Marie Klašková

Milé posluchačky a milí posluchači. V dnešním pořadu se budeme zabývat tématem nemoc a uzdravení v Bibli. Otázku, proč je člověk stižen nemocemi, si lidstvo klade už odnepaměti. Starý Orient považoval nemoc za důsledek činnosti nečistých duchů nebo za trest přivozený nesprávně konanou bohoslužbou. Léčení tedy spočívalo ve vymítání zlých duchů, v prosebných obřadech a obětech na usmíření božstev. Léčení a uzdravování patřilo do kompetence kněží, kteří znali i různé magické praktiky. Teprve až Řekové přináší nové způsoby léčení založené na pozorování a anatomii. Izrael se v tomto pojetí lišil. Na první místo staví Hospodina. On může člověka postihnout nemocí, ale také On ho může vyléčit. Někdy člověk onemocní s Božím dopuštěním, jindy je potrestán nemocí za vážné provinění.

Nemocný byl v kultickém smyslu slova nečistý. Mohli bychom říct, že když je Hospodin původcem nemoci ať přímo nebo nepřímo, tak by přece nemoc neměla člověka učinit nezpůsobilým k účasti na kultickém životě. Zde však prosakuje prvotní chápání, částečně snad převzaté od okolních národů, že nemoc způsobují zlí duchové nebo zlá božstva a tudíž člověka znečisťují. I přes absolutní Boží svrchovanost židovství chápalo nemocného člověka jako postiženého Božím trestem a tudíž nečistého.

S touto skutečností úzce souvisí, že lékaři bývali převážně z řad kněží nebo proroků. První povinností lékaře bylo zbavit nemocného moci zlých duchů. A k tomu byli předurčeni svým postavením a vlivem především kněží. Praxí samozřejmě získávali zkušenosti, které pak předávaly z pokolení na pokolení. Člověk hledal pomoc v modlitbě a půstu a řídil se radami kněze-lékaře. Tehdy bylo přirozené používat k uzdravení různé magické úkony, což se někdy těžko rozlišovalo od čarodějnictví, které bylo Zákonem zakázáno. Mezi častý prostředek k uzdravení přirozeně patřila voda, případně olej.

Lékaři léčili také úrazy způsobené neopatrností, při práci, na cestách, v boji a podobně. Na pohmožděniny, zlomeniny a otevřená zranění často existovaly různé masti. Rána se vždy vyčistila vodou a pak se změkčovala olejem. Dovedeme si představit, že tehdy neexistovalo žádné veřejné zdravotní pojištění a lékaři bylo třeba zaplatit. I na to Zákon pamatuje. Ten, kdo zavinil poranění, musí lékaři zaplatit za léčení a postiženému vynahradit všechny náklady spojené s jeho léčením. „Když se muži dostanou do sporu a jeden druhého uhodí kamenem nebo pěstí, ale on nezemře, nýbrž je upoután na lůžko a zase vstane a může vycházet o holi, bude pachatel bez viny; poskytne pouze náhradu za jeho vyřazení z práce a zajistí mu léčení…Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích. Jestliže o život přijde, dáš život za život.“ (Ex21,18-19.22-23). Podobná nařízení najdeme i v Chammurapiho zákoníku (§ 206), kde také lékaře vždy platí viník zranění, je-li známý.

