Petr Mareček
Úryvek Markova evangelia, vybraný pro první neděli adventní, uzavírá Ježíšovu řeč o posledních věcech. Ta je nejdelším projevem tohoto druhu v Markově evangeliu (13,1-37). Vybrané verše bychom mohli označit jako „napomenutí k bdělosti“ (Mk 13,33-37).
Řeč o posledních věcech následuje v evangeliu po Ježíšových sporech a řečech v jeruzalémském chrámě. Očekávali bychom, že bezprostředně budou následovat dramatické události Ježíšova utrpení, které jsou těmito spory v chrámě připraveny. Přesto však nejdříve zaznívá Ježíšova řeč o posledních věcech.
Vykladatelé Písma svatého se domnívají, že tato velká řeč o konci časů byla dodatečně přidána ke zbývajícímu textu evangelia. Došlo k tomu pravděpodobně po roce 70, kdy byla církev zmítána neklidem, vyvolaným událostmi, jakými bylo například zničení Jeruzaléma. Nepokoj mezi křesťany způsobovali rovněž blouznivci, kteří hlásali bezprostřední konec světa. Je možné, že byla řeč o posledních věcech připojena později, tento názor však není jednoznačně prokazatelný. Celé evangelium je orientováno na křesťanské společenství a jeho život ve světě. Evangelista Marek chce dát zvláštní lekci církevní obci ohledně její víry ve zvláštní situaci. Činí to pomocí krátkých Ježíšových poučení učedníkům, která vsunuje do svého vyprávění. Chtěl tedy snad shromáždit na určitém místě evangelia Ježíšovu nauku o budoucnosti. Které místo v evangeliu by se k tomu hodilo lépe, než závěr Ježíšovy veřejné činnosti – těsně předtím, než Ježíšův hlas oněmí během jeho utrpení? Musíme si však všimnout i úzkého spojení této Ježíšovy řeči s vyprávěním o utrpení. Dříve než křesťanské společenství prožije utrpení a smrt Pána, kterého chce následovat (srov. Mk 8,31-38), má vyslechnout jeho předpovědi, napomenutí a útěšná slova, aby se pak považovalo za společenství Kristovo a aby mohlo lépe zvládat svou situaci. Marek již dříve naznačil blízkost Ježíšova druhého příchodu a spolu s ním příchodu Božího království (9,1). Tato blízkost Božího království by mohla být lehce nepochopena jako chvilkové vzrušení po odhalení tajemné zvěsti, které by mohlo vést ke zklamání a beznaději. Na tuto situaci se snaží reagovat řeč o posledních věcech ve 13. kapitole Markova evangelia.
Při pozorné četbě celé této řeči můžeme zřetelně rozpoznat, že se nevztahuje na žádné odhalení tajemných budoucích událostí, nýbrž chce být napomenutím a útěchou pro přítomnost. Jedná se o následující napomenutí: „mějte se na pozoru“ (13,5.9.23.33); „nemějte starost předem“ (13,11); „vytrvejte“ (13,13); nevěřte falešným řečem (srov. 13,21); „bděte“ (13,33.35.37)! S těmito napomenutími je spojena útěcha plynoucí z následujících skutečností:+ vše se odehrává podle Boží vůle (srov. 13,7); Duch svatý bude oporou (srov. 13,11); na konci všeho pak bude spása (srov. 13,13), Pán zkrátil ty dny (srov. 13,20); Ježíš vše oznámil předem (srov. 13,23); vyvolení budou shromážděni (srov. 13,27). Tyto motivy zčásti pochází ze židovské apokalyptické literatury, avšak rovněž nachází svůj základ v Ježíšových řečech. Především se jedná o onen nosný motiv, že všechno se musí uskutečnit podle Božího plánu spásy (srov. 8,31). Jedná se o Ježíšovy myšlenky, které mají trvalou platnost a které jsou určeny i pro dnešní dobu.
Pokud jde o strukturu této řeči, je hodné povšimnutí následující: Ohlášení zničení Jeruzaléma (13,1-2) není izolované a bez jakéhokoliv vztahu vůči následujícímu textu. Otázka učedníků, kdy má „toto“ nastat (13,4), zůstává sice nezodpovězena, avšak ve shodě se záměrem evangelisty je třeba tuto dějinnou událost dát do souvislosti s děním na konci časů. Možná, že židovská válka a zničení Jeruzaléma vyvolaly v křesťanském společenství otázku ohledně „konce“ a tak mu má být dána odpověď skrze tuto velkou řeč. Samotná řeč vytváří jednotnou strukturu: vzdálené události (13,5-13); velké útrapy (13,14-23); události po velkých útrapách a příchod Syna člověka (13,24-27). Ohlášením paruzie dosáhla řeč svého vrcholu a svůj cíl. Co pak následuje, jsou poučení a napomenutí v pohledu na očekávanou paruzii: podobenství o fíkovníku (13,28-29); výpověď o časovém okamžiku (13,30-32); napomenutí k bdělosti s podobenstvím o vrátném (13,33-37). V této jednotné a uspořádané struktuře se vyjevuje záměr evangelisty. Hodná povšimnutí je skutečnost, že v řeči se neobjevuje ani tématika zániku světa, ani tématika vzkříšení mrtvých a ani zde není zmínka o soudu světa. Vlastním tématem je paruzie, příchod Pána. Z tohoto důvodu můžeme tuto řeč nazvat jako „řeč o paruzii“, která se snaží dát odpověď na otázky křesťanského společenství v Ježíšově duchu na základě jeho zvěstování eschatologie.
