Dominik Opatrný
Tuto neděli uslyšíme v prvním čtení úryvek z První knihy Mojžíšovy vyprávějící o tom, co se stalo po prvotním hříchu. Adam s Evou poznali, že jsou nazí, udělali si suknice z fíkových listů a schovali se před Hospodinem. Tento příběh, který vypovídá něco o každém z nás, ukazuje, jaké důsledky přináší hřích.
Dokud žili první lidé bez hříchu, neměli strach ani ze sebe navzájem, ani z Boha. Jejich vztahy byly plné důvěry. Přitom měli o sobě pravdivý obraz a mohli být plni zdravé sebedůvěry. Každý měl rád sebe takového, jakého jej Bůh stvořil, protože, jak on řekl, všechno bylo velmi dobré.
S příchodem hříchu do světa se ale vztahy narušily. Vzájemná důvěra je ta tam. Člověk, který se provinil proti Bohu, Boha podezřívá, že mu bude chtít něco udělat. Už si nechce k sobě nikoho pustit, proto si dělá suknice a schovává se. Bůh ho kárá za to, že přestoupil jeho přikázání a že se mu vyhýbá, ale potvrzuje, že člověk, který zhřešil, potřebuje ochranu svého soukromí. Dává mu místo fíkových listů suknici z kůže. Hřích má tedy následky nejen pro člověka, ale i pro stvoření – musí být zabito zvíře, aby se člověk mohl obléci do jeho kůže.
I na dalších stranách Bible zůstává nahé lidské tělo něčím, kde je člověk snadno zranitelný a co je třeba chránit. Můžeme to vidět na příběhu Noeho. Ve své arše zachránil před potopou nejen mnoho zvířat, ale i svou rodinu – ženu a tři syny s jejich manželkami. Po opadnutí vod začal pěstovat vinnou révu, a když réva vydala hrozny a bylo připraveno víno, Noe se napil a po té dlouhé době přebral. Zůstal ležet ve stanu nahý. Všiml si toho jeho druhorozený syn Chám, přišlo mu tu náramně vtipné, a tak vyhledal své bratry, aby se také zašli na tatíčka podívat. Oni ale vzali plášť, vešli pozadu do stanu a otce zahalili.
Chám se takto provinil na svém otci ve velmi citlivé věci. Posmíval se mu, když byl nahý, bezbranný. Přitom nahota otce platila jako naprosté tabu. Cháma za to stihl trest – byl proklet jeho syn Kenaán, otec kanaánců. Není náhodou, že tento potomek člověka, který se provinil proti intimitě svého otce, nese jméno národa sousedícího s Izraelem. Třetí kniha Mojžíšova varuje Izraelity, aby se nechovali jako jejich sousedé: „Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nesmíte se chovat podle zvyklostí egyptské země, v níž jste pobývali, ani podle zvyklostí země Kanaán, do níž vás přivádím: nebudete se řídit jejich ustanoveními. Zachovávejte má nařízení a dbejte na má ustanovení a podle nich žijte: Já jsem Hospodin, váš Bůh“ (Lev 18,2-4). Takto nabádá Hospodin Izraelity ústy Mojžíše, aby se vyhýbali pohlavnímu styku s příbuznými. Nikdo nesmí odhalit nahotu a vstoupit do intimní sféry svého příbuzného. Kdo by takto jednal se svou matkou nebo jinou ženou otce, dopouští se hanebnosti i vůči němu, protože manželé jsou jedno tělo. Do této intimní sféry, která je nazvána nahota, si příbuzní nesmějí vstupovat. Incest je zakázán nejen mezi rodiči a dětmi nebo mezi sourozenci, ale i s jejich potomky, protože by to znamenalo odkrýt jejich nahotu.
Nahota měla ale i kultický význam. Okolní národy často uctívaly bohy plodnosti a při rituálních shromážděních se snažily jim jít příkladem vyzývavým a nevázaným chováním. To Izraelité dělat nesměli, dokonce museli kněží pod svou suknici oblékat speciální spodky.
Nahota měla ale samozřejmě také erotický význam. Známý je příběh Davidův, který se procházel po střeše a uviděl koupající se Bat-Šebu, manželku chetity Urijáše. Žena se ho nesnažila svést, jak si to někteří malíři později vykládali. Nemohla za to, že David chodil po střeše svého paláce a díval se svým poddaným do domů. Král vůči ní vzplanul takovou žádostivostí, že se dopustil mrzkého činu, asi nejhanebnějšího ve svém životě: nejen že svedl cizí ženu, takže otěhotněla, ale když se mu nepodařilo zařídit, aby s ní Uriáš opět spal a celá věc se tak ututlala, nechal ho padnout ve válce. Za tento skutek Davida přísně pokáral prorok Nátan. David svého činu litoval. Bylo mu odpuštěno, ovšem o své dítě s Bat-Šebou přišel.
