Petr Mareček
Evangelní úryvek třinácté neděle liturgického mezidobí cyklu B obsahuje vyprávění o uzdravení ženy trpící krvotokem a vzkříšení Jairovy dcery (Mk 5,21-43). Celý příběh je možné rozdělit na tři části: 1) představený synagogy přichází k Ježíšovi a úpěnlivě ho na kolenou prosí o uzdravení své dcery (Mk 5,21-24); 2) žena trpící dvanáct let krvotokem je uzdravena tím, že se dotýká Ježíšova šatu (Mk 5,25-34); 3) Ježíš křísí Jairovu dceru v přítomnosti třech svých učedníků (Mk 5,35-43).
Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moji dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel s ním a tlačili se na něj (Mk 5,21-24).
První část evangelního úryvku informuje o tom, jak představený synagogy, který se jmenoval Jairos, přichází za Ježíšem s naléhavou prosbou o uzdravení své dcery. Svým padnutím Ježíšovi k nohám dává najevo nejen svou úctu k němu, ale i svou důvěru v něj. Tuto úpěnlivou prosbu Ježíš neodmítá, ale odchází s Jairem do jeho domu, aby tak splnil jeho žádost.
Byla tam jedna žena, který dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestliže se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto k zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!“ (Mk 5,25-34).
Druhá část příběhu začíná během cesty do Jairova domu, kdy je Ježíš obklopen velkým zástupem a kdy k němu přistupuje jedna nemocná žena. Její nemoc je chronická, trpí totiž krvotokem již dvanáct let. Podle židovského zákona takto nemocná žena je pokládána za nečistou, dokud ji nepřestane krvácení (Lv 15,19-30). Jestliže se tato rituálně nečistá žena dotkne druhého člověka, způsobuje, že i on se stává nečistým. Žena trpící krvotokem tedy náleží mezi tu skupinu lidí, která se nesměla objevovat na veřejnosti. Její situaci je možné přirovnat k situaci malomocného člověka. Je zde pouze ten rozdíl, že její onemocnění není zvnějška patrné. Takovíto lidé byli vyloučeni ze společenského a náboženského života. Není tedy divu, že tato žena se snažila všemi možnými prostředky zbavit se této nemoci a následků, které její nemoc způsobovala. Evangelista Marek sděluje, že tato žena velmi zkusila u mnoha lékařů a že celý svůj majetek vynaložila na léčení. Veškeré toto úsilí jí však nic nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Nemocná žena vyzkoušela veškerou lidskou pomoc. Veškeré tyto snahy ji přivodily chudobu a beznadějný stav nemoci s jejími sociálními následky. Takový byl osud ženy soužené nemocí krvácení. V této situaci uslyšela mluvit o Ježíšovi a probudila se v ní naděje. Řekla si: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ (Mk 5,28). Její důvěra v Ježíše nebyla zklamána. Skutečnost, že tato žena veřejně nepřistoupila k Ježíšovi, avšak šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů, pravděpodobně souvisí s povahou její nemoci a rovněž s její bázlivostí a snahou nejednat okázale. Tato žena patrně nechtěla vzbudit pozdvižení v souvislosti se svou osobou a svou nemocí a rovněž si netroufala zdržovat Ježíše při jeho cestě.
V samotném okamžiku uzdravení této ženy Ježíš přesně ví, co nastalo (Mk 5,30): „Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala“ (Mk 5,32). Jak je zřejmé z následujícího textu, Ježíš ji nechce kárat, něco ji vytýkat, avšak na druhou stranu rovněž nechce omezit tuto událost na pouhé fyzické uzdravení. Tato žena je hodna toho, aby se s Ježíšem osobně setkala. Ježíš touží po tom, aby tato žena prohloubila svou zkušenost (Mk 5,33) a chce k ní osobně promluvit (Mk 5,34). Jeho otázka a jeho pohled, který ji hledá, přivádí tuto ženu k němu. To, že je tato žena celá ustrašená a rozechvěná, není dáno tím, že by měla strach z Ježíše, nýbrž proto, že si je plně vědoma toho, co skutečně nastalo. Nejprve věřila, že ji Ježíš může pomoci. Nyní zakouší na svém těle mocné působení Boží. Tím je hluboce zasažena. Zkušenost mocného Božího působení ji přivádí k tomu, že o tom, co se s ní stalo, pronáší „celou pravdu“ (Mk 5,33). Z vyprávění je zcela jasně vidět, že Ježíš, který obklopen velkým zástupem lidí spěchá k Jairově dceři, jež je vážně nemocná, má čas, aby vyslechl ženu, jež trpěla krvotokem.
