Věra Doubková

„I Bůh řekl: ‚Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!‘ A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval Bůh moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: ‚Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!‘ A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí.“ Dnešní zamyšlení jsme začali úryvkem z První knihy Mojžíšovy o stvoření rostlinstva. A právě rostlinám bude věnovaný tento díl pořadu Bible v liturgii.

Biblická vyprávění nám věrohodně vykreslují podnebí, jaké známe dnes. „Setba i žeň chlad i žár, léto i zima…nikdy nepřestanou po všechny dny země“. To slibuje Hospodin Noemovi v První knize Mojžíšově v 8. kapitole 22. verši.

Palestina má přes svou malou rozlohu velmi rozmanitou flóru, která čítá 3000 rostlinných druhů, zatímco nepoměrně větší Egypt jich má jen 1500. Pozoruhodná je přizpůsobivost rostlin nepříznivým přírodním podmínkám.

Olivovník je jeden z nejcennějších stromů starověké Palestiny. Dorůstá do výšky asi 6 metrů, má zkroucený kmen a mnoho větví. Roste pomalu, ale pokud není vystaven rušivým vlivům, dosahuje nezřídka stáří několika set let. Když je poražen, vyrostou z kořene nové výhonky, takže na místě starého stromu pak může vyrůst až pět nových. Olivové háje byly ceněny především pro zdroj oleje a také jako útočiště před palčivým sluncem – jako místo, kde mohl člověk rozjímat. Vzpomeňme na Ježíše. Plody olivy se sklízely ke konci listopadu. Úroda se odvážela v koších na oslech do lisů. Olej se vymačkával obvykle tak, že se bobule daly do mělké kamenné nádržky, kde se drtily velkým svislým kamenem. Někdy plody rozmělňovali dělníci nohama. Olej se nechal nějaký čas stát, aby se oddělil od cizorodých látek. Pak se skladoval ve džbánech nebo v kamenných nádržích. Kromě plodů se využívalo také dřevo olivovníku. Olivovník byl považován za krále stromů. Při korunovaci byl král na znamení své svrchovanosti pomazán olivovým olejem. Čerstvé nebo naložené olivy se jedly s chlebem a tvořily důležitou součást starověkého jídla. Olej byl základem mnoha mastí a také se používal k úpravě vlasů, sloužil i jako lék a pokrm. Olivový strom se těšil širokému symbolickému užití. Plodnost stromu připomínala ideálního spravedlivého muže, jeho potomci byli nazýváni „olivovými ratolestmi“ (Ž 128,3).

Vedle olivy byla velice důležitá i vinná réva. Je to obecně rozšířená útlá rostlina, která se plazí po zemi nebo se pne pomocí úponků po podpěrách. Vinařství se provozovalo ještě před příchodem Izraelitů do země zaslíbené. Se zakládáním vinice souviselo i stavění teras na svazích a vybírání kamenů. Ty se používaly ke stavbě opěrných zídek. Na zídku se pokládal suchý ostnatý krkavec toten, který měl odstrašovat zvířata a zloděje. K vinici patřila také strážní věž, která sloužila během léta, kdy dělníci žili na vinicích, jako chladný přístřešek. Strážní věž se budovala na vyvýšeném místě, takže umožňovala rozhled po celé vinici. Majitel se svou rodinou zde hlídali během sklizně. Ohrazený pozemek se pečlivě překopal, a když byla půda drolivá, vysazovala se mladá réva do řad. Když hrozny dozrály, sbíraly se do košů a nosily se do lisu vytesaného z tvrdého kmene. Hrozny šlapali pomocníci, kteří společně křičeli a zpívali. Kvasící víno se skladovalo v pevných nových vacích z kozí kůže nebo ve velkých hliněných nádobách. Svůj díl z výnosu požadovali výběrčí daní a vínem se často splácely nahromaděné dluhy.

Když vinice přestala plodit, byla opuštěna. Suchá réva se používala jako palivo a vyrábělo se z ní dřevěné uhlí. Hrozny se nejen konzumovaly v podobě vína, ale představovaly důležitou složku potravy Izraelců, protože dodávaly železo a další nezbytné minerální látky. Část úrody se uchovávala v podobě hrozinek. Sušené hrozny obsahují energeticky bohaté cukry a byly tak vítaným jídlem pro hladové, snadno se přenášely a sloužily jako vhodný dar. Vinná réva symbolizovala úspěch a mír i vyvolený lid.

Nechme na chvíli promluvit samotného proroka Izajáše:

„Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici:
Můj milý měl vinici na úrodném svahu.
Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata.
Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí.
Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to že vydala odporná pláňata?
Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána“ (Iz 5, 1 – 5).

