Marie Klašková
Milé posluchačky a milí posluchači, první čtení příští neděle je z Knihy Moudrosti. Z této knihy se při nedělní liturgii čte jen třikrát za rok v době liturgického mezidobí. Proto si o ní nejdříve něco povíme.
Tato kniha patří mezi Deuterokanonické knihy. To znamená, že je zařazena do takzvaného „Druhého kánonu“ společně s knihou Tobiáš, Sirachovec, Judit, Baruch, 1. a 2. Kniha Makabejská a několika dodatky k jiným knihám. V českém ekumenickém překladu ji najdete ve vydání rozšířeném o deuterokanonické knihy, které jsou zařazené na konci Starého zákona.
V řeckém překladu Bible zvaném Septuaginta je označena „Sofia Salómónos“, tedy Moudrost Šalamounova. V latinském překladu zvaném Vulgáta je označována jen jako Kniha moudrosti. Je podobně jako kniha Přísloví a kniha Kazatel připisována moudrému králi Šalamounovi, aby jeho jménem zdůraznila závažnost jejího obsahu. V deváté kapitole knihy Moudrosti čteme: „Tys mě vyvolil za krále svého lidu a za soudce svých synů a dcer. Řekl jsi, abych zbudoval chrám na tvé svaté hoře a oltář ve městě, kde přebýváš, podle podoby svatého stánku, který jsi od počátku připravil.“ (Mdr 9,8-9). Tento úryvek a několik dalších má zdůraznit, že autorem je skutečně král Šalamoun. Vzhledem k tomu, že kniha byla napsána až asi v prvním století před Kristem a král Šalamoun vládl v desátém století před Kristem, tak jeho autorství můžeme vyloučit. Skutečný autor textů však nechtěl čtenáře klamat. Tato forma autorství se běžně ve Starověku používala pro zvýšení vážnosti textů a zdůraznění jeho poselství. Připomeňme si Pět knih Mojžíšových či žalmy, které jsou připisovány Davidovi.
Skutečným autorem byl někdo z helénistických židů žijících v Egyptě. Žil pravděpodobně přímo v Alexandrii, která byla královským městem a významným střediskem židovské diaspory. Zde také vznikal nejstarší překlad Starého zákona do řečtiny, o kterém jsme mluvili již na začátku našeho pořadu, zvaný Septuaginta. Tehdy byla hlavním dorozumívacím jazykem světa řečtina, tak jak je dnes angličtina. Také židé, žijící mimo Palestinu, mluvili řecky. Hebrejským textům rozuměli stále méně, proto připravili řecký překlad posvátných knih.
Některé z nejmladších knih Starého zákona a celý Nový zákon byl sepsán řecky. Také kniha moudrosti byla napsána řecky. Někteří badatelé se domnívají, že autor této knihy použil pro některé kapitoly hebrejskou předlohu.
Kniha Moudrosti se používala pravděpodobně při vyučování. Židé žijící v egyptské diaspoře, se s její pomocí učili číst a psát. Její text často připomíná důležitost četby Písma svatého a obrací se na všechny, kdo “milují spravedlnost”, jak čteme hned v prvním verši.
Knihu Moudrosti můžeme rozdělit na tři velké celky. Krátce si přiblížíme o čem pojednávají. Prvních pět kapitol bychom mohli souhrnně nazvat – Boží rozhodnutí o osudu člověka. Kniha Moudrosti dělí lidi na dva tábory – zbožné a svévolníky. Zbožní, kterými se myslí židé, mají často velmi těžký úděl. Svévolníci si proto myslí, že je Bůh opustil. Neví však, že právě trpícím a věrným zbožným je zaslíbena hojná odměna, že se budou po smrti navěky radovat, zatímco svévolníky čeká věčné zatracení. První čtení příští neděle je vybráno právě z tohoto celku.
Ve druhém celku, do kterého patří šestá až devátá kapitola najdeme chvalozpěv na moudrost. Ten, kdo tento chvalozpěv zpívá není přímo uveden, ale předpokládá se, že zpěv je vložen do úst králi Šalamounovi. Ve chvalozpěvu se obrací na okolní krále a naléhavě je vybízí, aby opustili zrádné stezky a začali hledat moudrost. Král tak nepřímo oslovuje celý nežidovský svět a vyzývá ho, aby pochopil, že jedinou cestou k životu je cesta k Bohu. On je pramenem života a všeho poznání. Moudrost naučí člověka správně rozumět Božím skutkům. Celek končí prosbou o získání Moudrosti. K tomuto celku bychom mohli přiřadit ještě desátou kapitolu, kde o sobě Moudrost říká, že řídila všechny události v dějinách od stvoření člověka. Po stručném vylíčení dějin popsaných v První knize Mojžíšově přechází k vrcholnému Božímu zásahu do dějin vyvoleného národa – vyvedení z Egypta.
