Marek Dunda
Nedělní evangelium nám podrobně vypráví o uzdravení jednoho ochrnulého člověka. Evangelista Marek ve druhé kapitole popisuje situaci, která nastala krátce po Ježíšově návratu do Kafarnaum. Shromáždilo se zde mnoho lidí a Ježíš hlásal Boží slovo. Čtyři nosiči přinášeli ochrnulého člověka. Protože pro množství lidu nebylo možné projít přímo k Ježíšovi, rozebrali průvodci ochrnulého střechu nad místem, kde byl Ježíš, a otvorem pak spustili dolů lehátko s ochrnulým přímo před Ježíše. Ten, když viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Tento Ježíšův výrok vyvolal vnitřní protest u přítomných učitelů Zákona, kteří ve svém srdci uvažovali o tom, že se Ježíš rouhá – vždyť odpouštět hříchy může jenom Bůh. Ježíš reaguje na toto jejich vnitřní odsouzení otázkou: „Co je snadnější – říci ochrnulému: ‘Odpouštějí se ti hříchy‘ nebo říci: ‘Vstaň, vezmi své lehátko a choď‘?“ a poté Ježíš uzdravuje ochrnulého, takže ten za velkého úžasu všech přítomných vstává, bere lehátko a jde domů. Celá tato událost vyvolává u svědků odezvu – velebí Boha. Jejich reakce je shrnuta do slov: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“
Podívejme se nyní na tento text podrobněji a pozastavme se nad některými místy, která stojí za povšimnutí a z nichž si můžeme odnést něco pro svůj každodenní život.
Příběh začíná: Když se Ježíš po několika dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo. Tu k němu přicházeli s jedním ochrnulým, nesli ho čtyři (Mk 2,1-3)
Hned první, co stojí za zmínku, je skutečnost, že lidé věnovali Ježíšovi pozornost. Vidíme to nejen z konstatování, že se proslechlo, že je doma. Dokonce se sešlo přede dveřmi tolik lidí, kteří mu naslouchali a zajímali se o všechno, co říká a dělá, že nebylo možno projít. I v církvi je Ježíš přítomen pod způsobou chleba a vína při mši svaté, v Božím slově, v určitém slova smyslu třeba i v knězi, v každém pokřtěném, ale to, co mnohdy schází, je ona pozornost, která by mu měla být věnována. Projevuje se to tím, že například lidé, kteří jsou přítomní na bohoslužbě, neodcházejí podobně obdarováni jako účastníci zázraku, o kterém vypráví evangelista. Je to i proto, že nevěnovali dostatečnou pozornost Ježíšovi, který je i dnes mezi námi přítomen. Předpokladem pro správnou pozornost je snaha uvědomit si, kým je Ježíš pro mne, kdo to vůbec je. Často se setkáváme s lidmi, kteří říkají, že jim už delší dobu modlitba, mše svatá či jiné zbožné úkony nic nedávají, anebo alespoň ne to, co oni očekávají. Příčiny mohou být různé, ale určitou souvislost můžeme nalézt i v tom, že schází přiměřená pozornost vůči Ježíšově přítomnosti.
Další situace stojící za povšimnutí je ve čtvrtém verši: Pro tolik lidí se s ním nemohli dostat dovnitř. Proto nad tím místem, kde byl Ježíš, odkryli střechu, udělali otvor, a lehátko, na kterém ochrnulý ležel, spustili dolů (Mk 2,4).
Ti čtyři, kteří se nemohli k Ježíši dostat, se nevzdali kvůli nastalé těžkosti, ale zapojili svou vynalézavost a docházejí k neobvyklému řešení problému. I když je spouštění střechou spojeno s vynaložením většího úsilí, než kdyby ochrnulého přinesli obvyklou cestou, přesto se nevzdali. Co to pro nás znamená? Každý z nás v určité chvíli svého života narazí na nějaký problém, jenž nám může zdánlivě uzavřít cestu k blízkému či jednoduchému řešení. Mnoho lidí se vzdá a vymlouvá se: „Vidíte, že to nejde.“ Nabízí se poučení z příkladu oněch čtyř, kteří nesli ochrnulého. I v životě víry je třeba přemýšlet. Nezůstat u běžných šablon, ale zapojit vynalézavost, která nás může dovést k cíli i za cenu těžších obětí, jež po nás budou vyžadovány.