Na ostatních stránkách Starého zákona ale převládá postoj, že veřejně vystavená nahota je největší ponížení a potupení. To používají zvláště proroci v dosti drsných obrazech. V Jeremiášově Pláči tak autor naříká nad pokořeným Jeruzalémem: „Velmi zhřešila jeruzalémská dcera, zhnusila se všem, všichni její ctitelé jí pohrdli, protože viděli její nahotu; ona hlasitě vzdychá a odvrací se“ (Pláč 1,8). Izaiáš zase ohlašuje soud nad Babylonem jako odhalení nahoty babylonské dcery.
Nejvíce tyto obrazy rozvíjí Ezechiel: Hospodin si podle něj vyhlédl vyvolený národ, zde nazývaný dcera jeruzalémská, jako chudou dívku, která byla docela nahá, ale o kterou se postaral a oblékl ji. Ona mu ovšem nebyla věrná a dobrovolně odhalovala svou nahotu, když chodila za milenci, stejně jako Izraelité běhali za cizími bohy. Proto se ji Hospodin rozhodl potrestat, a teď již nedobrovolně odhalit její nahotu před jejími milenci. Stejně tak Izraelité byli vydáni na milost a nemilost ostatním národům, jejichž bohům dříve sloužili. Nahota tu nejdříve symbolizuje jejich modloslužbu, která je ve Starém zákoně často přirovnávána ke smilstvu, potom se ale mění na nahotu ponížení.
Pokud byla nahota chápána jako pokoření, patřilo mezi skutky milosrdenství obléci nahého člověka. Izaiáš nazývá pravým postem, pokud člověk dává svůj chléb hladovým, přijímá do svého domu bezdomovce, a když potká někoho nahého, oblékne jej. Prorok Ezechiel řeší výtku svých soukmenovců, že je Hospodin trestá za hříchy jejich otců. Bůh to prorokovými ústy odmítá – má moc nad otci i syny a každého odmění nebo potrestá za jeho skutky. Zatímco modloslužba a okrádání chudých vedou ke smrti, život je slíben tomu, kdo jedná v souladu s Boží vůlí, což mimo jiné znamená, že se dělí o svůj chléb a obléká nahého, tedy toho, kdo nemá dostatečné oblečení.
Také v knize Tobiáš dává Tóbit svému synu před dalekou cestou ponaučení, jak se má chovat v životě: „Ze svého chleba dávej hladovému a ze svých oděvů nahým. Vším, čeho máš přebytek, prokazuj milosrdenství, a tvé oko ať nezávidí, když prokazuješ milosrdenství“ (Tob 4,16).
V tomto smyslu je zajímavé, že v mudroslovné literatuře, která jinak učí člověka správně žít, se o péči o nahého příliš nemluví. Zajímavé výroky najdeme až v knihách z období krize mudrosloví. Velmi známý je výrok Joba. Poprvé si satan vyžádal, že smí Joba o vše připravit, ale na něj samotného nesmí vztáhnout ruku. Když tak Job přišel o své děti, ale ještě sám nebyl raněn nemocí, reagoval na to slovy: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno“ (Job 1,21). Job tak srovnává nahotu narozeného dítěte se zesnulým, který je položen do hrobu v zemi. Oba nic nemají. Je však třeba upozornit, že tato Jobova slova jsou reakcí teprve na první ránu. Čeká ho ještě druhá rána, nemoc, a pak teprve souboj s přáteli i s Bohem o to, proč musí člověk trpět.
Je zajímavé, že podobný výrok se nachází v knize Kazatel, kterou píše naopak král zklamaný z toho, že přes všechno bohatství je jeho život prázdný. Podle něj je na tom bohatý stejně jako chudý a nemá smysl se lopotit a honit za ziskem: „Je zlý neduh, který jsem pod sluncem viděl: vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží. Po úmorné lopotě může o bohatství přijít a syn, jehož zplodil, stojí s prázdnou rukou. Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo“ (Kaz 5,12-14).