Naše pozornost se nyní soustředí na poslední perikopu této řeči o paruzii, jež je evangelním úryvkem nadcházející neděle. Závěr eschatologického poučení spočívá v krátké napomínající řeči, která si klade jediný cíl: „bděte!“. V tomto textu je zřetelně rozeznatelný zásah evangelisty Marka do evangelní tradice. Zde vychází najevo jeho vlastní záměr vůči křesťanskému společenství, tj. adresátovi evangelia. Evangelista nechce dát křesťanům žádné odhalení budoucích událostí, nýbrž je vychovat ke křesťanskému jednání v přítomném okamžiku. K tomuto účelu používá podobenství, které jednou vyprávěl Ježíš svým posluchačům, aby je připravil na nastávající události a aby je pohnul k okamžité odpovědi na jeho poselství, jež toto poselství vyžaduje.
Toto podobenství vykazuje některé zvláštní rysy. Kdyby záměrem vyprávění bylo pouze napomenutí k bdělosti, pak by vše záleželo na vrátném, aby umožnil pánovi vstup do domu. Zmínka o ostatních služebnících, kterým jsou svěřeny jednotlivé úkoly, je pak vlastně nadbytečná. Tito služebníci se jeví jako vedlejší postavy, protože jim nepřipadá žádná významná role při příchodu pána. Avšak v pohledu na křesťanské společenství je možné rozpoznat záměr evangelisty: Věřící mají sebe vidět v těchto služebnících. Každý totiž má vlastní úkol svěřený Kristem – Pánem. Všichni však bez rozdílu nehledě na svěřený úkol a s tím spojené poslání jsou nabádáni k bdělosti. Tato skutečnost je na konci podobenství zcela jasná: „Co říkám vám, říkám všem: Bděte“ (Mk 13,37). Ježíšem oslovení učedníci zde zastupují všechny budoucí křesťany. Od nich všech je vyžadován stejný postoj bdělosti.
Toto podobenství v Markově evangeliu je vyprávěno v souvislosti brzkou paruzií Pána, Ježíše Krista. Nejedná se zde však o přesně stanovenou událost, neboť může nastat v mnohem pozdější době. Tímto způsobem mají být poučeni a napomenuti čtenáři evangelia: „nevíte, kdy pán domu přijde“ (Mk 13,35). Důležitá je pouze jedna skutečnost: abyste v ten okamžik nespali, nýbrž byli bdělí pro jeho přivítání. Může přijít náhle a nečekaně, tj. dříve, než to čekáte. Může však přijít později, jak se domníváte. Časový okamžik jeho příchodu není rozhodující. Hlavní věc je, aby Ježíšovi učedníci a všichni věřící byli vždy bdělí a byli připraveni na setkání s ním.
Bdít v biblické tradici v první řadě znamená odpírat si noční spánek s cílem prodloužit námahu dne (Mdr 6,15) nebo se zabezpečit proti překvapení ze strany nepřátel (Žalm 127,1n). V přeneseném smyslu pak bdělost znamená opatrnost jako takovou, jako snahu o připravenost k boji s nedbalostí, aby byl tak dosažen vytčený cíl (Přís 8,34). Cílem věřícího člověka je přijmout Pána, až přijde jeho den. Proto je vyzýván k bdělosti.
V podobenství o služebnících, kterým pán svěřil svůj dům, Ježíš sděluje, co máme dělat se zřetelem na zcela jistý příchod Pána, který však není vůbec možné stanovit. Musíme bdít. Tato výzva je třikrát opakována (13,33.35.37). Tato skutečnost znamená, že se musíme v každém okamžiku svého života nacházet v takovém stavu, ve kterém se můžeme zodpovídat před Pánem za svůj život. Nemůžeme se nacházet v autonomní jistotě, nemůžeme jednat podle vlastní libovůle. Všechno, co máme – počínaje naším životem a naším časem – je svěřeným jměním. Při veškerém jednání má být orientován náš pohled na Pána. Musíme myslet na to, že jsme mu zavázáni slovy a odpovědí. Bdít znamená: máme v každém okamžiku jednat v zodpovědnosti před Pánem. Na příchod Pána nebudeme připraveni zvědavými otázkami ohledně času a okolností jeho příchodu, nýbrž naše připravenost se musí zakládat na každodenním zodpovědném jednání. K Pánu smíme přicházet v radostné naději a v aktivní zodpovědnosti.
S touto řečí Ježíš stanovuje rámec pro život svých učedníků v době mezi jeho zmrtvýchvstáním a jeho příchodem ve své slávě. Ježíšovi učedníci mají kráčet po své životní cestě se střízlivým vědomím o povaze pozemských vztahů a s neochvějným přesvědčením o vítězství Pána. Co Ježíš učil v období své veřejné činnosti, to mají učedníci uskutečňovat ve svém životě. Výzva k bdělosti v sobě skrývá požadavek věrnosti života před Bohem. Veškeré lidské jednání má být v souladu s Boží vůlí. Člověk má tak žít s postojem neustále zodpovědnosti před Bohem. Jedině takovým způsobem jednání člověk nemine cíl svého života. Cílem lidského života je totiž dokonalé společenství s oslaveným Pánem.
Bdělost má být charakteristickým rysem křesťanské existence. Vyplývá z víry v den Páně, vyjadřuje odhodlání čelit odpadlictví posledních dob a zároveň je výrazem přípravy na příchod Ježíše Krista. Protože pokušení přítomného života předznamenávají eschatologické útrapy, má se křesťanská bdělost osvědčovat v každodenním boji proti zlu. Od křesťana vyžaduje ustavičnou modlitbu a jednání podle Boží vůle.