Dominik Opatrný

O 14. neděli v mezidobí budeme při mši zpívat Žalm 123. Protože mu byl ale nedávno věnován jeden díl pořadu Bible v liturgii, nebudeme se jím teď zabývat. Místo toho se zaměříme na sbírku poutních písní, do které patří.

Pokud nalistujeme v některém vydání Bible knihu Žalmů, zjistíme, že jednotlivé žalmy jsou často uvozeny nadpiskem. Ten se samozřejmě při mši nebo při modlitbě breviáře vynechává. Je ale součástí žalmu, i kdyby byl k němu přidán třeba až dodatečně. Nadpisy obsahují různé informace, někdy je v nich třeba zmínka o autorovi. Tak je mnoho žalmů připisováno Davidovi, což mělo za následek, že tento král začal být považován obecně za autora Žaltáře. Například nadpis kajícího Žalmu 51 jej přímo přiřazuje ke konkrétní situaci v Davidově životě – žalmistova prosba o odpuštění je spojena s pokáním krále Davida poté, co ho pokáral prorok Nátan za svedení Bat-šeby a zabití jejího manžela. Tak dostává modlitba konkrétnější obsah.

Jiné písně se v nadpisu připisují Davidovu synu šalomounovi. Někdy nadpisky naznačují, jak se měl žalm zpívat, na jako melodii, s jakým doprovodem atd.

U patnácti žalmů počínaje žalmem 120 (tedy včetně nedělního Žalmu 123) nalezneme v hebrejštině v nadpise zvláštní slovo maalot. Tímto hebrejským slovem se někdy tato sbírka také označuje, protože je více možností, jak je přeložit – stupňové žalmy nebo žalmy výstupu. Někdy se jim také říká poutní písně, protože se pravděpodobně jedná o sbírku patnácti písní, které zpívali poutníci na cestě do Jeruzaléma. A protože Jeruzalém leží nahoře na šíji oddělující Středozemní moře od Mrtvého, po všech cestách se k němu vystupovalo do kopce.

Žalmy se také mohly zpívat přímo při výstupu na chrámovou horu a vstupu do chrámu. Zcela obecně je potom můžeme vnímat jako píseň člověka putujícího světem a vystupujícího k Bohu.

Sbírka začíná Žalmem 120 K Hospodinu jsem volal ve své bídě, a vyslyšel mě. Jedná se o nářek jednotlivce, který si stěžuje Hospodinu, že musí pobývat mezi nepřáteli, kteří touží po boji. Žalmista zároveň vyjadřuje svou touhu po míru i svou důvěru v Boží vyslyšení. Nepřátelské prostředí se tak pro modlícího stává podnětem k pouti do Jeruzaléma, města pokoje, kde spravedlivě vládne Hospodin.

Následuje Žalm 121 Zvedám své oči k horám. Hory jsou místo, kde je možné se setkat s Hospodinem a obzvláště to platí o Sionu, ke kterému žalmista putuje. Cestování je ale vždy nebezpečné. Člověk vychází z jistoty svého domova, kde nemusí být úplně spokojený, ale kde všechno zná a kde ví, co může očekávat. Na cestě mu nezbývá, než se s důvěrou svěřit do ochrany Hospodina.

A právě to vyjadřuje celý žalm. Hospodin je pánem nad světem, protože stvořil nebe i zemi. Není na zemi místo, kam by nesahala jeho vláda a kde by nemohl ochránit toho, kdo jde za ním. Dále v žalmu slyšíme, že Hospodin nespí. To nám může připomenout, jak se Eliáš posmíval Baalovým prorokům, že snad jejich bůh spí, když si nevšímá oběti (1 Král 18,27). Horké slunce může znepříjemnit cestu. Když je ale poutník ujišťován, že mu neublíží slunce ani měsíc, naráží se tím na kulty bohů těchto nebeských těles v pohanských náboženstvích. Ale ani tito bohové, a tedy ani nepřátelští pohané, nemají nad poutníkem moc, protože jeho pouť je součástí bohoslužby Hospodinu a ten ho ochrání.

