Petr Mareček
V neděli po slavnosti Seslání Ducha svatého církev slaví Slavnost Nejsvětější Trojice. Evangelním úryvkem pro tuto slavnost v liturgickém cyklu B je závěrečná perikopa Matoušova evangelia, kterou tvoří pět následujících veršů:
16Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. 17Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. 18Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého 20a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!
Matoušovo evangelium je jediným evangeliem, které končí Ježíšovými slovy. V tomto textu se setkáváme se skutečnou Ježíšovou závětí, kterou adresuje svým učedníkům a skrze ně rovněž všem těm, kteří budou usilovat o život ve spojení s ním.
V dnešním úryvku nás evangelista Matouš informuje o jednom setkání se vzkříšeným Ježíšem, které má obsáhlý a významný charakter. Toto setkání se odvolává na první setkání Ježíše s jeho učedníky, které se uskutečnilo rovněž v Galileji (Mt 4,18-22), je dáno do spojitosti s jejich dosavadním životním společenstvím a zároveň poukazuje na jejich spojení v budoucnosti. V perikopě vystupuje s naprostou jasností do popředí minulost, přítomnost a budoucnost, Ježíšovo postavení, osobní vztah učedníků k Ježíšovi a jejich úkol, který vychází z Ježíšova pověření. To vše je zde sděleno a spojeno dohromady. Co je v této perikopě naznačeno, je trvalým a definitivním základem a zároveň stále platným poznávacím znamením identity Ježíšových učedníků.
Daný evangelní úryvek se skládá z výpravné části (Mt 28,16-18a) a z proslovu (Mt 28,18b-20). Ježíšův proslov se pak dále člení na tři části. Ježíš nejprve pronáší výpověď o moci, kterou obdržel. Dále dává svým učedníkům pověření, a nakonec přislibuje svou nepřetržitou pomoc skrze svou přítomnost. Vše, co vyslovuje, má závaznou a trvalou platnost až do konce světa.
Učedníci, Galilea a hora patří mezi hlavní a základní charakteristiky Ježíšova pozemského působení. V tomto „prostoru“ vyslovuje vzkříšený Ježíš své slovo o budoucnosti. Tato slova Vzkříšeného jsou určena učedníkům. Jsou to ti, které Ježíš povolal do společenství se sebou a které určil za první adresáty svého veškerého působení.
Jejich skupina nese následky zranění, které nastalo zradou Jidáše Iškariotského. Není jich tedy již dvanáct (srov. Mt 10,2.5), nýbrž pouze jedenáct. Toto zranění poukazuje na skutečnost, že všichni zakusili otřes ve věrnosti vůči Ježíšovi. Když Ježíš zahájil svou cestu utrpení, přerušili své následování jeho osoby tím, že od něho utekli (Mt 26,56). Učedníci se od Ježíše rovněž důrazným způsobem distancovali, jak je zřejmé z Petrova trojího zapření (Mt 26,69-75). Ježíš ale uzdravuje tuto trhlinu jejich vzájemného vztahu. Nepovolává nové učedníky, nýbrž volá znovu ty učedníky, kteří se stali nevěrnými během pašijových událostí.
Již při poslední večeři Ježíš ohlásil, že je předejde do Galileje (Mt 26,32). Anděl u hrobu pak dává ženám příkaz, aby učedníkům připomněly tato Ježíšova slova o Galileji (Mt 28,10). Učedníci, kteří porušili svůj vztah s Ježíšem, jsou Ježíšem znovu povoláni k setkání s ním. V poslušnosti k tomuto povolání nyní přichází do Galileje a přinášejí s sebou svou dosavadní životní zkušenost s Ježíšem. Od Ježíše neslyší jediné slovo výtky.
Svůj vztah k učedníkům již Ježíš vyjádřil v poselství, které adresoval po svém vzkříšení ženám. V něm nazval učedníky svými „bratry“ (Mt 28,10). Tito učedníci přicházejí do Galileje, která byla jako Galilea pohanů skrze starozákonní proroctví Izaiáše určena za pole Ježíšova působení (Mt 4,12-16). Zde se poprvé setkali s Ježíšem, zde byli povoláni za jeho učedníky (Mt 4,18-22). V Galileji se učedníci stali Ježíšovými věrnými následovníky a doprovázeči. Hora, ke které učedníci směřují, aby se setkali se vzkříšeným Ježíšem, připomíná horu, se kterou je spojeno první a zásadní Ježíšovo vyučování, kde Ježíš pronesl tzv. Horské kázání (Mt 5,1-7,29).