Hospodin věnoval vinici veškerou potřebnou péči, aby mohla nést vynikající ovoce, ale místo toho rodila jen plané hrozny. Proto měla být opuštěna a vydána svým nepřátelům k drancování.

S vinnou révou a jejím pěstováním souvisí celkem pět Ježíšových podobenství: o fíkovníku na vinici, o dělnících na vinici, o novém vínu ve starých měších, o dvou synech a o zlých vinařích. Obzvlášť důležitá je ta skutečnost, že Ježíš Kristus sám sebe přirovnával k pravému vinnému kmeni, s nímž jsou všichni věřící spojeni v živém vztahu. U poslední večeře se plod vinné révy stal Kristovou vykupující krví a dodnes se užívá při slavení eucharistie.

Mezi základní tři druhy rostlinné stravy v biblických dobách patřilo víno, olivový olej a obilí. O prvních dvou rostlinách jsme se již zmínili. Pšenice je velmi stará. Díky svým vlastnostem byla vhodnější a chutnější surovinou pro výrobu chleba než jiné obiloviny. Sklizeň pšenice představoval klíčový bod v izraelském kalendáři. Stala se symbolem Boží dobroty a péče. Pšeničná mouka se používala k obětem ve chrámě.

Ječmen v tehdejší době představoval hlavní součást vláknité stravy, především mezi chudšími vrstvami obyvatel. Používal se také jako krmení pro koně a dobytek.

V Bibli se často mluví o stromech a dřevu. Palestinu nikdy nepokrývaly husté lesy, i když víme, že dříve existovaly i na místech, která jsou dnes pustá. Důležitými zásobárnami dřeva se stal Bášán a Libanon, jenž proslul libanonským cedrem. Dřevo se používalo ke stavbě domů, lodí, hudebních nástrojů, zemědělského nářadí, předmětů do domácnosti a ke zhotovování kultických model. Akácie se vyskytuje v poušti sinajského pohoří či v oblasti horkého Jordánského údolí. Z tvrdého akáciového dřeva vyrobili Izraelci schránu a části stanu setkávání, například v Druhé knize Mojžíšově čteme:„Udělají z akáciového dřeva schránu…obložíš ji zlatem. Zhotovíš k ní tyče z akáciové dřeva a potáhneš je zlatem“ (Ex 25,10.13). Tyto rozložité trnité stromy patřily k ojedinělým stromům vyskytujících se na Sinaji a poskytovaly dřevo s vysokou vlhkostí.

Cedr libanonský je rozložitý jehličnatý strom, který původně hojně rostl v oblasti hory Libanon, kde se dnes nachází už jen jeho zákonem chráněné zbytky. Cedry dorůstaly až do výšky 40 m. Cedrového dřeva si lidé cenili pro jeho tvrdost a použili ho například ke stavbě Davidova domu či Šalamounova chrámu.Zmiňuje se o tom Druhá kniha Samuelova: „Týrský král Chíram poslal k Davidovi posly, poslal mu cedrové dřevo, tesaře a kameníky, ti postavili Davidovi dům.“ (2 Sam 5, 11) Cedrové dřevo pálil kněz při lévijském očišťování od malomocenství.

Dalším významným zástupcem stromů je dub. Jeho palestinská odrůda vyrůstá do podoby stromu s kulatou korunou a mohutným kmenem. Duby se dožívají vysokého stáří a mají tvrdé dřevo i plod. Pod dubem lidé rádi sedávali a vyhledávali jeho stín před pálivým sluncem. Duby sloužily také jako místo pro pohřbívání mrtvých. Čteme o tom v První knize Mojžíšově:„Zde zemřela Rebečina chůva Debora a byla pochována dole u Bet-elu pod posvátným dubem, který pojmenoval Posvátný dub pláče“ Gn 35,7. Osamocené stromy sloužily také jako důležité orientační body v krajině.

Dalším neméně důležitým zástupcem z říše stromů je eben. Ebenové dřevo je dočervena zabarvené s černým jádrem. Používalo se k výrobě luxusního nábytku či cenných nádob, žezel nebo model.

V našem výčtu bychom neměli zapomenou na palmu. Datlová palma je vysoký, štíhlý a nerozvětvený strom s trsem listů ve tvaru per v koruně. Listy dosahují délky 3 – 4 metry. Palmám se dobře dařilo a daří v horkém Jordánském údolí. V biblických dobách se palmy vysazovaly i jednotlivě, ale obvykle tvořily palmové háje. Palma často propůjčovala název místu, kde rostla. Hebrejsky se palma řekne „támar“ a mnohdy sloužil tento název k označení místa, kde palmy rostly. Palma symbolizovala štědrost, eleganci a přímost, její název se stal také ženským jménem. Vzpomeňme na Támar, sestru Davidova syna Abšalóma. Palma byla také symbolem vítězství a veselí a tento význam měly palmové ratolesti při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma.

