František Kubenka
Chceme-li dnes mluvit konci světa v biblickém pojetí, zaměřme se nejprve na to, co se v Bibli míní pojmem svět. Je to především celý stvořený svět, který Starý zákon označuje slovním spojením „nebe a země“ nebo souhrnně jako „všechny věci“. Řecké slovo kosmos vyjadřuje původně „uspořádaný svět“, ale velice často také lidské bytosti – obyvatele země. „Svět“ v tomto smyslu byl učiněn Slovem – Bůh řekl a stalo se. Bůh stvořil svět i člověka, a bylo to velmi dobré. Stvořil člověka k svému obrazu, aby byl odleskem jeho slávy, ale člověk se mu vzpírá. Proviněním jednoho člověka přišel na svět hřích, což mělo a má dalekosáhlé důsledky. Celý svět je pod nyní mocí Zlého (J 5,19). Už to není svět, který Bůh zamýšlel. Tento svět se bouří proti Bohu. V tomto světě převládá pýcha. Člověk totiž nepřijal, že je stvořenou bytostí a že je závislý na svém Stvořiteli. Jedná, jako by byl pánem a dárcem života. Má sklon uctívat to, po čem touží, po čem dychtí – má své modly. Být ze světa znamená postavit do středu svých zájmů a sympatií někoho jiného nebo něco jiného než Boha. A právě tento svět, svět lidí, mužů a žen z masa a krve, Bůh tak miloval, že dal svého jednorozeného Syna (J 3,16). Zrovna sem, na tento svět přišel Ježíš, když se narodil z lidské matky.
O tomto světě mluví Ježíš, když říká, že by člověku neprospělo získat jej, kdyby přitom ztratil svou duši (Mt 16,26). Ale do tohoto světa patří také lidstvo. Do tohoto světa se člověk rodí a v něm žije až do své smrti (J 16,21). Ďábel nabízel Ježíšovi všechna království tohoto světa, jestliže před ním padne na kolena a bude se mu klanět. Ježíš ho rázně odmítl: „Jdi z cesty satane; neboť je psáno: ,Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“
V duchu biblického zjevení můžeme říci: Svět spěje ke svému cíli. Člověk jej má svou prací dovršit, má mu vtisknout vlastní pečeť. Člověk však podlehl hříchu, a tím je i celý svět přidružen k padlému lidstvu. Starý vesmír propadne závěrečné katastrofě spolu s provinilým lidstvem. Přijde „Hospodinův den“. Prorok Ámos mluví o zvláštním „Hospodinově dni.“ V ten den bude tma, nikoli světlo, přijde katastrofa, nastane soud nad Izraelem i pohany: „Běda těm, kdo touží po dni Hospodinově. K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou, a ne světlem!“ (Am 5,18). Podobně mluví prorok Izaiáš, ale více se zaměřuje na výzvu k pokání. Ve 13. kapitole knihy Izaiáš se sice mluví o Babylónu, ale Boží soud dostává kosmické rysy: „Hle, přichází den Hospodinův, nelítostný, s prchlivostí a planoucím hněvem, aby zemi změnil v poušť a vymýtil z ní její hříchy. Nebeské hvězdy a souhvězdí se nezatřpytí svým světlem, slunce se při svém východu zatmí, měsíc svým světlem nezazáří.“
Prorok Joel rozlišuje dva projevy Hospodinova dne: na jedné straně vojenské a přírodní katastrofy a soud nad utlačovanými národy, na druhé vylití Ducha na svatý zbytek v Jeruzalémě: „I stane se potom: Vyliji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyliji v oněch dnech svého ducha. Způsobím, že budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu. Slunce se zastře tmou a měsíc krví, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný. Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání“ (Joel 3,1-5 ). Sledujeme velkolepý zásah do dějin, jejichž svrchovaným pánem je Hospodin. Především však prorok hlásá výzvu k obrácení a naději: kdo vzývá Hospodinovo jméno, zachrání se.
Poslední a nejúplnější líčení konce se nachází u proroka Daniela. Poprvé je tu spojen Hospodinův den se vzkříšením mrtvých, které je úvodem k soudu.„Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“
Starý zákon hovoří s jistotou o Božím zásahu do dějin, především do dějin spásy na základě smlouvy, vyvolení a zaslíbení. Texty zdůrazňují víru, naději a obrácení.
***
Také Ježíš mluví o konci světa, o soužení, utrpení, o svém druhém příchodu, o soudu, o věčném zavržení a věčném životě v Božím království: „Až přejde soužení těch dnů, zatmí se slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti budou otřeseny. Tehdy se objeví znamení Syna člověka na nebi, a tehdy budou naříkat všechny národy země. A uvidí Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou mocí a slávou. Pošle své anděly s mohutným hlaholem polnice, a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř větrů od jednoho konce obzoru až k druhému. Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se jeho větve už nalévají mízou a nasazují listy, poznáte z toho, že je blízko léto. Stejně tak až vy sami uvidíte toto všechno, vězte, že je blízko, přede dveřmi. Skutečně, říkám vám: Nebe a země pominou, ale moje slova nikdy nepominou“ (Mt 24,29-35).