Za těchto okolností se tedy zmrtvýchvstalý Pán zjevuje svým učedníkům. V souvislosti s dosavadním společenstvím s ním a se vším, co společně prožili, jim Ježíš říká, co bude v budoucnosti určovat jejich vztah k němu. Jak jim bylo přislíbeno (Mt 28,7.10), nyní Ježíše vidí. Při setkání s ním padají na zem a uznávají ho za Pána (srov. Mt 2,11; 14,33). Někteří z nich jsou ale zasaženi pochybnostmi. Projev uznání a úcty může být doprovázen pochybnostmi, jak to vyjadřuje prosba: „Věřím! Pomoz mé slabé víře“ (Mk 9,24).
Ježíšovo poselství má od samého začátku co do činění s vládou a mocí. On ohlašuje blízkost Božího království (Mt 4,17). On chce přivést člověka k uznání skutečného Pána (srov. Mt 4,10). Ježíš chce rovněž sdělit, co smíme očekávat od jeho vlády. Ježíšovo působení bylo zakoušeno nepřetržitě jako působení v moci (srov. Mt 7,29; 21,23). Vzkříšený se nyní zjevuje svým učedníkům jako ten, jehož činnost je potvrzena samotným Bohem, který má všezahrnující moc a právo se vším nakládat. Učedníci svým postojem klanění uznali Ježíše jako Pána. Nyní zakoušejí, že je skutečně Pánem. Vláda a moc tohoto Pána nezná hranice.
Otec, Pán nebe a země (Mt 11,25), mu dal veškerou moc ve všech oblastech na nebi a na zemi. On, Ježíš, který učedníky povolal, který je vyzval k následování, který je učinil hlavními adresáty svého vyučování a očitými svědky své zázračné moci uzdravující lidi z nejrůznějších nemocí; On, který zemřel na kříži a nyní stojí živý před nimi, On je Pánem, který má neomezenou vládu a moc na nebi a na zemi. Z této své pozice Ježíš dává svým učedníkům pověření a příslib, ve kterém je ujišťuje o své mocné asistenci a pomoci skrze svou trvalou přítomnost.
Protože Ježíšovi podléhá celý svět a protože je mu celý svěřen, posílá své učedníky ke všem národům. Při prvním vyslání bylo jejich pověření výslovně omezeno na „ztracené ovce z domu izraelského“ (Mt 10,6). Nyní Ježíš sám přesahuje prostor a čas a skrze své učedníky se obrací na všechny národy. Jejich základní pověření zní: „získejte za učedníky všechny národy“.
Doposud byli oni sami Ježíšovými učedníky. Ježíš je povolal a uvedl je do učednictví. Co jim bylo darováno během Ježíšova pozemského života a čím jsou obdařeni Vzkříšeným, to mají předávat dále všem lidem. Ježíš povolal své učedníky k následování a právě tím je vyškolil a zformoval k poslání, aby byli rybáři lidí (Mt 4,19). Učedníci mají za úkol získat všechny lidi pro následování Ježíše. Následovat Ježíše znamená vytvořit pouto s Ježíšovou osobou, vytvořit životní společenství s ním. Následovat Ježíše znamená nechat si od něj stanovit směr cesty, nechat si od něj určit uspořádání a zaměření vlastního života. Následovat Ježíše znamená také se mu zcela svěřit s důvěrou, že on zná cestu a cíl, a že on skutečně s jistotou k cíli dovede. Učedníci mají přivést všechny lidi k Ježíšovi, k následování jeho osoby. To je podstata jejich pověření. Tak jako Ježíš povolal své učedníky bez nátlaku, přinucování a násilí, nechal jim možnost zcela svobodně se rozhodnout, stejným způsobem mají rovněž i oni získávat všechny lidi za Ježíšovy učedníky.
