Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Oz 2,16-22

Dominik Opatrný

 

Kniha proroka Ozeáše obohatila biblickou tradici především tím, že jako první přirovnává Hospodinovu lásku k Izraeli k lásce manželské. Tento obraz pak přebírali i další proroci. Sám Ježíš používá v mnohých podobenstvích o příchodu nebeského království obraz svatby. List Efesanům zase dává Kristovu lásku k církvi za příklad pro lásku manželů (Ef 5,21-33). Nejbarvitější líčení ale nalezneme ve Zjevení Janově, kde je Boží lid nazýván nevěstou Beránkovou.

Prorok Ozeáš žil v osmém století před Kristem, v období před koncem severního království. Izrael tehdy zažíval blahobyt a rozkvět, ale přitom zapomínal na Hospodina a obracel se k okolním bohům. Prorok poznává, že za toto chování musí přijít od Hospodina trest. Mluví proto o zničení království, ale ještě než tato katastrofa Izrael postihne, ohlašuje, že se Bůh nad svým lidem opět smiluje.

Kniha proroka Ozeáše je první a nejdelší ze sbírky takzvaných Dvanácti malých proroků. Můžeme ji rozdělit na dvě hlavní části: vyprávění o prorokově manželství zobrazujícím věrnost Hospodina a nevěrnost Izraele (kapitoly 1-3) a prorocké výpovědi o hříšnosti Izraele a jeho vládnoucích kruhů zakončené výzvou k pokání nebo snad kající liturgií (kapitoly 4-14).

Vyprávění začíná ve třetí osobě. Hospodin Ozeášovi přikazuje, aby si vzal za ženu prostitutku. Tento nepochopitelný rozkaz má ukázat, jak nepochopitelně Bůh jednal, když si vyvolil Izraelity, kteří nebyli o nic lepší než ostatní národy.

Ozeášovi se narodí tři děti. Prorok dál ohlašuje Boží slovo symbolickým jednáním – dá dětem jména, která nesou poselství. První syn je nazván Jizreel a má tak lidem připomínat, že Bůh potrestá krveprolití v Jizreelu. Tak se jmenuje nížina severně od Karmelu i královské město v ní položené. Tam nechal Jehú, zakladatel dynastie vládnoucí za Ozeáše, povraždit Jórama, vládce severního království, Achazjáše, vládce jižního království, Achabovu ženu Jezabel i jeho sedmdesát synů (2 Král 9-10). Bůh na toto strašlivé krveprolití nezapomněl, na rukou současných vládců stále zůstává krev.

Po Jizreelovi se narodí dcera Lórucháma, což znamená „Bez milosrdenství“ nebo „Neomilostněná“. Bůh už odmítá dále odpouštět Izraeli, který o něj nestojí.

Jako poslední se narodil syn – Lóami jehož jméno se překládá „Nejste můj lid“. Hospodin se tak zříká svého lidu, rozvazuje svatební smlouvu pro nevěrnost snoubenky – Izraele.

Po této úvodní kapitole probleskne krátký slib, že se Hospodin opět smiluje. Po něm se prorok opět vrací k současnosti. Hospodin vede spor proti svému lidu. Chce jej očistit jako ženu, která pobloudila. Jako má být žena připravena o hmotné zajištění, aby si uvědomila, že má vše od svého manžela a ne od milenců, tak musí být Izrael pokořen válkou a vyhnanstvím, aby pochopil, že záchrana a pokojný život je od Hospodina, ne od jiných Bohů.

Celou dobu nesmíme zapomenout, že se pohybujeme ve dvou rovinách. Mluví jakoby muž ke své ženě, ale přitom je to Hospodinovo vyčítavé slovo k jeho lidu.

A na konci této pře je umístěn úryvek, který uslyšíme v neděli. Vyslechněme si nezkráceně jeho první část: Proto ji přemluvím, zavedu na poušť a budu mluvit k jejímu srdci. Ze stejného místa jí vrátím vinice i údolí Achor, bránu naděje. Bude poslušná jak ve dnech své mladosti, jako když vycházela z egyptské země. V ten den – praví Hospodin – budeš ke mně volat: „Můj muži!“, už ke mně nezvoláš: „Můj Bále!“ Jména bálů odejmu z jejích úst, nebude se už pamatovat na jejich jména. V ten den sjednám pro ně smlouvu s divokou zvěří, s nebeským ptactvem i s drobnou zvířenou země. Luk, meč a válku vyhladím ze země a dám jim uléhat v bezpečí.

Bůh chce svou nevěrnou ženu, Izrael, odvést opět na poušť. Připomíná tak období po vyjití z Egypta, když Izrael čtyřicet let bloudil po poušti na cestě do země zaslíbené. Nyní o tuto zemi opět přijde a bude podroben očistné zkoušce, jako tehdy na poušti. V samotě pustiny bude Hospodin promlouvat útěšná slova k Izraeli, jako muž ke své ženě, když se snaží svou vstřícností zažehnat manželskou krizi.

Vrácení vinic znamená příslib vrácení země, protože vinici může vybudovat jen ten, kdo zůstává na svém místě.

