Kalendář akcí

<< Červen 2024 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mk 12,28-34

Petr Mareček

 

Evangelní perikopa 31. neděle v liturgickém mezidobí cyklu B předkládá rozhovor mezi jedním učitelem Zákona a Ježíšem, který se týká otázky prvního přikázání. Jedná se o úryvek, se kterým se setkáváme ve všech třech synoptických evangeliích (Mt 22,34-40; Mk 12,28-34; Lk 10,25-28). Naše pozornost se soustředí na jeho znění podle svědectví Markova evangelia:

28Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech? 29Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. 30Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ 31Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato. 32Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho 33a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary. 34Když Ježíš viděl, že učitel Zákona odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku (Mk 12,28-34).

Každé přikázání je sdělením o tom, co Bůh od nás chce. Největší přikázání vypovídá tedy o tom, co chce Bůh od nás v prvé řadě a zcela zásadním způsobem. Otázka ohledně prvního přikázání, tj. toho, které má prvořadý charakter a které je nejdůležitější, je tedy otázkou: O co jde Bohu především? Kam máme zaměřit veškerou naši pozornost? Kde máme vynaložit veškeré naše síly a schopnosti? Poněvadž budeme muset skládat Bohu účty a poněvadž On bude rozhodovat o kvalitě našeho života. Správné zodpovězení této otázky je tedy cestou, jak může náš život dosáhnout opravdový a skutečný smysl. Skutečnost, že náš život má smysl, znamená, že náš život má platný směr, že je orientován na určitý cíl, který je Bohem uznán a který před ním může obstát. Ježíš svou odpovědí na dotaz ohledně prvního přikázání pomocí slov Starého zákona sděluje, co Bůh od nás chce, kterou cestou musíme kráčet, aby náš život měl spolehlivý a jistý smysl.

Svou odpovědí na otázku učitele Zákona Ježíš dochází k vrcholu svého veškerého vyučování. Skutečnost, že Ježíšovu odpověď učitel Zákona se souhlasem znovu opakuje a že ji osvětluje pomocí výpovědi o oběti, poukazuje ještě jednou na významnost tohoto sdělení.

Na otázku učitele Zákona „které přikázání je největší?“ Ježíš odpovídá slovy „Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou“ (Mk 12,30 = Dt 6,4n). Ježíš těmito svými slovy zde vyjadřuje jako náš nejdůležitější úkol, že máme milovat Boha ze všech sil, že ho máme milovat tím způsobem, jak jsme jen schopni.

Jak chápat formulaci „celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou“? „Srdce“ evokuje vůli a city, „duše“ je zdrojem vitality a duchovní senzibility, „mysl“ je původcem inteligence, „síla“ způsobuje osobní energii. Tyto čtyři jmenované složky člověka je nicméně obtížné mezi sebou jasně vymezit. Jejich jmenování slouží spíše k vyjádření celistvosti a obsáhlosti lidské identity. Toto vyjádření chce poukázat na skutečnost, že musíme nasadit naše veškeré síly bez jakékoliv výjimky v lásce k Bohu. Tímto přikázáním jsme tedy vyzváni, abychom se s veškerým úsilím a všemi našimi schopnostmi orientovali na Boha a projevovali mu lásku. Se vším, co jsme, a co máme, máme tedy být rozhodným způsobem obráceni k Bohu.

V tomto okamžiku vyvstává řada otázek. Dokázal již nějaký člověk toto přikázání skutečně splnit a milovat Boha takovýmto způsobem? Máme vůbec nějaké vyhlídky, že toto přikázání někdy splníme? Kdo může o sobě prohlásit, že Boha takto miluje, že ho miluje tímto naprostým způsobem? Jak vypadá náš skutečný vztah k Bohu? Nevyznačuje se náš vztah vůči Bohu spíše tím, že na něj často zapomínáme, že nám na něj nezbývá čas. Nevyznačuje se náš vztah vůči Bohu spíše nejistotou? Nestává se někdy, že dokonce rovněž pochybujeme o jeho existenci? Pokud jde o přikázání lásky k Bohu, může se objevit rovněž dotaz: Jak se může člověk přimět k tomu, aby miloval Boha? Je možné lásku přikázat nebo nařídit?