Poutník se tedy vydal na cestu a je naplněn vírou, že ho Hospodin bude chránit. Na třetím místě stojí ve sbírce píseň radosti z Hospodinova chrámu – Žalm 122 Zaradoval jsem se, když mi řekli: „Do domu Hospodinova půjdeme“. Poutník již stojí v branách Jeruzaléma a obdivuje ho. Má před sebou nádherné město, ve kterém probíhá bohoslužba celého Izraele a ve kterém je pořádek zajištěný spravedlivým soudem. Takový pohled vede k tomu, že žalmista vyprošuje Božímu městu pokoj, bezpečí a štěstí.

Po této oslavě Jeruzaléma přichází Žalm 123 Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi, který budeme zpívat o následující neděli. Poutník dorazil do nádherného města Jeruzaléma k Hospodinovu chrámu a nyní vyznává, že Hospodin je ještě vznešenější, neboť má svůj trůn na nebi. Následující přirovnání se k služebníkům a služebnicím, kteří hledí na ruce svých pánů a paní, dokud se nad nimi nesmilují, je pokračováním vyznání Hospodinovy slávy. Tento hold panovníkovi Hospodinu má podobnou oslavnou funkci, jako naše trojí zvolání při mši Kriste smiluj se, Pane smiluj se, Kriste smiluj se. Zde je tato prosba o smilování navíc spojena se vzpomínkou na příkoří, které poutník zažíval před tím, než se vydal na cestu do Jeruzaléma.

A jaká příkoří to byla? O tom vypovídá následující Žalm 124 Kdyby Hospodin nebyl s námi – ať to vyzná Izrael. Poutník v něm připomíná sobě i svému lidu, z jakých nebezpečí ho Hospodin vysvobodil. Cítí se, jako by unikl jen o vlas, jako pták, kterého už měl ptáčník ve své síti. A za tuto záchranu vděčí Hospodinu.

Oslava Hospodina je jistě důležitou součástí křesťanského života. Může se ale stát, že nevíme, jak to dělat. Není potřeba hledat vzletná slova. Můžeme to dělat způsobem, který se v Písmu mnohokrát opakuje – prostě si připomínat, co pro nás Bůh už udělal a jak mocně v náš prospěch zasáhl. Takové vzpomínání se stává radostnou a nepředstíranou oslavou Boha.

Sbírka pokračuje žalmem 125 Kdo doufají v Hospodina, jsou jako Hora Sión, která nekolísá, trvá navěky. Pohled na Jeruzalém a chrámovou horu tedy vyvolává u poutníka další a další asociace. K pevnosti hory přirovnává toho, kdo se svou vírou opírá o Hospodina. Vždyť Bůh je se svým lidem a nedopustí, aby bezbožník vládl nad spravedlivým. Žalmista si je však zároveň vědom toho, že se taková nespravedlnost ve světě děje, a proto prosí Hospodina, aby k tomu nemlčel, ale zasáhl.

Následuje Žalm 126. Jeho začátek se většinou překládá: Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Můžeme se ale setkat i s překladem Když Hospodin úděl Siónu změnil. Ať ale překládáme jakkoliv, vždy se jedná o připomínku mocného Božího zásahu, který vyvolal radost věřících a údiv pohanů. Vzpomínka na tuto událost je nyní důvodem, proč může modlící se důvěřovat, že se ho Hospodin opět zastane.

Žalm 127 je opět chválou na Jeruzalém a jeho chrám: Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí. Tato věta vyjadřuje obecnou lidskou zkušenost, že lidská snaha může bez Božího požehnání přijít vniveč. V žalmech jsou však tyto obecné výpovědi s oblibou spojovány s něčím konkrétním, aby nám byly bližší. Tak v této souvislosti můžeme myslet na dům Boží, tedy na chrám. Izraelité dvakrát postavili chrám a dvakrát ho nepřátelská vojska zničila. Poutník si uvědomuje, že cíl jeho cesty neleží plně v jeho rukou, že si ho nemůže vystavět sám.