Popusťme uzdu své fantazii a zkusme se zamyslet, jak by to třeba mohlo být jinak. Můžeme si přestavit, že by ochrnulého jeho průvodci přinesli v příhodnějších podmínkách, například v době, kdy by byl Ježíš někde sám nebo kdy by jim sám vyšel vstříc, aby se nemuseli potýkat s problémy, jak se k němu dostat. Vždyť Ježíš o nich jistě věděl a mohl jim sám vyjít vstříc. Když vezmeme v úvahu Boží vševědoucnost a všemohoucnost, která se v tomto úryvku v Ježíši projevila, nebylo by pro něj jistě vůbec těžké uzdravit ochrnulého za zdánlivě příznivějších okolností.
Stalo se to však jinak. Tím, že nosiči museli překonávat překážky, vzrůstala i jejich víra, kterou vkládali do Ježíše a do smysluplnosti svého konání. Tak se pro ně celé jejich snažení stávalo před Bohem záslužnějším, než kdyby sami nemuseli nic obětovat. Ani přítomnost obrovského davu, který byl překážkou pro snadné proniknutí k uzdravujícímu Ježíši, není v tomto případě mínus, ale plus.
To množství lidí shromážděné kolem Ježíše je tímto jeho zázrakem hluboce zasaženo a chválí Boha. Kdyby Ježíš uzdravil ochrnulého někde bokem, nemělo by to jistě tak hluboký dopad na ty, kteří v tomto skutečném případě měli z Ježíšova zázraku velký duchovní užitek.
Co z toho plyne? Naše komplikace a problémy, které nám ztěžují život a blokují nás na cestě k vytouženému cíli, nejsou ve skutečnosti špatné. Naopak. Pokud my sami to nevzdáme, pokud nepoužijeme nedovolené prostředky, například agresivitu, mstivost apod., mohou se pro nás stát velmi užitečnými. Ne nadarmo se v Písmu svatém vícekrát opakuje věta: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem nárožním.“ Protože nás má Pán Bůh rád, jistě by nedopustil, abychom museli prožívat něco, co nemůže být nakonec k našemu většímu prospěchu nebo k oslavě Boží. To, že tomu tak často není, tomu neodporuje, ale spíše vede k přiznání, že se podobáme oněm stavitelům, kteří se snaží zavrhnout kámen, který se z jejich pohledu nehodí, a tím promarňují jedinečnou příležitost nabídnutou Bohem.
Často přijetí toho, co je pro nás těžké, vyžaduje obrovskou důvěru, že před Bohem je smysluplné i to, co musíme prožívat. Vyžaduje to velkou vytrvalost, pokornou vynalézavost a také ochotu hodně obětovat. Kdo však takto přijme dané těžkosti ve svém životě, otevírá prostor pro Boží dotek a výsledkem může být jedině chvála Pána Boha. Ti nosiči udělali, co bylo v jejich silách, a Boží Syn udělat to, co v jejich silách nebylo. Když uděláme my to, co je v našich silách, Bůh doplní to, co my už udělat nemůžeme.