Slova, která Ježíš pronáší této ženě, patří mezi ta nejobsáhlejší, která pronáší uzdravenému člověku. Ježíš ji nenařizuje, aby přinesla oběť za očištění, jak to předepisuje Mojžíšův zákon (Lv 15,28-30). Místo toho oslovuje tuto ženu s láskou jako „dceru“. Potvrzuje jí, že v něj skutečně uvěřila a že ji zachránila její víra (srov. Mk 10,52). Její víra zahrnovala přesvědčení, že On je nejužším způsobem spojen s Bohem a že má Boží moc. Ježíš tuto ženu nejen uzdravil z její dlouhotrvající nemoci, ale umožnil ji také setkání s ním, které pro ni bylo určitě setkáním zcela nezapomenutelným.
Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí.“ Dali se mu do smíchu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. Lidé byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali najíst (Mk 5,35-43).
Poslední část evangelní perikopy začíná zmínkou o tom, že mezitím, co Ježíš ještě mluvil se ženou, která byla uzdravena od krvotoku, dostává Jairos zprávu ze svého domu, že jeho dcera zemřela. K této zprávě poslové připojují svůj úsudek, který se zdá na první pohled logický: „Proč ještě mistra obtěžuješ?“ (Mk 5,35). Ježíše již není třeba obtěžovat, není třeba, aby se namáhal. Vůči smrti ani on přece nezná žádný prostředek (Mk 5,35). Zde se nachází kritický bod celé události. V jakém vztahu se vůči sobě nachází Ježíš a smrt? Platí pro Ježíše to stejné jako pro každého člověka, jako pro nejlepšího lékaře? Vůči mrtvému člověku jsme všichni bezmocní. S veškerými našimi prostředky a s veškerými projevy naší lásky a péče nejsme schopni mrtvého znovu probudit k životu. Zemřelého člověka můžeme jen oplakávat a pohřbít. Platí to stejné o Ježíšovi? Platí rovněž o něm, že může pouze smrt bezmocně a beznadějně snášet? Na toto všeobecné přesvědčení Ježíš reaguje. Promlouvá k Jairovi, aby se nenechal přemoci strachem a beznadějí a vyzývá ho, aby pevně věřil a měl důvěru (Mk 5,36). Promlouvá k němu: Potřebuješ nyní pouze jedno – víru. Jairos spoléhá na Ježíšova slova. Mezi radou poslů, kteří přišli z jeho domu se zprávou o smrti jeho dcery, a Ježíšovou pobídkou, volí Ježíšova slova, spoléhá na něj a doprovází ho ke své dceři, která právě zemřela. Na této cestě k zesnulé Jairově dceři Ježíš dovoluje pouze Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi, aby ho doprovázeli.
Ježíš neformuje své učedníky pouze svými slovy, nýbrž rovněž svými činy. Některé z Ježíšových skutků jsou zdůrazněny tím, že jsou při nich přítomni pouze Petr, Jakub a Jan. Jedná se o vzkříšení Jairovy dcery (Mk 5,35-43), událost proměnění na hoře (Mk 9,2-9) a modlitba v Getsemanech (Mk 14,32-42).
Učedníci, kteří jsou vybráni, aby byli svědky těchto událostí, vynikají rovněž jiným způsobem ve skupině Dvanácti. Tito učedníci patří k prvním povolaným učedníkům (Mk 1,16-20). V seznamu dvanácti učedníků jsou jmenováni jako první tři. Vynikají rovněž tím, že od Ježíše dostávají zvláštní jméno. šimonovi dává Ježíš jméno Petr a Jakuba, syna Zebedeova, a jeho bratra Jana – Ježíš pojmenoval Boanerges, to je „Synové hromu“ (Mk 3,16n). A nakonec je možné si všimnout, že tito tři učedníci v souvislosti s Ježíšovými předpověďmi ohledně jeho utrpení, smrti a vzkříšení upozorňují na sebe vznesením svých námitek. Petr se staví s velkou rozhodností proti cestě utrpení, kterou Ježíš ohlašuje (Mk 8,32). Jakub a Jan Zebedeovi jednoduše ignorují cestu, kterou Ježíš ohlašuje, a přistupují k němu s žádostí, aby si zamluvili přední místa v Ježíšově slávě (Mk 10,35-40).
