Marek Dunda

Milí posluchači, opět se chceme zamyslet nad poselstvím evangelia nadcházející neděle. Úryvek, který při nedělních bohoslužbách uslyšíme, je vzat z druhé kapitoly Markova evangelia: 18-22 verš. Začíná vyprávěním o lidech, kteří se přišli zeptat Ježíše, proč se jeho učedníci nepostí, když se postí učedníci Jana a farizeů.

Ježíš odpovídá na jejich otázku mnohem hlouběji, než by se mohlo na první pohled zdát. Používá k tomu tři obrazy. Nejprve zmiňuje, že se hosté na svatbě nemohou postit, když je ženich s nimi, ale přijde čas, kdy se budou postit, až jim bude ženich vzat. Pak uvádí další příklad z běžného života o tom, že nikdo nepřišívá záplatu na staré šaty, protože by se nový kus ze staré látky vytrhl a díra se jen zvětšila. A do třetice Ježíš zmiňuje, že nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak by víno měchy roztrhlo a přišly by na zmar víno i měchy. Mladé víno patří do nových měchů.

Pozastavme se nyní nad vlastním textem tohoto evangelia: Janovi učedníci a farizeové se právě postili. Lidé přišli k Ježíšovi s otázkou: „Janovi učedníci a učedníci farizeů se postí – proč se tvoji učedníci nepostí?“ Ježíš jim odpověděl: „Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je ženich s nimi? Dokud mají ženich mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom, v ten den, se budou postit (Mk 2,18-20).

Je zde zmiňován půst. Pro věřícího je půst jedním z tradičních prostředků, jak upevnit svůj vztah k Pánu Bohu. Půst je cesta, která vede k očištění a zároveň k posílení prosby. V našem úryvku přicházejí lidé k Ježíši s otázkou, proč se Ježíšovi učedníci nepostí. Viděli totiž, že Ježíš, následován svými učedníky, se v některých směrech podobal vystupování farizeů, Jana Křtitele nebo jejich učedníků. Právě v otázce půstu nacházejí výrazný rozpor. Jsou v zajetí omezeného pohledu, že všichni, kdo usilují o duchovní pokrok, musí jít stejnou cestou. Tento omyl se může opakovat i u věřících, kteří poznali něco vhodného pro prožívání své víry a začali to praktikovat. Najednou se jim zdá divné, když někdo jiný neříká tytéž modlitby jako oni, nepoužívá tytéž modlitební postoje jako oni, nedělá tytéž dobré skutky jako oni, nechodí na bohoslužby tak často jako oni apod.

Někteří čerstvě obrácení jsou dokonce v nebezpečí, že mohou být pohoršeni jinými věřícími, kteří podle jejich měřítek nejsou tak horliví jako oni. Ve skutečnosti nemusí vidět skryté formy zbožnosti těch, nad kterými se pohoršují. Ježíš dává i svou odpovědí najevo, že respektuje svobodu každého jednotlivce. Každý máme svou cestu, jak prožívat víru. A jistě i půst má v této cestě našeho prožívání víry najít své místo.

Půst měl v životě židovského národa dlouhou tradici a jasný důvod. Nejpůvodnější a nejpřirozenější byl půst po neštěstí, které dotyčnému přímo „zahnalo chuť k jídlu“. Když se například David dozvěděl o smrti Saula a Jónatana a o porážce celého svého národa, „uchopil svůj šat a roztrhl jej, stejně tak i všichni muži, kteří byli s ním. Naříkali, plakali a postili se až do večera“. (2 Sam 1,11n) Takto se stal půst společenským výrazem truchlení nad nastalým neštěstím.

Postem bylo možné vyjádřit před Bohem i lítost nad bezprávím, kterého se člověk dopustil, a to v naději, že Bůh přece jen ještě může zadržet neštěstí, jež člověk zavinil vlastním proviněním. Takový příklad nacházíme v jednání obyvatel Ninive, kdy po Jonášově kázání ninivští muži uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli si žínice a naléhavě volali k Bohu. Půst mohl také vyjadřovat touhu a ochotu nově se přiklonit k Bohu a patřit jen jemu. Ten, kdo se chtěl zvláště intenzivním způsobem odvrátit od toho, co ho mohlo odvádět od Boha, se postil. Například Mojžíš zůstal bez jídla 40 dní a nocí u Hospodina na hoře, aby napsal na desky Desatero přikázání (Ex 34,28).

Půst není záležitost pouze úst. Má-li být půst dobrý, pak jde především o to, aby byl nesen správným úmyslem srdce a aby to byl přiměřený projev svobodného odřeknutí se něčeho příjemného z lásky k Pánu Bohu. Pak už nemusí jít jen o odepření si jídla či nějakých cukrovinek nebo páteční odepření si masa. Pro mnohého může být v dnešní době opravdovějším postem odřeknout si televizi, počítač, diskotéku či kouření. Jindy může být postním sebezáporem důkladný úklid pracovního pokoje, návštěva u nepříjemného příbuzného, trpělivé vyslechnutí stokrát slyšených nářků nebo odepsání na dopis.

Ježíš ve své odpovědi není omezen pouze na půst, ale chce vysvětlit, že v jeho případě jde o něco kvalitativně nového. V příkladu, kdy se odvolává na půst hostů při svatbě v přítomnosti ženicha, dává poznat, že jde o jinou situaci než v případě postu Janových učedníků a učedníků farizeů. Právě on sám je zde v roli ženicha a naznačuje, že i pro církev přijde doba, kdy bude čas postit se.

