Petr Mareček
Ježíšův spor s farizeji ohledně tradice otců a především toho, co člověka skutečně znesvěcuje, je evangelním textem 22. neděle liturgického mezidobí cyklu B. Jedná se o perikopu, se kterou se setkáváme v 7. kapitole Markova evangelia a kterou nalezneme rovněž v 15. kapitole Matoušova evangelia.
Vyslechněme si nyní tento úryvek zkrácený, jak ho uslyšíme i v neděli:Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli do Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou; a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek. Proto se ho farizeové a učitelé zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‚Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě, všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje (Mk 7,1-23).
Tento evangelní text nám líčí setkání Ježíše s jeho hlavními odpůrci, kterými byli farizeové a učitelé Zákona. Důvod jejich příchodu za Ježíšem není zmíněn. Pravděpodobně však chtěli sledovat Ježíšovo chování. To, co vidí u Ježíšových učedníků, se stalo pohnutkou jejich diskuse s Ježíšem. Farizeové a učitelé Zákona žádají Ježíše, aby jim sám vysvětlil, proč se jeho učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama (Mk 7,5). Svou otázkou tak dávají najevo, že učitel nese odpovědnost za chování svých žáků. V protikladu čistého a nečistého zaznívá otázka vztahu vůči Bohu. „Čisté“ znamená svaté, to, co je spojené s Bohem, co je milé Bohu. „Nečisté“ znamená světské, to, co je oddělené od Boha, co se nachází v protikladu vůči Bohu. Podle pojetí učitelů Zákona podání předků pocházelo z období putování na Sinaji. Toto podání předků obsahovalo mnoho předpisů ohledně rituální čistoty (srov. Mk 7,3n) a rovněž mnoho dalších nařízení (srov. Mk 7,11n). Podle učitelů Zákona vztah s Bohem závisí na dodržování těchto předpisů. Kdo je zanedbává, staví se proti Bohu. Otázka, s kterou se obrací na Ježíše, se tedy týká vztahu Ježíše a jeho učedníků vůči Bohu.
Ježíšova odpověď je velmi tvrdá (Mk 7,6-13). Dvakrát cituje Boží slovo. Nejprve zmiňuje slova proroka Izaiáše a pak text Desatera, který je ústřední částí Zákona. Ve své odpovědi popisuje vztah učitelů Zákona vůči Bohu. Obviňuje je, že nerozumí Božímu přikázání a že se drží lidské tradice. To, co sděluje Bůh skrze proroka Izaiáše (Iz 29,13) o způsobu, jak ho lid ctí, se podle Ježíše uskutečňuje u jeho protivníků. Jejich úcta k Bohu se projevuje pouze rty, je pouze vnějším projevem, nezasahuje jejich srdce, jejich celé bytí. Jejich jednání je pošetilé, protože se drží pouze lidských tradic. Hlavní přikázání vyžaduje milovat Boha právě z celého srdce (Dt 6,5; Mk 12,30.33).
Po tom, co Ježíš všeobecným způsobem definoval způsob úcty Boha u farizeů a učitelů Zákona, předkládá příklad, jak oni pomocí lidských předpisů ruší přikázání Boží. Ježíš uvádí příklad přikázání úcty otce a matky, které je součástí Desatera (Ex 20,12; Dt 5,16). Pomocí dodatku „kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí“ (srov. Ex 21,17; Lv 20,9) pak zdůrazňuje, že čtvrté přikázání Desatera je skutečně Boží vůlí. Ježíš dále pokračuje vysvětlením, jak oni toto přikázání obchází a ruší jeho platnost pomocí stanovení nařízení ohledně posvátného obětního daru – korban. Závěrečná zmínka: „A takových podobných věcí činíte mnoho“ (Mk 7,13) zdůrazňuje, že jmenovaná skutečnost je pouze jedním příkladem z mnoha případů.
Po kritice svých odpůrců se Ježíš obrací na lid (Mk 7,14). Vyzývá ho, aby naslouchal a dobře chápal. Rovněž zdůrazňuje, jak důležitá je nauka, kterou jim sděluje. Říká lidem zásadní princip: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.“ (Mk 7,15). Dále pak se Ježíš obrací s následujícím vyučováním na své učedníky (Mk 7,17-23). Ježíš jim postupně vysvětluje tento princip, pomocí kterého prohlásil, na čem závisí vztah k Bohu.
Zatímco loď je místem, kde učedníci zažívají zvláštní zkušenost s Ježíšem, kde on jim zjevuje skrze svou moc tajemství své identity (Mk 4,35-41; 6,45-52), dům se stává pro učedníky místem, kde jim Ježíš sděluje svou nauku (Mk 7,17-23; 9,28n.33-50; 10,10-12). Ježíš má zvláštním způsobem zájem o učedníky, o to, aby pochopili jeho poselství. Ježíš jim dává najevo, že pro vztah člověka s Bohem je důležité pouze srdce, které je centrem rozumu, vůle a citů. Pokrm, který člověk přijímá ústy, nezasahuje jeho srdce. Z tohoto důvodu pokrm nemůže učinit člověka nečistým. Proto jsou všechny pokrmy čisté (Mk 7,18n). To, co je objasněno pro pokrm, platí rovněž pro každou vnější věc: kontakt s mrtvými, malomocnými, pohany atd. Toto všechno nemůže učinit člověka nečistým. Člověk se však stává nečistým tím, co vychází z jeho nitra, co má původ v jeho srdci, jelikož veškeré zlo má svůj počátek ve špatných myšlenkách srdce (Mk 7,20-23).