Zaměřme se nyní na nejčastější nemoci, se kterými se v Bibli setkáme, a které Izraelce sužovaly. Nejčastěji se setkáme s malomocenstvím, neboli leprou, pro které má hebrejština dokonce několik různých názvů. Což může svědčit o jejím častém výskytu. Pod termín malomocenství se řadila nejen samotná lepra, ale i zvláště nakažlivé kožní nemoci, různé vředy a vyrážky. Malomocenství se projevovalo různě. Mohlo začít nevolnostmi, horečkami a slabostí, která trvala i několik měsíců. Po ní se začaly objevovat červené skvrny na pokožce, které se přetvářely v nádory znetvořující především obličej. Nádory přecházely v praskající páchnoucí vředy. Druhým druhem bylo takzvané bílé malomocenství. Projevovalo se bílými puchýři na končetinách, které pak přecházely ve hnisavé a bolestivé vředy. Pak začínala necitelnost ve svalech, které po kusech uhnívaly a odpadávaly. Podle Mojžíšova zákona je malomocenství nakažlivou nečistotou, a proto je nemocný vyloučen až do vyléčení ze společenství ostatních lidí. Musel na sebe upozorňovat zvoněním či křikem. Po vyléčení musela být přinesena oběť za hřích, protože malomocenství bylo chápáno jako viditelný trest za hříchy člověka. Jestliže je touto nemocí raněn Hospodinův služebník o kterém čteme u proroka Izajáše, pak je to i přes jeho nevinnost právě tím, že na sebe vzal hříchy lidí, kteří jsou jeho ranami uzdraveni: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.“ (Iz 53,3-4). Malomocenstvím byli raněni Egypťané, ale i třeba Mojžíšova sestra Miriam: „…hle, Mirjam byla malomocná, bílá jako sníh. Áron se obrátil k Mirjamě, a hle, byla malomocná. Tu řekl Áron Mojžíšovi: ‚Dovol, můj pane, nenech nás pykat za hřích, jehož jsme se ve své pošetilosti dopustili…‘“ (Nm12,10). Miriam pak byla sedm dní vydělena z tábora Izraelců, po svém uzdravení se opět mohla vrátit. Je pochopitelné, že malomocní bývali velmi přísně oddělováni od společenství ostatních zdravých lidí, protože některé jeho formy jsou hodně nakažlivé, jiné jsou dědičné.

Uzdravení z malomocenství mohlo být buď přirozené nebo zázračné. V Bibli najdeme několik příběhů o uzdravení. Syrský Náman byl uzdraven po sestoupení do vod Jordánu (2Kr 5). Ježíš uzdravuje malomocné, navrací je do života ve společenství ostatních. Uznává však Zákon, a proto přikazuje uzdraveným, aby přinesli oběti a ukázali se kněžím: „Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: ‚Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.‘ On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: ‚Chci, buď čist.‘ A hned byl očištěn od svého malomocenství. Tu mu Ježíš pravil: ‚Ne abys o tom někomu říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.‘“ (Mt 8,2-4). Uzdravování malomocných i dalších nemocných je jasným znamením, že Ježíš je tím, který má přijít, očekávaným Mesiášem. Také apoštoly pak posílá s mocí a příkazem, aby touto cestou ukazovali, že se přiblížilo Boží království.

Jinou ranou byl mor. Nemoc, se kterou se čas od času potkávali i naši předkové ve středověku. Tato nemoc se projevovala epidemicky hlavně během válek a hladu. Mor byl schopen vybít celé vesnice. Proto také termín pro mor a pro smrt často splýval (Jr 15,2).

Dále se pak setkáváme se zimnicí, horečkou, zápalem, úbytěmi a souchotinami, což jsou jen jiné názvy pro tuberkulózu. V Páté knize Mojžíšově, po příchodu do zaslíbené země, čteme: „Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha poslouchat … padnou na tebe všechna tato zlořečení: … Hospodin způsobí, že se tě bude držet mor, dokud s tebou neskoncuje v zemi, kterou přicházíš obsadit. Hospodin tě bude bít úbytěmi a zimnicí, palčivou horečkou, mečem, obilnou rzí a snětí…“ (Dt 28,15.21-22). Lidi trápily i některé pohlavní nemoci, srdeční mrtvice, bolesti nohou a střevní choroby. Často se také hovoří o slepotě a mnoha duševních chorobách, jež se připisovaly působení zlých duchů.

