Petr Mareček

Evangelní perikopa 27. neděle v liturgickém mezidobí cyklu B obsahuje Ježíšovo vyučování s tematikou, která se týká manželství a dětí. Text tvoří 15. veršů a nalezneme ho na začátku 10. kapitoly Markova evangelia. Úvodní verš Mk 10,1 sice není zahrnut do této evangelní perikopy, nicméně poskytuje cenné informace ohledně situace, ve které Ježíš pronáší své vyučování.

Z širšího kontextu Markova evangelia se dovídáme, že Ježíš opouští Kafarnaum a pokračuje ve své cestě do Jeruzaléma. Nesoustředí svou pozornost pouze na své učedníky, avšak obrací se rovněž na zástupy lidí, které se k němu shromažďují. V úvodním verši 10. kapitoly je o Ježíšovi řečeno: „Odtamtud se odebral do judského území a do Zajordání. Opět k němu přicházely zástupy a on je zas učil, jak to měl ve zvyku“ (Mk 10,1). V této situaci za Ježíšem přichází někteří z farizejů a ptají se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtějí ho tím přivést do úzkých (Mk 10,2). Pouze o farizejích (a o satanovi v Mk 1,13) evangelista Marek prohlašuje, že Ježíše podrobují zkoušce, že ho chtějí uvést do úzkých (Mk 8,11; 10,2; 12,15). Později pak ve sporu o daň císaři (Mk 12,13-17) se farizejové pokouší Ježíše dostat do konfliktu s císařem nebo s lidem. V našem případě se jejich dotaz snaží přivést Ježíše do rozporu s většinovým názorem ve společnosti a vyprovokovat konflikt s Herodem Antipou (vládl po svém otci Herodovi Velikém v létech 4 př. Kr. – 39 po Kr.), který kvůli vlastním problémům v manželství nechal nejprve uvěznit Jana Křtitele a nakonec ho dal i popravit (Mk 6,17-29). Ježíš na dotaz farizejů reaguje nejprve tím, že vysvětluje to, co k tomu říká Mojžíš (Mk 10,3-5). Dále pak sděluje, co platí od stvoření světa jeho Stvořitelem (Mk 10,6-9).

Na dotaz farizejů Ježíš nejdříve reaguje protiotázkou a zmiňuje Mojžíše. V evangeliu čteme: Odpověděl jim: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz!“ (Mk 10,3-5).

Ježíš a jeho protivníci se odlišují již způsobem vyjadřování. Ježíšovi protivníci stále mluví o tom, co je dovoleno a co je povoleno (Mk 10,2.4). Ježíš naproti tomu chce vědět, co předepsal a co nařídil Mojžíš (Mk 10,3.5). Rozlukový list, o kterém mluví Dt 24,1, je farizeji chápán jako povolení k rozvodu, avšak Ježíšem je posuzován jako předpis, který má usměrňovat případ vyvstalý kvůli tvrdosti jejich srdce. Jestliže muž opustí ženu, nemůže ji jednoduše poslat pryč. Rozlukový list, který musí vyhotovit, má dosvědčit, že propuštěná žena již není vdaná, ale že je svobodná. Tento rozlukový list má tedy ženu rovněž chránit, aby nemohla být nařčena z cizoložství a nebyla tak kamenována (Dt 22,22).

Skutečnost, že muži opouští své manželky a co pak způsobuje nezbytnost takovéhoto předpisu, je dáno podle Ježíše jejich tvrdostí srdce. Ta je především zmíněna v Dt 10,16. V souvislosti s Dt 10,12-22 tvrdost srdce neboli tvrdošíjnost znamená uzavření se ve vztahu k Boží dobrotě a Boží vůli. Na místo této tvrdosti srdce má vstoupit ze strany člověka láska k Bohu z celého srdce a zachovávání Božích přikázání.

Ježíš pak pokračuje ve své odpovědi a odvolává se Boha Stvořitele: Na počátku při stvoření však Bůh ‚učinil lidi jako muže a ženu‘. ‚Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk.‘ Už tedy nejdou dva, ale jedem. A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! (Mk 10,6-9).