Ježíš pokračuje přirovnáním: Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten nový přišitý kus ze staré látky vytrhne a díra se jen ještě zvětší. A nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak víno měchy roztrhne a přijde nazmar víno i měchy. Mladé víno do nových měchů (Mk 2,21-22).

Ve 21. verši Ježíš vysvětluje, že ani v běžném životě se nedělají věci tak, aby to dopadlo hůř, než byl původní stav. „Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten nový přišitý kus ze staré látky vytrhne a díra se ještě zvětší.“ Musí se zvážit, zda to, co chceme vykonat, bude vést k dobrému výsledku. Nejde jen o to používat bezmyšlenkovitě tytéž metody jako druzí, ale je třeba zvážit, zda za daných okolností povede naše jednání k dobrému cíli.

Nestačí jen dělat dobro, je třeba dělat dobro dobře. Co to znamená dělat dobro dobře? Jde o to dělat dobrou věc ve správný čas, s dobrým úmyslem a správnými prostředky. Všichni známe lidi, kteří prosazují něco dobrého nebo bojují proti něčemu špatnému, ale nedělají to dobře. Například starý rodič denně vyčítá svému dospělému dítěti, který už je sám otcem rodiny, jeho vlažnost ve víře. Stává se tím sice hlasatelem něčeho, co má svou důležitost a opodstatnění, ale zároveň prostředky, které k tomu volí, způsobují, že dosahuje pravého opaku. Syn je stále víc zatvrzelý a na rodičovské napomenutí odpovídá podrážděností.

Staré šaty nebo staré měchy přestavoval farizeismus a jeho zvyky. Později i učedníci poznali vlastní náboženskou totožnost synagogy a církve.

Zajímavé je všimnout si také slov Pána Ježíše: „Nikdo nepřišívá…“ Napadne nás, že musí být i takoví, kteří přišívají nesprávně. Skutečně v životě jsou lidé, kteří i přes to, že by se mohli poučit z chyb druhých, nebo si domyslet, jak nedobře může dopadnout jejich nemoudré počínání, „přišívají“ nesprávně. Za slovo „nikdo“ bychom v tomto případě mohli dodat „moudrý“ či „opravdu moudrý“. Jsou zde myšleni ti, od kterých stojí za to se poučit.

Ve třetím Ježíšově výroku, který je zde předkládán jako odpověď na dotaz, proč se učedníci nepostí, je celá situace prozářena ještě z jiného úhlu. Víno bývá spojováno s představou radosti. I Boží království je zdrojem radosti pro ty, kdo je přijímají. Radost způsobená přijetím Božího království se nemůže slučovat se starým způsobem života, který si zakládal na plnění skutků Zákona.

Jestliže tedy Ježíš nevedl své učedníky k tomu, aby se postili, pak to bylo nejen nápadné, ale vysloveně pohoršlivé. Neměli snad jeho učedníci zapotřebí „potlačovat hříchy a pozvedat ducha“? Což v jejich životě nebylo nic, zač by museli činit pokání? A i kdyby – neměli by pak svým postem aspoň vydávat svědectví o vážnosti doby? Ježíš ujišťuje, že s jeho příchodem přichází naplnění starozákonních příslibů. Proto se učedníci nemohou postit. Kdyby se postili, jednali by nepřiměřeně době! Ve 20. verši Ježíš říká, že přijde čas, kdy se i jeho učedníci postí. Jenže tato skutečnost nebude znamenat, že se opět vrátí staré důvody, které vedly lidi k postu až do Ježíšovy doby. Jeho učedníci budou vyjadřovat smutek nad jeho, ženichovou, nepřítomností.

U židů byl půst předepsán jen jednou do roka, v den smíření. Otázka tazatelů se týká jiného postu, a to dobrovolného. Víme, že farizeové se postili dvakrát v týdnu, v pondělí a ve čtvrtek, tedy ve dnech, které se nestýkaly se sobotou. Je možné, že se farizeové a žáci Janovi postili ze smutku nad zatčením a smrtí Jana Křtitele. Ježíš dává podnět k námitce tím, že se nepřipojil.

Zvláště Ježíšův výrok o svatbě je pro jeho současníky naplněn mimořádnou srozumitelností. Svatba je pro orientálce časem radosti. Proto je také určitým obrazem spásy. V rabínské teologii je Izrael obrazně pokládán za Hospodinovu snoubenku. Ježíš tedy říká, že nastal čas spásy představovaný svatební hostinou. V tomto čase je půst nemyslitelný stejně jako ve svatebním týdnu. Toto vysvětlení mohlo být ještě víc srozumitelné pro Janovy učedníky. Jan sám se představil jako ženichův přítel (Jan 3,29). Nastala nová doba, není to již doba očekávání Mesiáše, ve které žili ještě farizeové a Janovi učedníci. Ti se postili právem. Přítomnost ženicha je dobou, kdy se na půst nemyslí.

I nám se někdy může stát, že dostaneme otázku, proč nejednáme tak, jak všichni ostatní. Kéž bychom si dokázali obhájit nejenom svůj názor, ale kéž by se vždycky i v našem postoji nacházelo tolik skutečné pravdivosti a opodstatněnosti, jako to vidíme v příkladu, který nám uvádí tento úryvek evangelia.