Otázka ohledně toho, co je čisté či nečisté, která vzniká při jídle s neumytýma rukama, se nám může zdát dávno překonaná. Nemáme již nic dočinění s židovskými předpisy. Zvyky při stolování a při konzumování pokrmů se netýkají našeho vztahu k Bohu. Přesto však to, co zde Ježíš říká, má velký význam. Otázkou již totiž není: čím se stáváme čistými nebo nečistými? Tato otázka zní: Podle čeho máme měřit naše jednání? Co má rozhodující význam pro náš vztah k Bohu?
Ježíš staví do středu pozornosti přikázání Boží (Mk 7,8). Vše, co mu protiřečí, a co omezuje jeho plnění, je lidské slovo. Ústřední význam přikázání Božího Ježíš vysvětluje na čtvrtém přikázání: cti svého otce a svou matku (Mk 7,10-13). Toto přikázání je třeba jednoduše zachovávat. Rovněž zdánlivě zbožné jednání nemůže zrušit jeho platnost.
Hodná povšimnutí je skutečnost, že sílu platnosti přikázání Božího Ježíš vysvětluje na čtvrtém přikázání. Již ve Starém zákoně je toto přikázání odlišné od ostatních tím, že je formulováno kladným způsobem – stejně tak je tomu již jen u sobotního přikázání. U ostatních přikázání je vyjádřeno, co člověk nemá konat. Zde však je řečeno, co člověk má činit. Vztah člověka vůči jeho rodičům má jak pro jeho existenci, tak rovněž pro jeho mravní osobnost zásadní význam. Toto přikázání je předně určeno dospívajícím dětem, platí však dle stupně zralosti všem údobím života člověka.
Všeobecné přikázání: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Lv 19,18) se konkretizuje a má se předně osvědčovat v přikázání: „budeš mít v úctě svého otce a svou matku“ (Ex 20,12; Dt 5,16). V jednotlivém případu mohou obtížné vztahy a špatné zkušenosti překazit tuto „úctu“. Ježíš ale jasně zdůrazňuje, že máme podle Boží vůle jednat s láskou především s rodiči. Skrze pozitivní vztah vůči rodičům se člověk zacvičí rovněž k pozitivnímu vztahu vůči ostatním lidem.
Ježíš žádá, abychom velmi kriticky zkoumali pravidla, podle kterých určujeme své chování. Veškeré naše jednání se má řídit podle Božího přikázání. Mnohé zbožné cíle by rády Boží přikázání odstrčily stranou. Ještě více však Božímu přikázání stojí v cestě nezbožné cíle a záměry. Často se totiž orientujeme na to, co je hodné našeho snažení, co je zapotřebí, co je moderní, co se pokládá za aktuální. Orientujeme se tak na náš egoismus ve všech jeho zjevných formách. V dnešní evangelní perikopě Ježíš ale říká: vše se má řídit Božím přikázáním, nemá tomu být obráceně. U nás lidí závisí vše na tom, zda nalezneme správný vztah k Bohu a budeme podle něj utvářet život. To je pravá čistota. Jediná cesta k tomuto stavu čistoty je jednání, které se řídí ne lidskými předpisy, nýbrž Boží vůlí a jeho přikázáním.
Srdce člověka se má orientovat na Boží vůli. Pouze vnější zachovávání zákona nestačí. Ježíš totiž rovněž sděluje ve svém vyučování, že zlé skutky vychází ze špatného srdce (Mk 7,14n). Z tohoto důvodu musí být první starostí člověka, aby měl čisté srdce. Šesté blahoslavenství zní: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8). Čisté srdce nás činí připravené na bezprostřední setkání s Bohem a na trvalé společenství s ním.
Když Ježíš vyjmenovává, jaké špatnosti mohou vycházet ze srdce (Mk 7,21), pak příkladně dává najevo, od čeho se má srdce osvobodit, aby bylo čistým srdcem k nazírání Boha. Uvedené špatnosti (smilstvo, krádež, zabití) se shodují s tím, co je zakázáno ostatními přikázáními Desatera. Částečně jsou vyjmenovány postoje, ze kterých vychází tato pochybení. Jedná se o chamtivost, závist, lstivost. Tyto pochybné postoje přímo zasahují vztah k Bohu a tím první tři přikázání Desatera. Takovýmto způsobem se stává poučení o čistotě a nečistotě zároveň komentářem Desatera. Rouhání je protikladem ke vzdávání chvály a úcty vůči Bohu. Postojem pýchy člověk dává najevo, že si myslí, že Boha nepotřebuje, že může vše sám konat a řídit. Nerozumnost neznamená nedostatek intelektuálních schopností, nýbrž nedostatečnou připravenost poznat a uznat Boha v jeho pravé velikosti a moci. Pošetilý je ten, kdo nechce Boha brát vážně. Není rovněž připraven upřednostňovat Boží přikázání vůči všem lidským slovům a nařízením a nechat určovat své vlastní jednání Boží vůlí.
Od tohoto všeho se musí naše srdce osvobodit. Na druhou stranu máme být naplněni vděčným vědomím naší závislosti na Bohu a máme mu za to vzdávat dík. Je třeba, aby se naše srdce obrátilo k Boží vůli jako jediné normě našeho jednání. Jen tak vstoupíme do správného vztahu k Bohu.
