Petr Mareček
Evangelium třetí neděle v mezidobí cyklu B nám představuje počátky Ježíšova působení podle líčení Markova evangelia. Evangelista nejprve shrnujícím způsobem podává zprávu o Ježíšově misijní činnosti (Mk 1,14n) a pak vypráví o povolání prvních učedníků (Mk 1,16-20).
Ježíšova misijní činnosti je popsána takto: Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,14-15)
Uvěznění Jana Křtitele tedy ukončilo jeho činnost. Ježíš, který od něj přijal křest, se vrací do Galileje a začíná tam vlastní působení. Poselství, jež má ke sdělení, je hned na začátku označené jako radostné poselství. Je to poselství od Boha a přináší o něm zprávu. Hlásá opravdovou skutečnost, ne nějaký dohad, domněnku a ani nějaký předpis nebo přikázání. To, co má Ježíš ke sdělení, je zpráva, která má původ u Boha, od něj přichází a jeho se týká. Je označena jako dobrá zpráva, dokonce jako radostné poselství. Neexistuje lepší zpráva, není možné sdělit nic lepšího.
K přirozenosti člověka patří, že touží být informován. Tato touha po informacích je vždy doprovázena nadějí, že zprávy, které člověk obdrží, budou dobré a že s sebou přinesou radost. Evangelista Marek začíná své evangelium příslibem dobré zprávy – evangelia. Tato zpráva má původ u Boha a je adresována lidem. V ní je člověku sděleno, v jakém vztahu se Bůh nachází vůči nám. Je to poselství radosti pro člověka.
Tuto zprávu je však třeba vzít vážně. Kdo ji takto přijme, ten si je vědom Boží blízkosti. Ona pak působí, že člověk žije v radosti z Boží blízkosti. Ježíš přináší zprávu o Bohu, která se má stát příčinou a základem radosti člověka.
Jaký je obsah tohoto poselství? Ježíš oznamuje: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“ (Mk 1,15). Nejprve je sděleno, že skrze Boží působení nastal rozhodující časový okamžik, ke kterému všechno směřuje. Došlo tedy k naplnění všech zaslíbení, které Bůh přislíbil. Doba, kterou Ježíš ohlašuje, je časem naplnění, je dobou zvláštního milostivého Božího jednání.
Co Ježíš ohlašuje a co jeho příchodem nastává, není beze vztahu vůči celkové historii. Současné události byly ohlášeny v předpovědích a zaslíbeních Starého zákona. Co bylo po dlouhou dobu předmětem nadějného očekávání, dochází nyní k naplnění.
V Ježíšových slovech „naplnil se čas“ zaznívá nejen jisté vědomí o Boží věrnosti, ale i radostná důvěra v jeho milostivé jednání. Co Bůh zaslíbil, to také plní. On stojí za svými slovy. Na jeho slova je možné se zcela spolehnout.
Ježíšova slova „naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“ nejsou však pouze výrazem Boží věrnosti a dobroty, ale i výzvou k jednání. Člověk má rozpoznat rozhodující význam tohoto období. Tento čas se nesmí promeškat. Je nutné na něj správným způsobem reagovat.
Tato doba je radostným časem naplnění jen pro toho, kdo ji jako takovou rozpozná. Pro všechny ostatní se však stává časem soudu. V Lk 12,56 se Ježíš vyčítavě dotazuje zástupů: „Jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?“ A v Lk 19,44 Ježíš zakončuje svůj pláč a nářek nad Jeruzalémem konstatováním: „nepoznalo jsi čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň“.
Ježíšovo zvolání „naplnil se čas“ je tedy poselstvím a zároveň výzvou. Ohlašuje čas rozhodujícího Božího jednání, jenž je zároveň časem, ve kterém se lidé musí vůči tomuto Božímu jednání rozhodnout.
Čím se tedy vyznačuje tento čas naplnění? Ježíš jasně sděluje: „přiblížilo se Boží království“. Ve Starém zákoně je Bůh představen jako Pán, který vládne Izraeli (např. u proroka Izaiáše ). Bohu je pak v prorockých vizích předpovězena trvalá a všem viditelná vláda (např. u malých proroků Micheáše, Sofoniáše a Zachariáše). Zde je třeba mít na paměti, že Ježíš ve svém poselství neříká, že tato očekávaná královská vláda Boha je zcela a úplně zde, nýbrž sděluje: přiblížilo se Boží království. V této skutečnosti spočívá zvláštní charakter tohoto milostivého a rozhodujícího času naplnění, který nyní nastává.
Ústředním bodem Ježíšova poselství tedy je: Bůh je Pánem a tento Pán Bůh je blízko. To, co činí toto poselství radostným, je skutečnost, že Bůh je Pán. Co to však znamená pro člověka, že Bůh je Pán?
Každý člověk mu vděčí za svou existenci stejně jako vše ve světě. Člověk je stvořen k jeho obrazu, ale nenachází se na stejné rovině s ním. On je svrchovaným Pánem, který se s láskou stará o své stvoření. Poněvadž Bůh je jediným skutečným Pánem, člověk je tedy v zásadě svobodný vůči všem ostatním pánům. Přesto se ale nachází v neustálém pokušení nechat se ovlivnit rozličným množstvím velkých či malých pánů a dostat se do sféry jejich vlivu.
Poselství o Bohu jako Pánu, jako Králi, je poselstvím o jeho velikosti a vládě. Vše ostatní má tomuto Králi ustoupit, vše ostatní má menší hodnotu a význam. Člověk je vyzván aby uznal Boha za svého Pána. Jedině tak se člověk stane skutečně svobodným.
