Dominik Opatrný
Skutky apoštolů nám podávají svědectví o tom, co se událo po smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Začínají jeho nanebevstoupením a pokračují doplněním kruhu dvanácti apoštolů o Matěje, který nastoupil na místo Jidáše. Dále čteme o seslání Ducha svatého a o Petrově kázání, což mělo za následek, že se k apoštolům začalo přidávat množství lidí, kteří uvěřili v Krista.
Následuje vyprávění o činnosti apoštolů Petra a Jana (Sk 3-4), ze kterého v neděli uslyšíme úryvek coby první čtení.
Připomeňme si, co jsme slyšeli v minulých týdnech. Petr a Jan šli jako zbožní židé k odpolední modlitbě do chrámu. Cestou potkali ochrnutého, kterého jako každý den přinášeli k bráně zvané Krásná, aby tam žebral. Almužna byla tehdy všeobecně považována za důležitý skutek zbožnosti. Když však nemocný poprosil Petra, dostal něco mnohem cennějšího. Petr mu totiž odpověděl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Nazaretského vstaň a choď!“ Ochrnutý byl okamžitě uzdraven, začal chválit Boha a všichni přihlížející užasli.
Místo aby Petr byl ohromen tím, co právě dokázal, využívá tuto příležitost ke svědectví o Kristu – vždyť toho člověka neuzdravil svou mocí, ale mocí zmrtvýchvstalého Krista a jeho jménem. Petr však říká přihlížejícím i nepříjemné věci – byli to oni, kdo se Krista zřekli, ale Bůh Ježíše vzkřísil. Oni jednali z nevědomosti, aby se vyplnilo, co bylo řečeno v Písmech. Petr vztahuje všechna proroctví Starého zákona k svému dnešku, protože to je den spásy. Ježíš byl poslán právě k těmto lidem z Izraelského národa, aby jim přinesl požehnání a odvrátil je od hříchů.
Ještě však ani Petr neskončil se svou řečí, když na ně přišli kněží, velitel chrámové stráže a saduceové, tedy jakási kněžská aristokracie. Uvrhli Petra a Jana do žaláře, kde v nejistotě čekali do druhého dne.
Ráno se sešla velerada a začala Petra a Jana vyslýchat. Přestože se s tím Petr nikdy netajil, musí odpovídat na otázku, jakou mocí a čím jménem uzdravili ochrnutého. Petrovu odpověď uslyšíme v prvním čtení následující neděle:
Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: „Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ‚kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kámen nárožní‘. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy (Sk 4,8-12).
Tato Petrova slova uvedla veleradu v úžas – divili se, že takto mluví nevzdělaní rybáři. Poslali je tedy pryč, aby se poradili. Jejich údiv je však nevedl k chvále Boha, naopak, setrvali ve svém vzdoru. Museli uznat, že se dějí veliké věci. Když to nemohli popřít, chtěli o tom alespoň apoštolům zakázat mluvit. To však Petr odmítá – nemůže mlčet o tom, co se stalo, tedy o díle Ježíše Krista, ani o tom, co s ním velerada udělala. Vždyť sami musejí uznat, že více než je je potřeba poslouchat Boha. Proti tomu jsou bezmocní.
Petr s Janem po propuštění spěchali mezi ostatní křesťany. Jednají ale zase nezvykle: místo aby si stěžovali na nespravedlivé věznění a nadávali na velekněze, chválí Boha za to, co se stalo.
Čeho si můžeme na tomto vyprávění všimnout? O Petrovi jsme na začátku slyšeli, že byl při své řeči naplněn Duchem svatým. Stejně jako při svém kázání, nemluvil tedy ani teď ze sebe. Čtenář tu tak nepřímo dostává příslib, že i on, pokud by musel hájit svou víru a vydávat o ní svědectví, dostane dar výmluvnosti. Není třeba se zvlášť připravovat, vždyť Bůh si svou věc prosadí! Petr tak naplňuje Ježíšův příkaz: „Když vás povedou do synagóg a před úřady a soudy, nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit a co řeknete. Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci“ (Lk 12,11-12). Petr se může přesvědčit o tom, že Ježíšovo slovo je pravdivé. Ve 21 kapitole Lukášova evangelia se opakuje předpověď pronásledování i s výzvou, aby si křesťané nepřipravovali obhajobu. Kromě toho tam ale Ježíš také říká, že takové situace jsou příležitostí k podání veřejného svědectví.
Ve své řeči dává Petr jasně najevo, že se tu musí zodpovídat z toho, že pomohl nemocnému. Dotázán znovu vyznává to, s čím se nikdy netajil a co opakovaně říkal – že byl nemocný uzdraven ve jménu Ježíše Krista a mocí jeho jména. Ani apoštolové neměli nějakou svou zvláštní moc, ale jejich zázraky a znamení se děly mocí zmrtvýchvstalého Krista.
Uzdravení se událo ve jménu toho Ježíše, kterého nechali zabít ti, kteří Petra nyní vyslýchají. Petr nevyčítá Ježíšovu smrt jen tak někomu, vždyť má před sebou tytéž lidi, kteří Ježíše nechali ukřižovat. Očividně si nedělá nic z toho, že by i on mohl přijít o život. Než byl jeho mistr popraven, měl strach. Místo toho, aby se po tom všem jeho strach ještě zvětšil, je nyní ochotný Ježíše následovat.