Můžeme si položit otázku: Je nemoc trestem za hřích nemocného? V Bibli jednoznačnou odpověď nenajdeme. Ve Starém zákoně najdeme několik příkladů, kdy je nemocí stižen prokazatelně spravedlivý a dobrý člověk. Připomeňme si Joba, Tobiáše nebo již vzpomínaného Hospodinova služebníka od proroka Izajáše. Nemoc, kterou je postižen spravedlivý, může být i zkouškou věrnosti. Anděl Refáel řekl: „Když jsi neváhal vstát a opustit svou hostinu a šel jsi pochovat mrtvého, byl jsem poslán k tobě, abychtě vyzkoušel. Bůh mě rovněž poslal, abych tě vyléčil, i Sáru, tvou snachu.“ (Tob 12,13-14). V případě Hospodinova služebníka má jeho utrpení výkupnou hodnotu na smír za hříchy lidí.

Již jsme se zabývali léčením malomocenství. Léčení Bible nezakazuje, jen omezuje některé magické úkony spojené s modloslužbou. Od nemocného člověka se vyžaduje, aby se prvně utíkal o pomoc k Hospodinu, Pánu nad životem i smrtí, nad nemocí i zdravím. Léčení probíhalo většinou prostřednictvím kněží či proroků. Základem pro uzdravení muselo být pokorné vyznání hříchů a prosby o Boží milosrdenství. Postoj nemocného člověka můžeme jasně vidět na některých žalmech. Přečtěme si část třicátého osmého žalmu: „Nekárej mě, Hospodine, ve svém rozlícení, netrestej mě ve svém rozhořčení, neboť na mě dopadly tvé šípy, těžce na mě dopadla tvá ruka. Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně. Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží. Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost…Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není. Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo…Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá, neboť na tebe jen, Hospodine, čekám, Panovníku, Bože můj, kéž bys odpověděl!… Přiznávám se ke své nepravosti a svého hříchu se lekám…Hospodine, ty mě neopouštěj, nevzdaluj se ode mne, můj Bože, na pomoc mi pospěš, Panovníku, moje spáso!“ (Ž 38,2-4.10-11.15-16.19.22-23).

Již jsme si řekli, že Ježíš uzdravoval malomocné z jejich nemoci. Během celé své veřejné činnosti se Ježíš setkává s nemocnými, odpouští jim hříchy a uzdravuje je z jejich nemocí. Jediné, co Ježíš vyžaduje od nemocného, je víra v Ježíšovu moc ho uzdravit. Ježíšovým příchodem na svět nezmizela nemoc z životů lidí, ale Boží království, ve kterém nebude nemoc ani smrt, se přiblížilo, už je zde.

Ježíš uzdravuje všechny neduhy – ochrnulé, slepé, hluché, posedlé zlými duchy. Všechno utrpení bere na sebe a přemůže ho svou smrtí na kříži a následným vzkříšením z mrtvých. Ježíš tak přemohl smrt a ukázal nám cestu k životu.

Zázračné uzdravování nekončí s Ježíšovou smrtí. On tuto moc předává apoštolům, když je posílá kázat evangelium. V Markově evangeliu čteme:„‚Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.‘ Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.“ (Mk 16,17-18.20). Ve Skutcích apoštolů se setkáme s množstvím uzdravení, která ukazují moc Ježíšova jména. Jsou jedním ze znamení pravosti církve a působení Ducha svatého v ní. Boží milost působí i skrze modlitbu a pomazání olejem, které dělají nástupci apoštolů: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (Jak 5,14-16). Tato slova jsou základem pro svátost pomazání nemocných, kterou kněží udělují nemocným věřícím dodnes. V křesťanství není nemoc chápána jako prokletí, ale jako možnost mít podíl na Kristově utrpení. Proto nemocný křesťan není vydělen ze společenství věřících, ale právě naopak má být povzbuzován svátostmi a podporován návštěvou přátel. Člověk, který navštěvuje nemocné, tak může mít jistotu, že se řídí Ježíšovou radou: „Byl jsem nemocen a navštívili jste mne!“ (Mt 25,36) a v nemocném tak slouží samotnému Ježíši.