Ježíš ohlašuje, že vláda Boha, Pána, se přiblížila. I když tato vláda je trvalá a objímá všechno, není vždy zcela zřetelně patrná. Vláda Boží může být i velmi skrytá. Někdy by se mohlo zdát, jako by Boží vláda ani nebyla. Dokonce se často stává, že je přehlížena nebo i popírána. K tomu, aby byla uznána, je třeba víry.
Co to tedy znamená, že se přiblížilo Boží království, že se přiblížila Boží vláda? Boží vláda se stala zjevnou v Ježíši Kristu. V jeho působení se stává patrným, jak se Bůh přiblížil jako Pán. Ježíšovo jednání skrze slova a činy, o kterém projednává Marek v celém svém evangeliu, je shrnujícím způsobem vyjádřeno slovy: „přiblížilo se Boží království“.
Toto Ježíšovo jednání dává najevo, že Bůh je Pán. To je dobrou zprávou od Boha a o Bohu. Radostné poselství o Boží blízkosti skrze Ježíše je třeba přijmout s postojem obrácení a víry. Obrácení a víra jsou správnou odpovědí na vše, co Ježíš činí a hlásá.
Jak je ale třeba chápat výzvu k obrácení? Je možné ji rozumět přímo doslovně. Je tomu tak, jako když se člověk nachází na cestě, která vede špatným směrem. V tomto okamžiku je třeba zcela změnit směr a vrátit se k místu, ze kterého vyšel.
Člověk má původ v Bohu, od něho vyšel. Výzva k obrácení je výzvou k návratu k Bohu. Při obrácení nejde v prvé řadě o nějaké předsevzetí, které by si člověk učinil, nýbrž o novou zásadní orientaci na Boha. Smysl obrácení se stává zřejmým ve výzvě: „věřte evangeliu!“ Tím je řečeno: člověk si má zcela vzít za své poselství evangelia. Uvěřit evangeliu znamená, že člověk přijme s neotřesitelnou důvěrou, že Bůh je jediný skutečný Pán, který se stal zcela blízkým v osobě Ježíše Krista.
Je tedy zcela zřejmé, že evangelium není pouze nějakou informací, nějakým sdělením k zapamatování. Evangelium je radostné poselství a zároveň a právě proto výzvou k jednání. Kdo evangelium nepřijme za své, kdo je neučiní základem svého života, ten nemůže zakusit jeho působnost jako radostného poselství. Evangelium a obrácení není možné od sebe oddělit. Evangelium nepůsobí automaticky jako poselství přinášející radost. Pouze nakolik se člověk nechá oslovit výzvou k obrácení a víře, natolik pak může evangelium zakusit jako zdroj radosti.
Evangelium dále pokračuje: Když šel kolem Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ Ihned nechali sítě a následovali ho. Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním (Mk 16-20).
Po tom, co evangelista Marek shrnujícím způsobem popsal Ježíšovo poselství a jeho výzvu (Mk 1,14n), sděluje první konkrétní Ježíšovu činnost – povolání čtyř učedníků (Mk 1,16-20). Ježíšovo volání je skutečně voláním, jak je patrné z příkazu: „pojďte za mnou“ (1,17). Ježíš sám povolává toho, koho chce. Oni se mu sami nenabízí. Jeho volání není spojeno s nějakým příslibem odměny, nějaké výhody, aby se tak stalo atraktivní. Jedno je však pro ně příznačné: klade bezmezné nároky, vyžaduje úplné rozhodnutí a vše ostatní mu musí ustoupit. Ježíšovo volání na druhou stranu poskytuje těm, kteří na ně příhodně odpoví, plný smysl života.
Podle líčení Markova evangelia jsou první učedníci povoláni Ježíšem při vykonávání svého vlastního povolání. Byli to rybáři. Dva z nich zrovna lovili ryby a dva spravovali sítě. Podobně je tomu také u Leviho, celníka, jenž je posledním z učedníků, u kterého evangelista Marek povolání popisuje. Rovněž jeho zavolal Ježíš, když vykonával své zaměstnání (Mk 2,14).
Můžeme tedy říci, že Ježíš nevolá do služby ty, kteří nic nedělají, kteří lenoší a potřebují nějakou činnost – nějaké zaměstnání. Měřítkem volby při volání k následování je pouze Ježíšova vůle. On volá koho chce (srov. Mk 3,14). Z toho, že Ježíš volá k následování člověka, který dělá svou běžnou práci, je zřejmé, jak hluboce zasahuje toto povolání do lidského života, do dosavadní činnosti a dosavadních vztahů. Ježíš tak dává najevo, že vyžaduje od člověka radikální rozhodnutí, kterému je vše ostatní podřízeno.
Tomu, koho povolal, toho Ježíš moc nesděluje. Především z jeho výzvy: „pojďte za mnou!“ je patrné, že chce s těmi, které povolává, vytvořit společenstvím. A nejen to. Ježíš se představuje jako ten, který určuje cestu a udává směr. Je zde tedy zřejmé, že hlavním obsahem povolání je život s Ježíšem, život se zaměřením na něho.
Těm, kteří Ježíše následují, kladně reagují na jeho volání „pojďte za mnou!“, není sděleno, kam jeho cesta vede. Ježíš jim pouze říká „Učiním z vás rybáře lidí“ (Mk 1,17). Z těchto jeho slov můžeme pochopit, že povolává člověka nejen do své blízkosti, do společenství se sebou, ale též k formaci. O ni se postará sám. Tato formace má učedníky připravit k plnění důležitého úkolu „být rybáři lidí“. Jejich posláním tedy bude získávat lidi pro stejnou cestu, na kterou se nyní vydali s Ježíšem. Takový úkol splní jedině tehdy, jestliže se budou držet toho, který je povolal, a jestliže přijmou jeho formaci, jeho výchovu.