Fíkovník je další známý statný strom o výšce 10 – 13 metrů s krátkým kmenem, širokou korunou a neopadavými listy. Dřevo bylo důležité hlavně pro Egypt, kde rostlo jen málo stromů, a to pro výrobu rakví. Fíkovník má jedlé plody a král David si jich tak považoval, že jmenoval dohlížitele, který měl fíkovníky na starosti. Fíky se často pěstovaly společně s vínem. Fíkovník se těšil velké oblibě, protože díky své mohutné koruně poskytoval dostatečný stín proti rozpálenému slunci. Nedostatek nebo zkáza těchto pomalu rostoucích stromů, které vyžadují léta trpělivé práce, představovaly národní pohromu a naopak jejich plodnost byla znamením míru a Boží přízně.

Nyní si řekneme něco o rostlinách, které se používaly v kuchyni nebo v lékařství a kosmetice. Aloe má dužnaté mečovité listy, ze kterých se získávala hořká šťáva a užívalo se jí k balzamování mrtvých těl. Henna je keř, kterému se daří ve velmi teplém prostředí. Jeho voňavými bílými květy se navzájem obdarovávali přátelé. Z rozdrcených listů se vyráběl kosmetický krém, který dodával pokožce žlutou barvu. Potíraly se jím zejména dlaně, vousy mužů a dokonce i hříva o ohony koní.

Myrha je nízký keřovitý strom. Nejdůležitější je pryskyřičná tekutina, kterou vylučuje v místě řezu. Pryskyřice z ran vytéká v podobě kapek, které tvrdnou a mají žlutohnědou barvu. Myrha tvořila příměs v oleji svatého pomazání, kterým se pomazal „stan setkávání a schrána svědectví“ a ostatní kultické nádoby, jak čteme ve Druhé knize Mojžíšově 30,26. Byla ceněna pro své aromatické vlastnosti. Myrhu přinesli právě narozenému Ježíšovi mudrcové. Spolu s aloe se jí používalo i při Ježíšově pohřbu pro balzamování.

V biblických dobách se užívalo nám známé koření jako například kmín, kopr, koriandr či máta.

Izraelité také pěstovali mnoho zeleniny – cibuli, kterou si považovaly také jako léčivky, či česnek. Čočka byla oblíbeným jídlem zejména na dlouhé cesty. Pěstoval se meloun i okurka.

Doposud jsem se zabývali kulturními rostlinami. Písmo svaté zná také mnoho divoce rostoucích rostlin, ale zde stojíme před mnoha nástrahami. Mnohdy nejsme schopni přesně určit, o kterou rostlinu se jedná. Mezi divoce rostoucí biblické rostliny patří například skočec. Tato až třímetrová rostlina s velkými listy posloužila Jonášovi jako stín, když čekal na zničení města Ninive. Pod názvem yzop se v Bibli ukrývá několik různých druhů rostlin. Ve Starém zákoně se yzop používal při velikonočních obřadech nebo při očišťování od malomocenství. Důležitou rostlinou byl papyrus. Byla to velká vodní rostlina o výšce 3 – 6 metrů s velkými, rozvrženými zvoncovými květy. I Job poukazuje na místo, kde papyrus roste – v bažinách s bujnou vegetací. Košík, do něhož byl položen Mojžíš, byl vyroben také z papyru.

Bodláčí, hloh, trní představuje souhrnné názvy pro asi 20 různých rostlin, které rostou v suché palestinské přírodě. Obecně lze říci, že trní a hloží vyjadřuje neplodnost a namáhavé úsilí. Na druhé straně je hloží dodnes oblíbeným, rychle hořícím palivem. Pelyněk má silně hořkou chuť, takže tato rostlina sloužila jako symbol hořkosti, zármutku či pohromy.

O rostlinách bychom mohli hovořit ještě dlouho. V našem zamyšlení jsme se věnovali rostlinám, které nám slouží k obživě, tedy hlavně olivám, fíkům a vínu. Mluvili jsme o koření a bylinkách. Zjistili jsme, jaké stromy rostly a rostou v Palestině a jaké měly využití. Nakonec jsme si pověděli také o divoce rostoucích květinách. Věřím, že tento krátký přehled o vegetaci, která se vyskytuje v Písmu, nám pomůže k lepší představě o životě nejen rostlin samotných, ale i životě lidí z biblických příběhů.