Ježíš tímto přikázáním nevyjadřuje nějaký skutek, který může být okamžitě vykonán jedním činem. Je to spíše celoživotní úkol. Všezahrnující láska k Bohu je cílem našeho života. Láskou je zde míněn postoj, který se vyznačuje projevem náklonnosti a zaměřením celé osoby. Kde jen přinášíme oběť, kde jen vyslovujeme formulace modliteb, kde dáváme pouze věci a kde se toto děje bez toho, že bychom do toho zapojili naši vlastní osobu, všude tam nemilujeme a míjíme tak smysl našeho života. Při projevování lásky má být zapojena do hry vlastní osoba. Láska není v prvé řadě nějaký cit, nějaké emotivní hnutí člověka. Tato skutečnost je zřejmá již z výčtu rozličných sil, kterými máme milovat Boha. Láska je určitým projevem náklonnosti k Bohu, při kterém nasazujeme veškeré naše schopnosti a síly. Jedná se o projev láskyplné náklonnosti celé naší osoby. Projev lásky je záležitostí celého člověka. Láska je protikladem pasivity. Láska nestrpí únavu, lhostejnost a netečnost. Láska je neslučitelná s pohodlností a povrchností. Láska se vyznačuje naopak rozhodností, bdělostí, energičností a živým zájmem. Láska k Bohu v sobě zahrnuje postoj, který se vyznačuje zaměřením veškerých rozumových schopností, celé vůle a všech schopností na Boha. Láska k Bohu je charakteristická trvalým zájmem o stále hlubší poznání Boha. Láska k Bohu je rovněž touhou po setkání s ním a po zakoušení jeho přítomnosti. Láska k Bohu nás vyzývá k toužebnému a neúnavnému úsilí po Bohu. Láska k Bohu znamená neomezenou a ničím neohraničenou otevřenost vůči Bohu.

Ježíš ve své odpovědi na otázku „které přikázání je největší?“ přebírá první větu ze Starého zákona. Tato věta je adresována přímo Izraeli a poukazuje na jeho zkušenost s Bohem: „Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán“. Izrael učinil s tímto Bohem zkušenost jako s tím, který je naprosto jedinečným Bohem. K tomuto skutečnému Bohu máme projevit svoji náklonnost.

Ježíš byl dotázán pouze na první přikázání, avšak okamžitě po vyslovení prvního přikázání připojuje ještě druhé: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Láska, kterou my sami máme k sobě, je uvedena jako měřítko lásky, kterou máme milovat svého bližního. Láska k nám samým je živena sotva nějakými silnými projevy citů či emocí. Láska k nám samým znamená, že přijímáme sami sebe se vším, co k nám náleží a tvoří naši osobu. Láska k nám samým znamená, že přijímáme sebe samé s našimi schopnostmi i našimi omezeními. Tím, že se sami sebe v lásce přijímáme, vyslovujeme rovněž své ano stvořitelské vůli Boží.

Láska k bližnímu má být stejné povahy jako láska k nám samým. To znamená, že máme bližního přijmout v jeho osobitosti, že ho přijmeme takového, jaký je. On je stejným způsobem Bohem chtěný a stvořený jako každý z nás. Rovněž láska k bližnímu je uznáním stvořitelské vůle Boží. Přikázání blíženecké lásky má za základ a vyjadřuje, že my, já a můj bližní, jsme rovnocenní. Máme stejný původ a stejnou budoucnost a tím stejnou důstojnost. Vděčíme stejným způsobem Boží lásce.

Existují bezpočetné rozdíly mezi jednotlivými lidmi. Přikázání nechce všechny učinit rovnými. Přikázání ale vychází z toho, že všechny rozdíly jsou podřadné, že všichni lidé se nachází na stejné úrovni, že mají stejnou hodnotu a stejnou důstojnost. Přikázání lásky k bližnímu vyžaduje, že budeme respektovat každého člověka v jeho lidské důstojnosti po celý jeho život. Jeden člověk může být králem a druhý zase žebrákem. Král má však zacházet s žebrákem tak, aby respektoval jeho lidskou důstojnost. Rozdílné dary a rozličné úkoly, odlišnosti mezi lidmi jsou zaměřeny na rozdílné služby ve společenství. Budou však zneužity, jestliže budou na základě ješitnosti a nadřazenosti použity k využívání bližního.

Láska k Bohu a láska k bližnímu vyžadují stejným způsobem nasazení a náklonnost naší vlastní osoby. Obojí nemohou být nahrazeny něčím neosobním. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou projevy osobního vztahu. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou ale zcela odlišné tak jako jsou zcela odlišní partneři této náklonnosti. Mým bližním je člověk, jako jsem já sám. On se nachází se mnou na stejné rovině. I kdyby to byl císař, nemohu z něho dělat boha, jako tomu nemohu činit se sebou samým. Vůči Bohu se nacházíme ve zcela odlišném vztahu. Vděčíme mu naprosto za vše, od něho máme existenci, na něm závisí naše budoucnost. Z tohoto důvodu k němu máme mít postoj úplné náklonnosti a máme si od něho nechat vše stanovit a zcela se na něj spoléhat. Rozdíl mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu je vyjádřen již odlišnou formulací v obou přikázáních.

Od Boha máme všechno a proto k němu máme být nakloněni s veškerými svými silami. Bůh nás lidi přidružil k sobě navzájem jako sobě rovné a tak se máme také navzájem uznávat.

Ježíš odpověděl těm, kteří se ho dotazovali: „Co je Boží, dávejte Bohu“ (Mk 12,17). V prvním a druhém přikázání sděluje Bůh, co od nás chce. On chce vše zahrnující lásku k němu samému a on chce, abychom projevovali lásku k bližnímu. Toto je platným směrem pro náš život. Tímto získává náš život konečný a nezničitelný smysl.