Pro Nový zákon je především důležité sociální přikázání oblékat lidi bez šatu. Ve 25. kapitole evangelia podle Matouše pronáší Ježíš podobenství o posledním soudu. Po svém druhém příchodu rozdělí lidi podle toho, jak se k němu chovali ve svých bližních. Těm, kteří budou pozváni do jeho království, řekne: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem cizí a ujali jste se mě; byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně“ (Mt 25,34-36).
K podobné péči o chudé nás nabádá i List Jakubův. Podle něj se tak dokonce pozná pravá víra: „Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy; a někdo z vás jim řekne: ‚Tak s Pánem Bohem. Zahřejte se a najezte se‘ – jestliže jim nedáte, co potřebují pro své tělo, co je jim to všechno platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje navenek skutky, je uvnitř mrtvá“ (Jak 2,14-17).
Podle Listu Židům stojíme před Bohem jako nazí všichni a nemůžeme před ním nic skrývat: „Slovo Boží je přece plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až tam, kde se dělí duše a duch, klouby a morek, a pronáší úsudek i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, on vidí všechno jako nahé a odkryté, a jemu musíme skládat účty“ (Žid 4,12-13).
Bůh nás tedy vidí takové, jací jsme, bez příkras. Naše snaha, abychom se mu líbili, je ovšem projevem naší úcty k němu. Přímo tělesně je to vidět na příběhu o zázračném rybolovu z konce Janova evangelia. Na lov si rybáři odložili šat. Když se ale Petr doslechl od Ježíšova milovaného učedníka, že je na břehu jejich mistr, udělal naprosto nesmyslnou věc – oblékl si šaty, skočil do moře a plaval za ním. Spěchal za Pánem, neváhal se zmáčet, ale chtěl mu prokázat úctu tím, že bude oblečen.
Můžeme vzpomenout i na podobenství o svatební hostině, správný oděv je podmínkou pro vstup do nebeského království. Svatý Pavel ve svém Druhém listu Korinťanům vyjadřuje naději, že po smrti, až přijdeme i o oděv tohoto našeho těla, dostaneme od Boha nový oděv, tělo oslavené, takže nebudeme jako nazí, neoblečení pro slávu Boží.
V knize Zjevení vytýká Kristus křesťanům v Laodiceji: „Říkáš: Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji – a nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný, chudý, slepý a nahý. Radím ti, kup si ode mne zlato v ohni pročištěné, abys zbohatl; bílé šaty, aby ses oblékl a neukazovala se tvá ošklivá nahota; mast, aby sis namazal oči a zase viděl“ (Zj 3,17-18). Tamní křesťané si tedy připadali náramně bohatí a ozdobení svou dokonalostí. Kristus to ale vidí jinak, pravé bohatství je od něj, jen on vypral křesťanům doběla roucho svou krví.
Ještě jednou v průběhu knihy zaznívá varování pro křesťany, aby kolaborací a modloslužbou nepřišli o své bílé šaty: „Hle, přicházím jako zloděj. Blaze tomu, kdo bdí a hlídá si šaty, aby nemusel chodit nahý a nebylo vidět jeho nahotu“ (Zj 16,15).
Ostudná nahota se však v knize Zjevení týká hlavně modlářského Říma, jehož pád se předpovídá. Anděl o tom říká Janovi: Vody, na kterých jsi viděl, že trůní nevěstka, jsou lid a davy, národy a jazyky. Těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma budou nevěstku nenávidět, zpustoší ji a do naha svléknou, budou jíst její maso a upálí ji, protože Bůh jim vnukl, aby vykonali jeho záměr a svorně odevzdali svou královskou moc šelmě, až se splní slovo Boží. A žena, kterou jsi viděl, je ono veliké město, které vykonává vládu nad králi země“ (Zj 17,15-18). Veliké město Řím tedy bude opuštěno od svých pomocníků a skončí v neúctě a hanbě.
Po tomto rychlém přehledu můžeme říci, že Bible zná oba významy slova nahý – člověk bez oblečení i v přeneseném smyslu člověk nechráněný, vydaný druhým napospas. Pocit nahoty je důsledkem hříchu, narušení lidských vztahů a ztráty původní důvěry. Tento stav ale musíme přijmout, protože ho přijal i Bůh. O lidi, kteří nemají co na sebe nebo nemají zastání a jsou vystaveni posměchu druhých, bychom se měli starat, ať už tak, že prvním pomůžeme s oblečením, nebo že se zastaneme druhých. Sami totiž budeme předstupovat před Boha jako nazí. On nás ale může obléknout do bílého svatebního roucha, které nám připravil svou obětí na kříži a svým zmrtvýchvstáním.