Podobně i druhá polovina verše zmiňuje nemožnost uhlídání města, pokud ho nestřeží sám Hospodin. Zde si můžeme dosadit Jeruzalém, Boží město. Místo přílišného pachtění nabízí Hospodin klidný spánek a děti, které obstojí i u soudu.

Na to navazuje Žalm 128 Blaze každému, kdo se bojí Hospodina. To, na čem v životě opravdu záleží, je bázeň před Bohem, tedy že ho člověk staví nad ostatní panovníky i nad svou práci. Takovému člověku žalmista slibuje, že jeho práce přinese plody a že svůj život stráví obklopen dětmi, které mu přinesou štěstí.

Nyní sbírka pokračuje nářkem – Žalmem 129 Velmi mě sužovali od mého mládí – ať to Izrael řekne. Modlící se znovu vrací ve vzpomínkách k přestálým křivdám. Používá přirovnání ze zemědělství – nenávist nepřátel se do něj tak zarývala, jako kdyby orali na jeho zádech. Žalmista je ale schopen proměnit tyto své bolestivé vzpomínky v oslavu Hospodina, který ho vysvobodil. Ti, kteří sužovali Izraele a nenáviděli jeho svatou horu Sión jsou slabí jako polní tráva, která nemá žádnou váhu ani pevnost.

Následuje Žalm 130 Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas. Je to nářek jednotlivce a dnes je spojován pod latinským názvem De profundispředevším s modlitbou za zemřelé. V rámci sbírky poutních písní však žalm nemluví ani tak o smrti, jako spíš o vyznání vin před vstupem před Boha. Žalmista volá k Hospodinu z hloubi své bolesti a prosí o odpuštění hříchů, vždyť kdo by před Hospodinem obstál. Tím už ale přechází do vyznání Boží velikosti a dále v něm pokračuje oslavou Božího milosrdenství: „Vždyť u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.“ Žalmista očekává s Izraelem Hospodina toužebněji, než noční strážce města svítání. Až Hospodin přijde, zbaví lid všech jeho vin.

Žalmistovi ale nestačí jen to, že prosí o očistění od hříchů. Chce se zbavit i toho, co k nim vede, a to jsou přílišné ambice. Proto předstupuje před Hospodina s pokorou, jak o tom zpívá Žalm 131 Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči. Žalmista vyjadřuje svou mírnost tím, že se srovnává s dítětem, které pokojně odpočívá na matčině klíně. Je to opak veškeré sebejistoty, nepokoje a nárokování si něčeho před Bohem.

V další písni se žalmista opět vrací k chrámu Pamatuj, Hospodine, na Davida, na veškerou jeho starostlivost (Žalm 132). Připomíná Davidovo odhodlání najít místo pro uctívání Hospodina. Je zde také zmínka o nalezení Archy úmluvy a její přinesení do Jeruzaléma. Žalm pokračuje narážkou na takzvané Nátanovo proroctví, které nalezneme v 2 Sam 7 – slib, že pokud budou Davidovi potomci zachovávat smlouvu s Hospodinem, potrvá jeho dynastie navěky. Dále Hospodin ujišťuje, že si sám vyhlédl Sión a že na tomto místě bude sídlit a bude mu žehnat.

Předposledním žalmem sbírky je Žalm 133 Hle jak dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu. Svornost obyvatel Božího města vede k Božímu požehnání.

Poslední Žalm 134 Nuže, velebte Hospodina, všichni Hospodinovi služebníci je závěrečnou výzvou k oslavě Boha. Můžeme ho chápat jako dialog – napřed poutník vyzývá kněze a levity sloužící v chrámu, aby velebili Hospodina. Ti mu pak odpovídají požehnáním, které završuje celou pouť.

Na poutních písních je dobře vidět, že žalmy nejsou nějakou vzletnou poezií, ale že byly od nejstarších dob chápány jako vyjádření pocitů konkrétního člověka a mohou k tomu posloužit i nám. Poutní písně jsou modlitební knihou toho, kdo vidí porušenost světa a s důvěrou se vydává na cestu k Bohu, který jediný může s touto porušeností něco udělat.