Ivan Hrůša

Verše 24-26 šesté kapitoly čtvrté knihy Mojžíšovy obsahují tzv. áronské požehnání. Je to formule, kterou má Áron a jeho potomci, tedy áronští kněží, užívat, když žehnají izraelskému lidu. V katolické liturgii se tato žehnací formule dodnes používá při slavnostním požehnání na závěr bohoslužby eucharistie.

Po vyjití z Egypta uzavřel Bůh na hoře Sínaj s Izraelity smlouvu, podle níž je Izrael Hospodinovým lidem a Hospodin je Bohem Izraele. K této smlouvě patří – kromě základních ustanovení Desatera – mnoho právních předpisů, které upravují vzájemné soužití těch, kdo patří ke starozákonnímu Božímu lidu, a stanovují, jakým způsobem má Izrael uctívat Hospodina a konat liturgickou bohoslužbu. Jejich souhrn tvoří Mojžíšův zákon, jenž stanoví pravidla pro vztah Izraelitů k Bohu a mezi sebou navzájem. Áronské požehnání je součástí tohoto zákonodárství, a je jedním z posledních ustanovení, která jsou Izraeli dána, než se podle biblického vyprávění vydá od hory Sínaj na pochod do zaslíbené země.

Požehnání hraje v Písmu důležitou roli. To ukazuje např. Jákobovo úsilí získat otcovo požehnání prvorozenému synu, a Ezauův hněv vůči Jákobovi, který jej o toto požehnání připravil. Po mnoha letech žádá Jákob na konci zápasu s Božím poslem u potoka Jabok svého protivníka o požehnání. Co vlastně požehnání v biblickém smyslu znamená? Můžeme říci, že požehnání je síla života a růstu. Co má v sobě požehnání, to roste a rozvíjí se. Požehnání je opakem všeho, co ničí a znehodnocuje život – opakem bídy, trápení, nemoci, smrti. Na počátku stvoření žehná Bůh stvořeným živočichům: “Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích.” Podobně zní i požehnání člověku: “Ploďte a množte se a naplňte zemi.” O Božím požehnání pro zemi hovoří šedesátý pátý žalm: “Požehnals tomu, co vyrašilo. Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí. Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.” Všechno, čemu Bůh žehná, roste a prospívá, ať je to příroda, lidé nebo lidské dílo. Když tedy Áron a jeho synové svolávají na Izrael Hospodinovo požehnání, vyprošují mu tak od Boha život, hojnost a všechno, co člověk k životu potřebuje.

Áronské požehnání dále vyprošuje Boží ochranu: “Ať tě Hospodin střeží.” Člověk se může namáhat a lopotit, může i mnoho získat, avšak nic z toho, čeho se sám domůže, mu neposkytne jistotu a záruku života, která by nemohla zklamat. O všechno, i o to nejcennější, může znovu přijít. “Když nestřeží město Hospodin, marně bdí strážce,” říká žalmista ve 127. žalmu, a mluví nepochybně z trpké zkušenosti. 121. žalm nazývá Hospodina dokonce přímo strážcem Izraele, ochráncem, který nikdy nepřestává bdít: “Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod nyní i na věky.” Život, který Bůh dává, musí také on sám chránit.

“Ať nad tebou Hospodin rozjasní svou tvář.” Světlo je Písmu velmi často symbolem života: “U tebe, Bože, je pramen života, v tvé záři vidíme světlo” (Ž 36). Rozjasnit nad někým svou tvář znamená v biblickém jazyce darovat někomu svou přízeň, smilovat se, vyslyšet prosbu, zachránit. Tak prosí žalmista sám za sebe v 31. žalmu: “Rozjasni svou tvář nad svým služebníkem, ve svém milosrdenství mě zachraň.” V 80. žalmu se prosba týká celého národa: “Přijď nás zachránit! Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.” Prorok Daniel prosí za obnovení chrámu takto: “Nyní tedy, Bože náš, slyš modlitbu svého služebníka a jeho prosby o smilování a rozjasni svou tvář nad zpustošenou svatyní” (Dan 9,17). Áron má lidu při požehnání vyprošovat takovéto rozjasnění Boží tváře v temných chvílích. Požehnání počítá s realitou lidské slabosti a s lidskou potřebou Boží přízně, a zároveň zřetelně naznačuje, že Hospodin chce na svůj lid pohlížet s přízní a milostí, jeho tvář nemá být zachmuřená hněvem. Bůh se chce slitovávat, zachraňovat a odpouštět.

S rozjasněním Boží tváře je spojeno vyprošování Božího smilování: “Ať je ti Hospodin milostiv.” Tato část áronského požehnání se týká situací a okamžiků ohrožení a nebezpečí. V žalmech se mnohokrát opakuje přímá prosba o smilování, když žalmistu tísní útok nebo úklady nepřátel, nemoc, anebo vlastní vina. “Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď, jak mě ponižují ti, kteří mě nenávidí!” (Ž 9,17); “Volám: Hospodine, smiluj se nade mnou, uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě!” (Ž 41,5). Projevem Hospodinova smilování je pak vyslyšení prosby, záchrana, uzdravení, odpuštění. Smilování však není jen Boží výsadou. I Izraelci je mají prokazovat jeden druhému, mají pomoci druhému, který je v tísni: “Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, stará se o své věci podle práva. Neboť na věky nezakolísá” (Ž 112, 5-6).

“Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář.” Význam tohoto verše mohou osvětlit biblické texty, které mluví o opačném Božím jednání, o tom, co se stane, když Bůh skryje svoji tvář. V páté knize Mojžíšově se praví: “V onen den vzplane proti lidu můj hněv. Opustím je a skryji před nimi svou tvář. Lid bude za pokrm svým nepřátelům a stihne ho mnohé zlo a soužení. V onen den řekne: Zdali mě nestihlo toto zlo proto, že můj Bůh není uprostřed nás?” (Dt 31,17) Před kým skryje Bůh svou tvář, ten je vydaný na pospas zlu. Prožívá opuštěnost od Boha, chybí mu Boží ochrana, o níž mluví druhý verš áronského požehnání. Tak říká ve 30. žalmu žalmista: “Hospodine, ve své přízni jsi mě obdařil mocí a ctí; sotva jsi skryl svou tvář, padl jsem v zmatek.” Člověku se však může přihodit ještě něco horšího: Bůh může obrátit svou tvář proti němu. V takovém případě člověk nemůže obstát: “Hospodinova tvář proti pachatelům zla, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně” (Ž 34,17) .

Když Bůh obrátí nebo povznese svou tvář k někomu, je to naopak projev přízně a záruka bezpečí: “Hospodinovy oči hledí ke spravedlivým, k jejich volání se kloní jeho sluch“ (Ž 34, 16). Áronské požehnání spojuje obrácení Boží tváře k člověku s darem pokoje: “Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.” Hebrejský pojem pro “pokoj”, šálom, je odvozen od slovního základu, který znamená “být úplný, celý”, a pokoj značí ve Starém Zákoně takový stav a takové životní podmínky, v nichž má člověk všechno, co patří důstojnému a šťastnému životu: zdraví, dostatečné životní zajištění, rodinu, důstojné společenské postavení a dobré vztahy s druhými. Zahrnuje však i rovinu společenskou a politickou, neboť jednotlivec může žít v pokoji jen tehdy, pokud ve společnosti nevládne bezpráví a útisk. Jak je zřejmé z áronského požehnání i z jiných textů Starého Zákona, je pokoj Božím darem, a poselství celé bible ukazuje, že skutečný a trvalý pokoj může člověk najít jen v Boží blízkosti. Pokud člověk tuto blízkost ztratí, ztrácí s ní nejen pokoj, nýbrž i život: “Kdo se od tebe vzdaluje, zahyne,” říká žalmista Bohu v 73. žalmu. Celé áronské požehnání je zaměřeno právě na to, aby Bůh člověku svou blízkost neodňal. Úsilí a věrnost z Boží strany by ovšem nestačila: mnoho záleží na tom, jak člověk Boží milost přijme.

Během svých dějin prošel Izrael mnoha válkami a mnohým ohrožením, mnohokrát zakusil, jaké neštěstí člověku a národu způsobí, když se od Boha vzdálí. Útisk v Egyptě, putování pouští a válka s Amálekem, boje v době soudců; nájezdy Aramejců v době izraelských králů, vpád Asyřanů a zničení severního izraelského království v 8. století před Kristem, tažení Babyloňanů a dobytí Jeruzaléma o 150 let později; a k pohromám způsobeným nepřáteli musíme přičíst i všechno to, co si Izraelci způsobili sami a co jim proroci, poslaní od Boha, během staletí tolikrát vytýkali: nevěrnost vůči Hospodinu, kulty cizích božstev, nepravedlnost a násilí silnějších vůši slabším, bohatých vůči chudým; nedodržování smlouvy, kterou s nimi Bůh uzavřel. Teprve na tomto pozadí vynikne hloubka veršů áronského požehnání, které svolává na Izrael Hospodinovu ochranu, světlo jeho tváře a jeho slitování, jeho přízeň a dar Božího pokoje. Toto požehnání má Izrael provázet na cestě do zaslíbené země i dál celými dějinami.

Poslední verš našeho úryvku říká v doslovném překladu: “Vloží mé jméno na syny Izraele a já jim požehnám.” Tím, kdo požehnání dává, nejsou tedy áronští kněží, nýbrž Bůh. Jen on je dárcem života, a proto může žehnat v pravém slova smyslu zase jen on sám. To, co je obsahem požehnání, nemůže způsobit ani darovat nikdo z lidí. Kněží Hospodinovo požehnání pouze zprostředkovávají: vkládají na Izraelity Hospodinovo jméno. Co tato nezvyklá formulace znamená? Člověk nemůže k Bohu přistoupit přímo, nemůže jej vidět nebo se ho dotknout nebo přímo slyšet jeho hlas, jak je to možné mezi lidmi. Jediné, co může Izraelita ve Starém Zákoně z Boha jakoby pevně zachytit, je jeho jméno, které Bůh Izraeli zjevil. Boží jméno je jediný pevně zachytitelný bod Boží přítomnosti. A toto jméno, jež je v áronském požehnání proneseno třikrát, tuto zachytitelnou Boží přítomnost, vyslovují kněží nad těmi, kdo patří k Božímu lidu. V myšlení starého Orientu je vyslovenému slovu přisuzována věcná účinnost: co člověk jednou vysloví, to se vyslovením dostalo z oblasti myšlenek do hmatatelného světa, a tudíž je účinné a působí. Proto říká Písmo, že kněží žehnáním “vkládají na Izraelity” Hospodinovo jméno: Boží jméno, spojené se vším, co je obsaženo ve formuli požehnání, “spočívá” na těch, kdo požehnání přijímají. Je tak otevřena cesta k tomu, aby Hospodin slova požehnání naplnil. Přitom se Izraelité stávají nositeli požehnání, ba dokonce Božího jména. Tak se naplňuje příslib, jejž dal Hospodin Abrahámovi, a smlouva, kterou kterou Bůh s Iraelem na Sínaji uzavřel: Izrael je Hospodinovým lidem a Hospodin je Bohem Izraele.