Dominik Opatrný

Během celé doby velikonoční nasloucháme v prvních čteních příběhům prvních křesťanů po vzkříšení, jak jsou zachycené v knize Skutků apoštolů. O páté neděli velikonoční se dostáváme k osobě Pavla.

Poprvé se Pavel objevuje ve Skutcích ještě pod jménem Šavel, a to jako mladík, který hlídal šaty mužům, když kamenovali prvomučedníka jáhna Štěpána. Potom na chvíli mizí ze zorného pole a znovu se s ním setkáváme, když jede z Jeruzaléma do Damašku pronásledovat křesťany. Na cestě se však podivuhodně setkává se vzkříšeným Ježíšem. Světlo vzkříšeného ho oslepilo, takže ho museli jeho druhové do Damašku doprovodit.

Tam byl za ním poslán učedník jménem Ananiáš. Nejprve se zdráhal, protože věděl o všem, co Šavel křesťanům udělal a chtěl udělat. Potom jej ale navštívil, vložil na něj ruce a řekl: „Šavle, můj bratře, posílá mě k tobě Pán – ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.” Šavel přijal Ducha, opět viděl a dal se pokřtít.

Setkání se Vzkříšeným a přijetí Ducha však už nenechalo Šavla na pokoji. Poznání Ježíše, kterého se mu dostalo, se snaží jako smyslů zbavený předat dál. Okamžitě začal chodit do synagogy a přít se s židy, takže se ho rozhodli zabít. Šavlovi nezbyla jiná možnost než útěk. Sám o tom píše: „Místodržitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil, byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám (2 Kor 11,32-33).

Šavel si však nedal říct, a jak uslyšíme v nedělním čtení, celá situace se zopakovala v Jeruzalémě:

Když přišel Šavel do Jeruzaléma, pokoušel se navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem. Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s helénisty a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu. Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého (Sk 9,26-31).

Celou situaci asi nejlépe vystihuje věta: Z pronásledovatele se stal pronásledovaný. To však Šavlovi vůbec nevadí, protože od této chvíle je pro něj životem Kristus a smrt ziskem (Flp 1,21).

Šavel se ale nesetkává s nepochopením jen u židů, tedy u těch, kterým jde kázat. Chtěl se spojit s učedníky, tedy s křesťany, ale ti se ho bojí. A není se čemu divit. Vždyť ještě před pár dny byl jejich zaníceným nepřítelem, zatýkal je a dával do vězení.

Křesťané byli tedy zpočátku nedůvěřiví. A i když uvěřili, že na ně Šavel nehraje divadlo, muselo být pro ně těžké přijmout ho. Vždyť každá nenávist staví mezi lidmi hráz. A zraněný člověk potřebuje hodně síly a často i času, aby s tím, kdo se na něm provinil, opět navázal vztah. Musí překonat svůj strach, že bude znovu zraněn.

V Damašku se jako prvnímu se podařilo překonat tento strach Ananiášovi, který Šavla navštívil a uzdravil. V Jeruzalémě to pak byl Barnabáš, kdo se Šavla ujal a uvedl ho mezi apoštoly. Tím se zachoval podle Ježíšova příkladu. V Lukášově evangeliu totiž čteme: „Když Ježíš poznal, čím se učedníci obírají, vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: ‚Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký‘“ (Lk 9,47-48). Ježíš se tu ujal dítěte, které nebylo plnohodnotným členem společnosti, protože ještě nemohlo dodržovat Mojžíšův zákon. Barnabáš se ujímá Pavla, který také nemá mezi křesťany své místo. Přitom je zajímavé i to, že Ježíš se ujímá maličkých a vyhlašuje je za veliké. A právě druhé Šavlovo jméno – Pavel, Paulos – znamená Malý.

Je dobré si uvědomit, že i v našich společenstvích najdeme lidi v Pavlově postavení. Někdy je pro nás těžké přijmout nového člena do farní rodiny. Jestliže se ale najde jeden odvážný, budou ostatní jeho příkladu rychle následovat.

Kdo to tedy byl, kdo Šavla uvedl mezi křesťany? Poprvé jsme o Barnabášovi slyšeli v při vyprávění o společenství majetku v prvotní církvi. Byl to levita z Kypru. Jeho jméno se tu vysvětluje jako „syn útěchy“. Skutky apoštolů ho uvádějí jako příklad správného jednání – prodal pole a peníze dal apoštolům, aby z nich mohli rozdávat potřebným a platit výlohy spojené s misií. Na našem dnešním úryvku pak vidíme, že Barnabáš byl nejen štědrý v nakládání s majetkem, ale i velkomyslný k lidem.

Přátelství mezi Barnabášem a Šavlem pak trvalo ještě dlouho. Když apoštolové vyslali Barnabáše do Antiochie, aby tam podpořil vznikající křesťanskou obec, vzal s sebou i Šavla. Společně tam pracovali pro rodící se církev. Potom ale věřící při modlitbě poznali, že si Bůh přeje, aby se Barnabáš se Šavlem vydali hlásat evangelium do dalších zemí.

