, ale celé stvoření – je zde řeč nejen o lidech, ale i o nových nebesích a nové zemi… Daleko více však zde jde o vylíčení atmosféry radostného naplnění a dovršení lidských očekávání a také o to, že pramenem toho všeho bude Bůh, jeho nesmírná blízkost a jeho vše obnovující a přetvářející moc:

Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: „Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.“ A ten, který sedí na trůně, řekl: „Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj 21,1-5a)

Tento radostný rozměr křesťanského pohledu do budoucnosti, který se opírá o poselství Bible, však často není vůbec pochopen.

Vícekrát jsem se setkal s tím, že mnozí sektáři, kteří se hlásí ke křesťanství, straší příchodem konce světa. Daleko více mě však mrzelo, když jsem se setkal s mnohými „dobrými katolíky“, kteří doufali, že modlitbou, obětí a nápravou života je možno konec světa ještě odvrátit… To je naprosté nepochopení biblického poselství! Vždyť nejen sám Kristus nás učil prosit:„Přijď království tvé!“, ale i celá Bible končí textem, který vyjadřuje doslova toužebné očekávání této chvíle:

Ten, kdo to dosvědčuje, říká: „Ano. Přijdu brzy!“
Amen. Přijď, Pane Ježíši! (Zj 22,20)

To je text předposledního verše poslední knihy Nového zákona, Zjevení sv. Jana. Poslední den byl pro křesťany vždy především dnem radostného setkání s Kristem, okamžikem druhého Kristova příchodu. Chvílí kdy se naplní to, na co nyní čekáme. Tak to vyjadřuje i svatý Pavel v Prvním listě Soluňanům, který je nejstarší knihou Nového zákona – byl sepsán pravděpodobně v roce 51, tedy přibližně dvě desetiletí po smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista:

Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí v Kristu, potom budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy. (1 Sol 4,16-18)

Podobné očekávání je patrné i ve starokřesťanském pozdravu Maranatha! s významem: „Přijď Pane!“ nebo „Pán přichází!“, který je doložen v závěru 1. listu Korinťanům.

Co způsobilo, že postoj radostného očekávání konce světa byl u mnoha křesťanů po čase vystřídán spíše obavou?

Bylo to snad tím, že se kladl přílišný důraz na hrůzy, která líčí evangelia v souvislosti se znameními, předcházejícími poslední den a Kristův příchod? Pak je ale třeba číst pozorně především Lukášovo evangelium, které jasně ukazuje, jaký má být postoj křesťana k těmto skutečnostem:

Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí přicházet Syna člověka v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. (Lk 21,25-28)

A nebo snad důvodem k vyhlížení posledního dne a druhého Kristova příchodu s obavou bylo postupné přílišné zakotvení křesťanů v tomto světě, před kterým s ohledem na krátkost času, který je nám zde na zemi dán, varoval svatý Pavel v Prvním listě Korinťanům:

Ale říkám bratři toto: Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti kdo se radují, jako by se neradovali, a ti kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho nevyužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí. (1 Kor 7,29-31)

Zřejmě i toto přílišné zakořenění ve světě se podepsalo na tom, že se z života mnoha křesťanů vytratilo intenzivní, radostné očekávání posledního dne a druhého Kristova příchodu. Jak říká sám Kristus o upnutí se na pomíjivé hodnoty, které odvádí od toho, co je věčné:

Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani mol, ani rez nekazí a kam se zloději nemohou prokopat a krást.Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 7,21)

Člověk, který je od Boha svým srdcem i životem vzdálen, pak nemůže vnímat poslední den jinak, než jako den hrozného soudu. Samozřejmě i jím může tento den, dle svědectví Bible, být, jak čteme například v páté kapitole Janova evangelia:

Přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo konali dobro budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo budou vzkříšeni k odsouzení. (Jan 5,28b n.)

A tak náš vlastní život určuje nejen náš budoucí osud, ale také to, zda poslední den pro nás může být spojen s radostným očekáváním setkání s Kristem, nebo s obavou ze soudu a odsouzení.

Přirovnal bych to k takové zkušenosti ze svého dětství: Většinou jsme se na příchod rodičů z práce těšili. Když však bylo rozbité okno, nenapsané úlohy, neumyté nádobí, neuklizeno či poničená výmalba od toho jak jsme předtím s bráchy v bytě „válčili“, mnoho z tohoto radostného očekávání v tu chvíli nezbylo…

Poslední věcí, která snad u mnoha křesťanů ovlivnila intenzitu očekávání Kristova druhého příchodu, je faktor časový. Okamžik Kristova příchodu byl pro křesťany vždy tajemstvím. Sám Ježíš o něm ve 13. kapitole Markova evangelia říká:

O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Dejte si pozor a bděte, protože nevíte, kdy ten čas přijde. (Mk 13,32n.)

Přesto je jasné, že křesťané v prvních desetiletích žili intenzivním očekáváním tohoto dne, protože byli přesvědčeni, že nastane jistě ještě za jejich života. Tak to plyne i z četných textů apoštola Pavla. Je to podobné jako u malého dítěte. Když mu řeknete „brzy“, představí si jen velmi krátký časový okamžik, protože s delšími časovými úseky ve svém kratičkém životě ještě nemá žádnou zkušenost. Dospělý však dokáže pochopit, že slovo brzy může dle souvislosti znamenat i velmi dlouhá časová období. Jak křesťané „dospívali“, začínali chápat, že ono brzy nemusí být jen několik málo let. Někteří začali být i netrpěliví. Autor 2. Petrova listu jim (a také nám) dává vysvětlení:

Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že u Pána je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. Ne že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání. (2 Petr 3,8n.)

Dnes, kdy nás křesťany dělí od našich kořenů již celá dvě tisíciletí, jsme snad dostatečně dospěli na to, abychom byli schopni chápat, že Boží měřítka nemusí být jako měřítka naše. To, že Bůh nám dává více času, by však nemělo ovlivnit intenzitu našeho očekávání. Vždyť jak dodává autor 2. Petrova listu: „Ten den Páně přijde jako zloděj…“ tj. okamžik je naprosto neznámý, ale může to být kdykoliv, třeba ještě dnes v noci… Neboť i když Nový zákon mluví o některých znameních, která budou druhý příchod Kristův předcházet a doprovázet, mnohé je již možno považovat za uskutečněné a jiné se mohou uskutečnit až v okamžiku jeho příchodu!

Naše zamyšlení o konci světa z pohledu inspirovaných textů Nového zákona bych zakončil citátem z 3. kapitoly 2. Petrova listu. Připomíná, dle mého názoru, často naprosto neznámou skutečnost. To, že můžeme a máme nejen očekávat, ale svým svatým životem i urychlovat příchod tohoto dne:

Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně, a tak očekávali a urychlovali příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žár. (2 Petr 3,11n.)