Ježíš mluvil k městům, která se neobrátila: „Běda ti, Korozaine, běda ti, Betsaido! Kdyby se totiž byly v Tyru a v Sidonu udály ty zázraky, které se staly u vás, už dávno by se byly obrátily v žíni a popelu. Ale to vám říkám: Tyru a Sidonu bude v soudný den snesitelněji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno do nebe? Až do pekla klesneš. Kdyby se totiž v Sodomě udály ty zázraky, které se staly v tobě, byla by zůstala až do dneška. Ale říkám vám: Sodomské zemi bude v soudný den snesitelněji než tobě“ (Mt 11,21-24)
Pán dá odměnu těm, kteří konali dobro: „Když se postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys ne před lidmi měl vzhled že se postíš, nýbrž před svým Otcem ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i co je skryté, ti to odplatí.“ Nebo:„Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
Dokonání světa a dějin jako celku nebude výsledkem nějakého skrytého vývoje, ale svrchovaným projevem Boží moci a lásky, bude to Kristův závěr díla spásy, dokonání Kristova díla posvěcení. Pokračováním vzkříšení po posledním soudu je věčný život ve slávě.
Ale co bude s tímto světem, s touto zemí, s celým vesmírem?
Hřích prvních lidí vnesl do harmonie stvoření disharmonii. V popisech mesiánské doby je zachycena obnova narušené harmonie stvoření. Bude obnoven rajský soulad mezi všemi tvory. U proroka Izaiáše čteme: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu.Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina“ (11, 6-9).Na jiném místě téže knihy je psáno: „Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí“(Iz 35,5-7). Slovní spojení „nové nebe a nová země“ se poprvé vyskytuje u Izaiáše: „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím“ (Iz 65,17-18). V samém závěru knihy Izaiáš čteme: „Jako nová nebesa a nová země, které učiním, budou stát přede mnou, je výrok Hospodinův, tak nepohnutelně bude stát vaše potomstvo a vaše jméno“ (Iz 66,22).
Nový zákon přejímá Izaiášův text a vztahuje ho k obnově, která se uskuteční v poslední etapě Božího království, jež zahájí konec starého světa a začátek nové éry. Apoštol Petr připomíná ve svém Druhém listě, abychom pamatovali na slova dávno předpověděná svatými proroky:
„Ten den Páně přijde jako zloděj, a tehdy nebesa prudce s rachotem pominou, živly se žárem stráví a země i všechno na ní bude souzeno… Ale my čekáme – jak to on slíbil – nebesa nová a zemi novou, kde by měla svůj domov spravedlnost“ (2 Petr 3,10.13).
Podle toho, co jsme slyšeli, se zdá, že druhý Kristův příchod bude spojen se zánikem a zkázou přítomného světa, který bude nahrazen světem nově stvořeným. Můžeme předpokládat, že vznikne nová skutečnost, která bude odpovídat duchovním požadavkům nového člověka. Apoštol Pavel píše:„Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“ (Řím 8,19-23). Pavel naznačuje těmito slovy zánik světa. Vnímá svět jako něco živé, co také očekává vysvobození z „poroby porušení“, do které jej přivedl člověk svým hříchem. I člověk očekává plné vykoupení, spolu se svým tělem, které vzniklo ze země a do země se vrací. Na konci času dojde zmrtvýchvstáním k přeměně, k obnově, o níž mluvil apoštol Petr v Šalomounově podloubí jeruzalémského chrámu po uzdravení muže, chromého od narození. „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny a aby přišla od Pána ona doba oddechu a poslal vám Mesiáše, který byl pro vás určen, Ježíše. On musí zůstat v nebi až do té doby, kdy bude zase všechno obnoveno, jak o tom mluvil už dávno ústy svých proroků“ (Sk 3,19-21). O tajemné obnově na konci času řekl také Ježíš svým apoštolům:„Vy, kteří jste mě následovali, při obrodě světa, až Syn člověka zasedne na trůn své slávy, usednete také vy na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů“ (Mt 19,28).
Také Jan vidí na konci svého Zjevení při popisu vítězství nad satanem přeměnu celé pomíjivé skutečnosti: „Potom jsem spatřil nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely a ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo ozdobeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: ‚Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu s očí; nebude už ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co bylo dříve, pominulo.‘ A ten, který seděl na trůně, řekl: ‚Hle – všechno tvořím nové!‘“ (Zj 21,1-5).
Obnova celého stvoření je cílem díla vykoupení. Bude to společné oslavení, protože člověk je spjat s hmotným světem – podobně jako Kristus na základě vtělení.
Na závěr si připomeňme slova Druhého vatikánského sněmu k tomuto tématu: „Neznáme čas, kdy dospěje ke svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a její blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji. Tehdy bude přemožena smrt, Boží synové budou v Kristu vzkříšení a to, co bylo zaseto ve slabosti a porušitelnosti, obleče neporušitelnost; zůstane však láska a její dílo, a všechno tvorstvo, které Bůh stvořil pro člověka, bude osvobozeno z otročení nicotnosti…“ (GS 39).