Ježíš zde vysvětluje, jaké je nařízení a vůle Boha Stvořitele pokud jde o vztah mezi manželi a odvolává se na text Písma o stvoření (Gn 1,27; 2,24). Dílem Stvořitele je, že lidské bytosti jsou muž a žena a že se od sebe odlišují. Od počátku je Bohem stanoveno, že jsou muž a žena utvořeni takovým způsobem, aby byli jeden pro druhého a aby se navzájem doplňovali. Tak je to Bohem předem stanoveno: muž a žena se spojují a tvoří jednotu. Jsou tak jedním tělem, jedním bytím. Z tohoto uspořádání stanoveným Stvořitelem a ze zkušenosti tohoto spojení lidského bytí Ježíš vyvozuje závěr: „Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9). Jsou zde tedy srovnáni: Bůh Stvořitel a člověk jeho stvoření. Stvoření nemůže činit protiklad toho, co předepsal a stanovil jeho Stvořitel. Člověku není dovoleno ničit tuto jednotu. Muži tak není dovoleno, aby se v manželství zbavit ženy (Mk 10,2).

Ježíš zde zcela otevřeně a jasně uznává to, co podle jeho pohledu platí v této zásadní oblasti, která se týká každého lidského bytí. Jedná se o oblast, ve které má místo předávání lidského života a od které je zcela určeno spolužití lidských bytostí. Zde je třeba se řídit podle příkazů daných Stvořitelem a žít ve shodě s nimi. Diskutovat o jednotlivých předpisech zabraňuje vidět to, co Bůh stanovil při stvoření a co sám chce. Syn, kterého je třeba poslouchat (Mk 9,7), objasňuje, jak je třeba chápat praxi s rozlukovým listem a poukazuje na to, jak Stvořitel stanovil vztah mezi mužem a ženou. Muž a žena, kteří vytvoří pouto podle příkazu Stvořitele, jsou spojeni mezi sebou Bohem. Toto spojení má zůstat. Muž a žena mají žít v tomto spojení. Člověk je nemůže rozpojit.

S tímto vysvětlením se Ježíš staví proti svým současníkům a proti židovské tradici. Nenechá se zastrašit od farizejů, kteří se jej snaží podrobit zkoušce a přivést tak do úzkých. Pro ně platilo jako jasná zásada, že muž měl právo zapudit svou ženu. Žena neměla toto právo. Předmětem diskuse bylo pouze to, jaké byly platné důvody pro zapuzení. Ježíš vytýká mužům toto právo a staví muže a ženu na jednu rovinu před Bohem. Muž a žena jsou vázání rovným způsobem příkazy stanovenými Stvořitelem.

Jako tomu bylo již dříve, rovněž nyní se zvláštní poučení učedníků ukončuje v domě: V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství (Mk 10,10-12).

Ježíš projednává případ člověka, který zapudil svou manželku, nebo ženy, která zapudila svého manžela za účelem vytvoření nového manželství. Zapuzení manžela ze strany manželky bylo možné podle řeckého práva. Oba dva případy Ježíš hodnotí jako cizoložství, jako činnost, jež odporuje Boží vůli, která byla zjevena skrze Desatero. Znovu je vysvětleno, že muž a žena se nachází na stejné úrovni. Ježíš poukazuje učedníkům na tento důsledek a odvolává se ve své interpretaci na příkaz, který dal Stvořitel. To, co Ježíš hodnotí jako přestoupení Božího předpisu, dává ještě jednou najevo, že považuje svou interpretaci v řádu stvoření (Mk 10,6-9) jako jasné uznání Boží vůle.

Evangelní text pokračuje událostí setkání Ježíše s dětmi: Matky přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří nebeské království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně své ruce a žehnal jim (Mk 10,13-16).

Zřejmě ve stejném domě, ve kterém Ježíš poučuje své učedníky (Mk 10,10-12), jsou k němu přinášeny děti. Teprve totiž v Mk 10,17 je řečeno, že Ježíš se vydal na cestu. Po tom, co Ježíš sdělil své pojetí vztahu mezi manželi (Mk 10,2-12) mluví o přirozeném plodu jejich vztahu, o dětech. Učedníci s nevlídností odháněli ty, kteří přinášeli k Ježíšovi děti (Mk 10,l3). V této situaci se Ježíš nejprve obrací na učedníky (Mk 10,14-15) a pak věnuje pozornost samým dětem (Mk 10,16).

Lidé si přejí, aby se Ježíš dětí dotkl. Doposud evangelista Marek sdělil, že Ježíš se dotkl malomocného (Mk 1,41), hluchoněmého (Mk 7,33) a slepého v Betsaidě (Mk 8,22) a ukázal tak na svou moc způsobující uzdravení. Děti nejsou nemocné, ale jsou bezbranné a vystaveny mnoha nebezpečím. Lidé tedy plní víry v Ježíše a ve starostlivosti o své děti, touží vzbudit mocnou ochranu pro ně tím, že se jich Ježíš dotkne.