A údolí Achor, které se má stát branou naděje, připomíná událost ze 7. kapitoly knihy Jozue. Tehdy se mezi Izraelity objevil případ, že si muž jménem Akan ponechal část válečné kořisti, pravděpodobně bůžky nepřítele. Izraelité jej v Achoru ukamenovali a tak se lid očistil od modloslužby. Pro Ozeášovy současníky má být zřeknutí se veškeré modloslužby branou k naději.

Bál znamená vlastník a byl tak označován semitský bůh Hadad. Pokřivený vztah manžela jako vlastníka manželky tu zobrazuje uctívání model, které chtějí vlastnit člověka. Naproti tomu Hospodin stvořil člověka jako muže a ženu, jako dvě svobodné milující bytosti. Takový vztah nabízí i svému lidu.

Až bude člověk žít v takovémto souladu s Bohem, projeví se to i na vztazích s přírodou – jako by uzavřel přátelskou smlouvu se zvěří. Dokonce i lidé budou žít spolu v míru! Takový obraz nám připomíná uspořádání v ráji, kdy potravou člověka i zvěře byly jen zelené byliny (Gen 1,30), ale i dobu vlády mesiáše ohlášenou u proroka Izaiáše: „Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit … Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne rukou odstavené dítě“ (Iz 11,6.8).

Druhá část nedělního úryvku obsahuje ujištění: Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina.

Hospodin potvrzuje, že přes všechnu nevěrnost lidu trvá na svém rozhodnutí pro společný svazek. Jako zásnubní dar nabízí spravedlnost a právo, milosrdenství, slitování a věrnost. Izrael byl v Ozeášově době nejen nevěrný Hospodinu, ale rozmohly se i „kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství“ (Oz 4,2). Proto chřadne i země se svojí zvěří (Oz 4,3). Proti tomu nabízí Bůh spravedlnost a právo.

Slovo „milosrdenství“ má, jak už to u překladů z hebrejštiny bývá, příliš úzký význam oproti původnímu výrazu chesed. To znamená věrnost vztahům, a to ze strany Hospodina i lidu. Toto slovo se objevuje u Ozeáše šestkrát (zdaleka nejčastější je ale v žalmech se 128 výskyty) a bývá spojováno se slitovností, věrností, spravedlností a právem. Z toho je zřejmé, že neoznačuje pouhé city, ale skutkem projevenou náklonnost.

Následující verše již v neděli neuslyšíme, ale protože jsou s předchozími těsně spojeny, budeme se zde zabývat i jimi: V ten den – praví Hospodin – vyslyším nebesa a ta vyslyší zemi. Země vyslyší obilí, víno a olej a ty vyslyší Jizreele. Zasadím si ho do země a smiluji se nad dcerou, která byla nazvána „Bez milosrdenství“; Synovi, který byl nazván ‚Nejsi můj lid‘ řeknu: „Jsi můj lid“; a on odpoví: „Ty jsi můj Bůh“.

Po období nouze slibuje Bůh, že opět vyslyší volání a že lid bude mít hojnost. Bude už totiž vědět, že to vše má od Hospodina a ne od cizích bohů. Vrací se tu jména Ozeášových dětí, ale s jiným významem. Jizreel již nepřipomíná vraždění panovníků, ale myslí se tu na původ tohoto jména. Jizreel, jméno úrodné krajiny podél potoku Kíšón, znamená „Bůh rozsévá“. Ozeáš zde tedy slibuje požehnání a hojnost od Boha.

Stejně tak opraví jméno dalších dvou dětí, neboť nad dcerou jménem „Bez milosrdenství“ (nebo „Neomilostněná“) se smiluje a svého syna „Nejsi můj lid“ nazve „Můj lid“. Slovy „můj lid“ a „můj Bůh“ je opět obnovena smlouva mezi Bohem a jeho lidem, manželská smlouva.

Ozeáš tedy chápe jména dětí tak, že Bůh zadržel své slitování a zřekl se svého lidu, Izraele. Pak se ale smiloval a toho, který už nebyl jeho, nazval opět svým lidem.

Toto proroctví cituje i apoštol Pavel v listu Římanům: „Lid, který není můj lid, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého“ (Řím 9,25-26). Zde se však objevuje nový význam. Onou nemilovanou a těmi, o kterých se říkalo, že nejsou Božím lidem, už není opuštěný Izrael, ale pohané. Pavel tak vysvětluje, že neodporuje Bibli, aby si Bůh vytvořil svůj lid i z pohanů, jak se to stalo v církvi.

Podobně používá Ozeášovo proroctví i Druhý list Petrův, když připomíná věřícím, jak velké věci s nimi udělal Bůh: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování“.

I my si žijeme v evropském blahobytu. Ozeáš by nám proto asi řekl: „Máte se celkem dobře, máte kde spát i nadbytek jídla. Nezapomeňte, že vám to dává Hospodin a ne vaše ekonomika. A to, co vás trápí a čeho se bojíte, to vám má připomenout vaši první lásku, vaše rozhodnutí pro Hospodina.“

My křesťané navíc můžeme žít s radostí, že Bůh již svou smlouvu nezrušitelně potvrdil v Ježíši Kristu, který svou krví „vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu i národa“ (Zj 5,9).