Ve vyprávění o vzkříšení Jairovy dcery je dvakrát poukázáno na to, že Ježíš s sebou vzal pouze tyto tři učedníky (Mk 5,37.40). Pouze oni mají být při této události. Mají přímo zažít lidské trápení bez jakýchkoliv vyhlídek a naděje, důvěru vkládanou v Ježíše a vše převyšující moc Ježíše.
Na průběhu události vzkříšení Jairovy dcery se tito tři učedníci přímo nepodílí, ale smí ji zakoušet. Mají možnost být při ní. Oni smí zakusit: trápení Jaira, radikální zostření tohoto trápení skrze smrt jeho dcery, jeho naprosto pevnou důvěru v Ježíše a odhodlaný postoj putovat k právě zemřelému člověku s důvěrou v pomoc, kterou Ježíš přislíbil. Tito tři učedníci mají účast skrze Ježíšovo vybídnutí na jeho konfrontaci se smrtí.
To, k čemu se Ježíš rozhodl, se stává ještě jednou zřejmým, když přichází do Jairova domu. Tento dům je plný truchlících lidí. Jairova dcera je skutečně mrtvá. Nářek vyjadřuje lidskou bezmocnost. Na Ježíšovo tajemné a nejasné slovo: „Dítě neumřelo, jenom spí“ (Mk 5,39) mohou lidé, kteří jsou v Jairově domě, reagovat pouze smíchem. Tato reakce lidí poukazuje na jejich přesvědčení a pevnou jistotu ohledně smrti dívky. V této situaci Ježíš ještě jednou provádí rozdělení. Pouze rodiče a jeho tři učedníci jej mohou doprovázet k zemřelé dívce. Tito lidé, kteří jdou s Ježíšem, smí být svědky Ježíšova zcela prostého jednání. Ježíš činí jednoduché gesto: Bere mrtvou dívku za ruku a přitom pronáší krátkou větu: „Děvče vstaň!“ (Mk 5,41). Děvče, které bylo mrtvé, hned vstalo a chodilo. Učedníci, kteří doprovází Ježíše, zakouší neslýchané dění. Jsou celí užaslí, jsou jako bez sebe. Ježíšovo jednání přesahuje rámec veškeré lidské zkušenosti a tak přesahuje rovněž rámec jejich prožitku. Vůči smrti a na smrti Ježíš ukazuje svou nadlidskou moc a své nadlidské postavení. Skrze tuto událost, kterou směli na vlastní oči vidět, učedníci dochází k poznání a uznání, že Ježíš má moc nad smrtí. Ježíš jedná tak, jak nemůže jednat žádný člověk. Do horizontu jejich zkušenosti s Ježíšem vstoupila nová veličina. Vůči smrti neexistuje pouze truchlící bezmocnost, nýbrž také přikazující moc. Na smrt již není možné reagovat pouze žalem, nýbrž je možné také vkládat důvěru v Ježíšovu moc. Oni sami nejsou mocnými, avšak znají mocného.
Toto vědění o konečné a krajní Ježíšově moci navracet život zemřelým je nejprve vyhrazeno třem učedníkům, podobně jako vědění o Ježíšově osudu je vyhrazeno dvanácti učedníkům. Učedníci jsou tak postupně uváděni do tajemství Ježíšovy osoby. Příkaz k mlčení je možné dát do souvislosti s Ježíšovou smrtí na kříži a jeho slavným zmrtvýchvstáním, protože teprve tyto události plným způsobem odhalují tajemství Ježíšovy osoby a jeho význam. Teprve po Ježíšově zmrtvýchvstání učedníci neohroženě svědčí o své zkušenosti s Ježíšem, který je mocným Božím Synem a Dárcem života.