Učedníci si tuto skutečnost vůbec neuvědomují. Odhání tyto lidi. Jejich jednání je popsáno stejným slovesem (řecky: epitiman), které je použito při vyhánění nečistého ducha v Mk 1,25 a 9,25. Učedníci takto chtějí znemožnit lidem, aby se jejich děti dostaly do Ježíšovy blízkosti. Je zřejmé, že považují přinášení dětí za rušivý element a tuto činnost za zcela zbytečnou. Je možné si všimnout, že se učedníci vůbec neptají Ježíše, jaký je jeho názor. Jejich jednání je bezohledné vůči těmto lidem a jejich dětem. Vyznačuje se ale také arogantností vůči Ježíšovi. Toto jejich počínání provokuje u Ježíše hněv.

Ježíš usměrňuje jednání svých učedníků také při jiných příležitostech, avšak pouze zde se evangelista Marek zmiňuje o Ježíšově hněvu. Ježíš nesouhlasí se způsobem jejich jednání a žádá, aby své chování změnili. Vysvětluje to svými slovy a svým jednáním. Tak dává najevo, jak vysoce si cení dětí a jak dalece se odlišuje od svých učedníků.

Ježíš výslovně žádá, aby děti přišly k němu. Dále pak vysvětluje, že dětem a těm, kteří jsou jako oni, náleží Boží království. Takovým patří Boží království, tzn. že takovíto lidé mají právo být zasaženi vlastními účinky Božího majestátu. Tímto stejným způsobem Ježíš mluví pouze na začátku a na konci osmi blahoslavenství: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ (Mt 5,3) a „Blahoslavení, kdo jsou pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,10). Děti jsou zvláštním způsobem blízcí Bohu a Ježíšovi, který přináší dobrou zprávu o Bohu (Mk 1,14). Cokoli Bůh, král a pastýř svého lidu činí ve své moci a ve své lásce, to je určeno v první řadě právě jim – dětem. Takové je postavení dětí před Bohem.

K tomu se pojí jejich závazný příklad. Pouze ten, kdo přijme Boží království po způsobu dětí, může do něho vstoupit. Kdekoli se objevují na scéně děti, je pro ně charakteristické, že nejednají sami osobně, nýbrž jsou svěřeni rodičům, kteří se o ně starají. Děti jednoduše existují se svou potřebou pomoci. Děti bez zásluh a bez práce dostávají pomoc od rodičů a nechávají se od nich obdarovávat. V tomto se podobají chudým. Pouze s těmito vlastnostmi, v těchto podmínkách je možné přijmout Boží království. Takto Ježíš vidí děti a vyučuje učedníky, aby je viděli novýma očima.

Hloubce Ježíšových slov odpovídá obsáhlost jeho jednání. Lidé žádají, aby se Ježíš dotkl dětí, avšak on dělá mnohem víc. Již v domě v Kafarnaum objal dítě (Mk 9,36). Rovněž nyní Ježíš bere děti do náručí a dává tak najevo, jak jsou mu drahé a blízké. Dále je o Ježíši zmíněno, že na ně kladl ruce. Takto často jednal vůči nemocným. Kladení rukou je zvláštní způsob dotýkání se. Evangelista Marek nakonec zmiňuje, že Ježíš dětem žehnal. Význam žehnání spočívá v upřednostnění a posílení života. Požehnání pochází od Pána života, kterým je Bůh. Trojí Ježíšovo jednání vůči dětem: brání do náručí, kladení rukou na ně a žehnání jim, ukazuje, jak si pro ně vyhrazuje čas a jak je pokládá za důležité.

Ježíš dává svým učedníkům najevo, že mají přijmout Boží království tak jako dítě. Tím je řečeno, že vstup do něj si nemohou svévolně vynutit. Po vzoru dětí si však mají být vědomi Boží ochrany a jeho starostlivosti. Po vzoru dětí se mají nechat Bohem obdarovat. Sám Ježíš nazývá Boha „Otcem“ (Mk 14,36) a je si vědom jeho láskyplné ochrany. Takový vztah mají mít rovněž učedníci vůči Bohu a důvěřovat mu jako děti. Pouze ti, kteří se spolehnou na nebeského Otce, mohou vstoupit do Božího království. Tímto však není zrušeno to, co Ježíš sdělil o Boží vůli jako orientačním bodě jednání nebo co řekl o povinnosti prokazovat službu. Vedle osobního snažení ale má své místo důvěra v Boha. Vstup do Božího království je stále Božím darem. Nemůžeme si ho zasloužit, můžeme se ale na něj připravit.

Vůči Bohu jsme všichni dětmi. Smíme důvěřovat jeho lásce a smíme se od něj nechat obdarovat.