V pátém verši se říká: Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ (Mk 2,5)
Víra těch čtyř byla vidět. Věřili, že Ježíš může ochrnulému pomoci. Věřili Ježíši natolik, že nezaváhali a dostali se k němu i přes velký dav. Víra byla vidět skrze jejich jednání. Živá víra může a má být vidět skrze jednání věřícího člověka. Občas někteří říkají: „Já mám svou víru v srdci.“ Snad je to pravda, ale úryvek z evangelia, nad nimž se zamýšlíme, nám ukazuje, že živá víra může přinášet ovoce. Zůstane-li víra pouze v srdci, hrozí nebezpečí, že v nás udusí konání dobrých skutků. Dejme svou víru najevo. Přihlasme se k ní pomocí svých činů a veřejným vyznáním, že se nestydíme za to, že důvěřujeme Ježíši. To způsobí, že v nás zůstane živá víra. Pak se i na nás mohou naplnit Ježíšova slova: „Kdo mě vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem v nebesích.“
Ježíš nejprve odpustil ochrnulému hříchy. Vede nás to k potvrzení, že hřích je v očích Božích větší zlo než jakýkoli tělesný nedostatek. Mnoho lidí věnuje větší pozornost svému zdravotnímu stavu než svému zdraví duchovnímu. Víc je trápí to, že je něco bolí, než smrtelný hřích, ve kterém žijí. Bolest tělesná může umenšit kvalitu pozemského života anebo zkrátit jeho délku, ale těžký hřích může člověka připravit o šťastnou věčnost. Srovnání mezi těmito dvěma skutečnostmi je zcela zřejmé. Přednost musí mít zájem o to, abychom nežili ve hříchu, jenž by mohl být důvodem ztráty věčného života v Boží blízkosti. Pokušení dnešní doby je přehlédnout tento velký rozdíl mezi tělesnou bolestí a hříchem.
Evangelista pokračuje: Seděli tam někteří vykladatelé Písma a říkali si pro sebe: „Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh.“ Ježíš hned ve svém duchu poznal jejich myšlenky a řekl jim: „O čem to uvnitř přemítáte? Co je snadnější? Říci ochrnulému: Vstaň, vezmi své lehátko a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy: Nařizuji tobě – řekl tomu ochrnulému – vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“ Ochrnulý vstal, vzal své lehátko a odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ (Mk 2,6-12)
Učitelé Zákona, kteří v Ježíši nechtějí vidět Boha, považují Ježíšův výrok o odpuštění hříchů ochrnulému za rouhání. Skutečnost je spíše opačná. Ten, kdo nechce vyvodit z různých znamení a pravdivých událostí přiměřené závěry, je v nebezpečí, že se ve své zaslepenosti nebo pýše staví sám do pozice toho, kdo chce řídit Pána Boha. Chce Bohu dávat pravidla, jak má On jednat, aby byl pro nás lidi přijatelný. Kolikrát se to v lidských dějinách opakovalo a opakuje i dnes. Stále se objevují ti, kdo si dovolují diktovat Bohu pravidla k tomu, aby byl pro ně pohodlný. A jak to má být správně? S pokornou důvěrou v Pána Boha máme naslouchat a rozpoznávat jeho záměry a jednání a s tichou bázní Boží je přijímat.
Ježíš však viděl do srdce učitelů Zákona a poodhalil, o čem uvažují. Ježíš vidí i do našeho srdce. Naše úvahy a myšlenky mu nejsou skryty. Nemají být neseny s podezřívavostí či nedůvěrou vůči našemu Pánu, nemá v nich mít místo hřích. I my bychom jednou při konečném účtování byli usvědčeni a s hanbou se museli přiznat, že naše úmysly nebyly dobré.
Zajímavé je také to, že Ježíš bere vážně i své odpůrce a vychází vstříc jejich námitce. Dokazuje, že jeho moc odpouštět hříchy je podložena i mocí uzdravovat nemocné. Tím se i pro tyto znalce zákona nenásilně představuje jako věrohodný vtělený Bůh.
Uzdravení ochrnulého vyvolává odpověď všech zúčastněných. Je to úžas a velebení Boha. Je to správný závěr pro ty, kdo rozpoznají Boží působení. A tak nebývá než přát nám všem, milí posluchači, abychom dokázali žasnout nad Božím působením kolem nás v našem životě a aby nás to vedlo k Boží chvále.