Hned za toto vyznání Ježíše připojuje Petr citaci ze 118. žalmu, přičemž zavržený kámen, který se stal kamenem hlavním, vztahuje na Krista a špatné stavitele spojuje s představiteli Izraelského národa.
V jakých souvislostech tento verš zaznívá v žaltáři? Žalm 118 začíná výzvou k chvále Boha. Všichni se mají připojit, protože Bůh pomohl králi, když byl v úzkých. Král to vyznává a prosí, aby mu otevřeli brány chrámu, aby mohl vstoupit a děkovat Hospodinu. Nato se ozývá výrok: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.“ (Ž 118,22-23). Žalm dál pokračuje chválou Hospodina.
Tato modlitba je několikrát vztahována na Krista, kterého Bůh také nenechal v moci smrti, ale vzkřísil ho. Verš 22 je kromě našeho čtení ze skutků apoštolů ještě citován v evangeliích Matouše, Marka a Lukáše a v listech Efezanům a Prvním Petrově.
V evangeliích vztahuje Ježíš tato slova žalmu přímo na sebe, a to na konci podobenství o zlých vinařích, kteří zbili posly majitele vinice a jeho syna dokonce zabili. V listech Efezanům a Prvním Petrově je žalm použit také v souvislosti s Kristem. Kromě toho je však dán i do spojitosti s církví, která je Božím chrámem a o jejíž stavbě se tedy mluví.
Všichni svatopisci Nového zákona tedy používají slova žalmu podobným způsobem. Stavitelé jsou vůdcové izraelského národa, kteří ho měli budovat jako Boží chrám. Odvrhli ale kámen základní, Ježíše. Toho si však Bůh vyvolil a přese všechno z něj udělal základní kámen svého lidu, kterým je církev.
Petr tímto veršem z Písma ještě více podtrhuje to, o čem mluvil – spása je skrze Ježíše Krista, kterého předáci odvrhli, ale kterého Bůh vzkřísil. Vidíme tak, jak je lidské, proti spáse zaměřené jednání bezmocné proti spásonosnému jednání Božímu.
Konečně poslední verš je završením tohoto vyznání Krista: V nikom jiném není spásy. Tato věta obsahuje vlastně dvě výpovědi. První je, že spásu nalezneme jen skrze Ježíše, že je marné hledat ji u pohanských bohů, v penězích nebo v astrologii. Nic z toho nás nemůže zachránit, zbavit nás zoufalství nad sebou i nad druhými a dát našemu životu smysl. Je-li ale Ježíš jediný spasitel, znamená to, že je také spasitelem pro všechny. Ne jen pro křesťany nebo dokonce jen pro katolíky. Přišel spasit všechny. A tato radostná jistota dává smysl a přesvědčivost veškeré misijní činnosti.
Všimněme si také, jak vypravěč postupuje od konkrétního případu uzdravení skrze jméno Ježíšovo až k vyznání, že jen v tomto jménu je spása pro všechny lidi.
Co to však znamená, že naše spása je v Ježíšově jménu? Jméno tu označuje osobu i s její životní cestou. Navíc židovské jméno má, na rozdíl od našich, svůj význam. Ježíš znamená Hospodin je spása. Kdo tedy s Petrem vyznává, že spása je ve jménu Ježíš, věří, že spásu dává Bůh. A to ne ledajaký bůh, ale Hospodin, Bůh Izraele, Bůh těch, kteří nám předali víru.
Krom slovního významu označuje Ježíšovo jméno osobu, tedy osobu Božího Syna. Přístup ke spáse, stejně jako přístup k Bohu, máme skrze jeho Syna, skrze celý jeho životní příběh od narození a hlásání až po smrt a vzkříšení.
Je dobré si všimnout, že se apoštolové vydávají stejnou cestou, i když má Bůh na každého z nich jiné požadavky. Před časem i Ježíš vyvolal střet v chrámě: chtěl vyčistit chrám od překupníků, načež přišli velekněží, zákoníci a přední mužové a chtěli ho zabít, ale nevěděli jak (Lk 19,45-48). Stejně jako apoštolů se ho tedy zeptali, jakou mocí to dělá.
Jestliže však Ježíš v chrámě převracel stoly směnárníků a pouštěl holubice na svobodu, apoštolové „jenom“ uzdravili ochrnutého. Ježíšovo prudké jednání mohlo být ještě označováno jako pobuřování lidu, ale apoštolové se nyní musejí zodpovídat z očividně dobrého skutku. Tím se celá situace stává nesmyslnou.
O čem tedy celá situace vypovídá? Učedníci se, stejně jako Ježíš a podle jeho předpovědi, dostali do střetu s vládní mocí. Při této první perzekuci nemůžeme ještě mluvit o pronásledování, nikdo zatím neprolil krev. Nespravedlivé zatčení se však pro Petra a Jana stalo příležitostí pro svědectví. Petr, který Ježíše nedávno zapřel, ho dnes neohroženě hlásá před jeho soudci. Je na nás, jestli Písmu uvěříme, že nám Duch svatý může dát stejnou odvahu a výřečnost.