Skrze křest nastává plné přijetí mezi Ježíšovy učedníky. Křest ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého předpokládá zvěstování Boha, který je Otcem, Synem a Duchem svatým, a víru v tohoto Boha. Boží jméno zde souvisí se znalostí Boha. Bůh dává ve známost své jméno, abychom mohli Boha poznat a tím se k němu obrátit a vstoupit s ním do vztahu. Skrze Ježíše se Bůh stal známým jako Otec, Syn a Duch svatý. Nejvnitřnější jádro Ježíšova poselství je jeho poselství o Bohu. Ježíš odkrývá zorný úhel pohledu na Boha, který předtím nebyl znám. Starý zákon mluví o Bohu jako Stvořiteli nebe a země. On je Bohem, před nímž stojí pouzí tvorové, kteří jsou od něho naprosto odlišní, a ve kterých nemá rovnocenný protějšek. Tento Bůh je na božské rovině sám se sebou ve vznešeném osamocení. Ježíš zvěstuje Boha, který má i na božské rovině plnohodnotný protějšek, není sám, nýbrž žije společenství. Vůči Bohu Otci se nachází Bůh Syn a oba dva jsou společně spojeni skrze Ducha svatého. Nacházejí se ve svazku vzájemného poznání a lásky. Jméno takového Boha mají učedníci zvěstovat, takovýto Bůh má být přijat vírou a ve jménu takovéhoto Boha mají učedníci udílet křest.
Křest člověka vnořuje do oblasti moci tohoto Boha. Křest je předáním se jemu, odevzdáním se jemu do vlastnictví. Křest tedy člověka staví pod jeho ochranu a pod jeho moc. Otvírá společenství s ním, který je sám společenstvím. Je tedy možné tvrdit, že křest nás činí Božími dětmi, činí nás bratry a sestrami Syna, který – spolu se vším, co existuje – je spojen s Otcem. Křest nás obdarovává Duchem svatým, který nás spojuje s Otcem a Synem, otvírá nás jejich vlivu a oživuje naše společenství s nimi. Následování nás vtahuje do životního prostoru Ježíše. Ježíšův život je jeho společenství s Otcem v Duchu svatém. Křest zpečeťuje naše přijetí do tohoto života.
Společenství s Bohem, které vyzývá k následování a je stvrzeno skrze křest, vyžaduje odpovídající způsob života. Ježíš rozličným způsobem poskytl k takovémuto životu instrukce: Setkáváme se s nimi od řeči blahoslavenství (Mt 5,3-12) až k výpovědi o soudu světa (Mt 25,31-46). Tyto instrukce a vyučování nejsou překonány, nýbrž si uchovávají svou plnou platnost. Ti, kteří jsou Ježíšem vyslaní, mají tyto instrukce předávat dále všem, které získají za učedníky. Oni a všichni křesťané zůstávají vázáni na Ježíšovo vyučování. Doposud to byl Ježíš, který povolal učedníky a učil je, jaký život odpovídá Boží vůli. Nyní mají oni, učedníci, v Ježíšově pověření získat všechny lidi za učedníky pro Ježíše a vyučovat je správnému způsobu života. Skrze ně chce Vzkříšený Pán přijmout všechny do svého společenství. Vše, co učedníci od Ježíše dostali, je určeno k předávání a je obsahem jejich poslání.
Dosavadní vztah učedníků k Ježíšovi se vyznačoval jeho viditelnou a živou přítomností v jejich středu. Tato přítomnost nepřestává, nýbrž nabývá nové podoby. Skrze výrok „Pán je s tebou“ byla ve Starém zákoně těm, kdo zastávali zvláštní pověření, přislíbena mocná a působivá pomoc Boží. Bůh neponechává člověka samotného a odkázaného pouze na vlastní síly. S úkolem a pověřením je spojena Boží přítomnost a jeho mocná pomoc. Tak jako Bůh promlouval ve Starém zákoně, tak nyní mluví ten, kterému byla dána veškerá moc a který je osobně Emanuel, „Bůh s námi“ (Mt 1,23). Se svou veškerou mocí, se vším zájmem a se svou mocnou a působivou pomocí zůstává se svými učedníky po všechny věky. Není již viditelný, učedníci ho ale mají ve svém středu mocným a působivým způsobem.
Při setkání učedníků se Vzkříšeným na hoře v Galileji se zjevuje Ježíš jako ustavičně přítomný Pán, který chce pro sebe získat všechny lidi. Ve středu se nachází jeho poselství o Bohu, který je Otec, Syn a Duch svatý. Všichni lidé jsou voláni do společenství s trojjediným Bohem, a učedníkům je svěřen úkol toto společenství zprostředkovat.