Této skutečnosti se věnuje největší celek z knihy Moudrosti. V jedenácté až devatenácté kapitole najdeme úvahy nad vyvedením z Egypta. Autor srovnává osud Izraelců a Egypťanů. Jedná se o krásnou ukázku výkladu biblického textu, který se později uplatňoval v takzvaném „midraši“. Autor připomíná egyptské rány, na kterých ukazuje, že to, co Egypťanům ubližovalo, bylo Izraelcům ke prospěchu. Například Hospodinova péče o lid, který na poušti trpí žízní. Bůh mu dá vodu ze skály. Oproti tomu Egypťanům, kteří mají díky Nilu vody dost, zkazí tuto vodu a tím zkazí zdroj vody pro celý Egypt. Pak se autor věnuje nesmyslnému uctívání zvířat. Byly jim prokazovány božské pocty a přitom si Egypťané neuvědomovali, že i zvířata stvořil Hospodin. Všechny uctívače model, ať zvířecích, nebo jiných, stihne trest. Kniha končí krátkým chvalozpěvem na Hospodina v posledním verši knihy: „Ve všem tom, Hospodine, jsi zvelebil a oslavil svůj lid, nepohrdl jsi jím, byls při něm vždycky a všude.“ (Mdr 19,22).
Někdy se poukazuje na souvislost mezi knihou Moudrosti a některými Pavlovými listy. Zvláště listem Římanům a Druhým Korinťanům. Některé verše připomínají přímo citace z Knihy Moudrosti. Příbuznost myšlenek je však pravděpodobně dána duchem doby, tehdejším stylem vyjadřování a snad i obdobným vzděláním, kterého se dostalo autorovi knihy Moudrosti i Pavlovi.
Text, který v neděli uslyšíme, bychom mohli souhrnně nazvat – úklady proti spravedlivému člověku. Celý se věnuje údělu spravedlivého člověka, jeho nesnázím i radostem.
Z knihy Moudrosti uslyšíme:
„Počíhejme si na spravedlivého, k ničemu nám není,
jen se protiví našim činům a vytýká nám prohřešky proti Zákonu,
viní nás ze zrady na našem vychování.
Honosí se, že došel poznání Boha,
a sám sebe nazývá Hospodinovým služebníkem.
Stal se obžalobou našeho smýšlení,
je nám na obtíž i jenom na něj pohledět,
protože jeho život se nepodobá životu druhých a jeho chování je úplně odlišné.
Má nás za zvrhlé a vyhýbá se našim cestám jako nečistým.
Blahoslaví smrt jako konečný úděl spravedlivých
a vychloubá se, že jeho otcem je Bůh.
Pohleďme, zda jsou jeho řeči pravdivé,
a přezkoumejme, jak to s ním nakonec dopadne.
Jestliže spravedlivý je Božím synem,
Bůh se ho ujme a vytrhne ho z rukou protivníků.
Vyzkoušejme ho tupením a mučením,
ať poznáme jeho mírnost a přesvědčíme se o jeho trpělivosti.
Odsuďme ho k potupné smrti, zda dojde zastání, jak říká.“ (Mdr 2,12-18).
Bible mluví o spravedlivém a skupině jeho nepřátel. Koho autor myslí tím spravedlivým? Může tak být všeobecně označen každý věřící, který se svědomitě řídí radami Zákona. Autor textu však může pomýšlet i na konkrétního člověka. Může jím být například prorok Jeremijáš, který musel snášet pronásledování mnohých, jak čteme: „Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! „Udejte ho!“ „Udáme ho!“ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“ (Jr 20,10).
Také by se mohlo jednat o trpícího Hospodinova služebníka, o kterém čteme ve čtyřicáté druhé až padesáté třetí kapitole knihy proroka Izajáše: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ (Iz 53,7). Křesťané roli spravedlivého vztahují na Ježíše Krista. Když trpěl, tak se také jemu posmívali: „Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej znovu postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ „Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: `Jsem Boží Syn!´“ Stejně ho tupili i povstalci spolu s ním ukřižovaní.“ (Mt 27, 39-44).
Podobný text, který úzce souvisí s Knihou Moudrosti uslyšíme i v nedělním evangeliu. Jedná se o jednu z předpovědí o Ježíšově utrpení. Ježíš říká:„Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.“ (Mk 9,31). Ježíš, jediný nejvýš spravedlivý, bude vydán a zabit. Je od lidí zkoušen utrpením a mučením a odsouzen k potupné smrti. Bůh se ho však i po smrti ujme, vytrhne ho z rukou protivníků a třetí den ho vzkřísí z mrtvých. Jak vidíme, tento úryvek z Knihy Moudrosti bývá ne náhodně aplikován na Ježíše Krista.