Když se pak vrátili z této první misijní cesty, vznikla mezi nimi v Antiochii roztržka. Skutky apoštolů vysvětlují rozchod Barnabáše a Šavla tak, že Barnabáš chtěl s sebou vzít na další cestu i Jana Marka, ale Šavel byl proti, protože je při minulé cestě opustil. Sám Šavel – Pavel to však vysvětluje jinak: „Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu. Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš“ (Gal 2,11-13). To považoval Pavel za zradu na evangeliu, a proto se s Barnabášem rozešel.

O dalším vztahu mezi Barnabášem a Pavlem toho moc nevíme. Je ale pravděpodobné, že se opět usmířili, protože spolu hlásali evangelium v Korintě. Pavel totiž tamním křesťanům vyčítá: „To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?” (1 Kor 9,6).

Vraťme se ale do doby, kdy Pavel jako čerstvý křesťan přišel do Jeruzaléma. Barnabáš ho uvedl mezi apoštoly a vypravoval jim o Pavlově obrácení. Celý příběh je zachycen ve třech výpovědích – uviděl Pána, uslyšel jeho hlas a neohroženě hlásal v Ježíšově jménu. První výpověď, že Šavel uviděl Pána, jej představuje jako očitého svědka vzkříšeného Krista. To ho opravňuje k tomu, že mohl neohroženě hlásat ve jménu Ježíšově, jak jsme slyšeli ve výpovědi třetí. Po zbytek svého života bude Pavel vystupovat jako očitý svědek vzkříšeného Krista.

I nyní v Jeruzalémě je vidět, že se Šavel nedal poučit zkušeností z nebezpečí, kterým prošel v Damašku, a znovu neohroženě hlásal v synagogách Ježíše Krista. Říká-li se o něm, že neohroženě vystupoval, znamená to, že mluvil jako člověk svobodný. Vždyť byl také žid a římský občan. Měl tedy právo vyjadřovat se k věcem veřejným a bez obav to dělal. Později Pavel napsal do Říma: „Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli, ale přijali jste Ducha synovství, v němž smíme volat: Abba, Otče!“ (Řím 8,15). S touto svobodou Pavel předstupuje před obyvatele Jeruzaléma a hlásá jim Krista.

Lukáš dále o Pavlovi píše, že v Jeruzalémě zůstával stále ve styku s apoštoly. Sám Pavel to však popisuje v listu Galaťanům jinak. Po připomínce svého obrácení píše: „Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku. Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně” (Gal 1,16-19).

Setkal se tedy Pavel s apoštoly, nebo ne? Je potřeba si uvědomit, s jakým záměrem popisují oba autoři tuto situaci. Pavel se snaží Galaťany přesvědčit, že jim zvěstuje evangelium, které přijal přímo od Krista, a ne že by se ho lépe či hůře naučil od lidí, tedy ostatních apoštolů. Lukáš, autor Skutků apoštolů, při této události pravděpodobně nebyl. Misijní cesta do Arábie pro něj nebyla důležitá. Věděl však o Pavlově cestě do Jeruzaléma a ve svém popisu zdůrazňuje jednotu učení i života mezi Pavlem a ostatními apoštoly. To, že Pavel chodil s apoštoly, připomíná, jak sami učedníci chodili s Ježíšem. Zatímco Pavel nás ujišťuje, že pověření k hlásání dostal od Krista přímo, Skutky ho spojují s Ježíšem přes apoštoly.

Pavel tedy v Jeruzalémě neohroženě hlásal Krista. Stejně jako Štěpán, u jehož smrti byl, se nyní dostává do sporu s helénisty, tedy s řecky mluvícími židy. Šavel si je musel znepřátelit velice rychle, protože podle svých vlastních slov pobyl v Jeruzalémě jen 14 dní. Znovu se dostal do nebezpečí života, a tak ho bratři doprovodili do Cézareje a zřejmě lodí odeslali domů do Tarsu. Od tamtud Šavel podnikal misie do Sýrie a Kilikie, o tom ale Skutky apoštolů mlčí. Znovu se o Pavlovi zmiňují, až když pro něj přišel do Tarsu Barnabáš, aby se spolu vydali pracovat pro církev v Antiochii.

Poslední verš našeho úryvku je jakýmsi průběžným hodnocením situace. Církev měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Boží a vzrůstala počtem. Tento utěšený stav je plodem Ducha svatého, který křesťany posiloval.

Křesťanství se rychle šířilo, takže se církev rozrostla po celém Judsku, Galileji a Samaří. Z Galileje většina učedníků pocházela, tam Ježíš začal své veřejné působení. Učedníci pak s Ježíšem odešli do Jeruzaléma, kde byl ukřižován a vstal z mrtvých. V Samaří hlásal evangelium jáhen Filip a později i apoštolové Petr a Jan. Skutky se o tom zmiňují krátce před vyprávěním o obrácení Šavla. Evangelium se tedy rozšířilo po celé Svaté zemi. Nyní se musí ukázat, jestli se bude šířit i za její hranice. A následující příběhy o tom, jak Petr pokřtil setníka Kornelia, ukazují, že misie měla pokračovat i mezi pohany.

V našem nedělním úryvku tedy vidíme, jak se z Šavla, který byl ještě nedávno pronásledovatelem křesťanů, stal sám pronásledovaný. Jako dříve Šavel prohrál svůj boj proti křesťanství, když se dal přemoci Kristem a nechal se poslat hlásat evangelium, tak jsou bezmocní i nynější odpůrci. Radostná zvěst se už rozšířila po celém území zaslíbené země a co nevidět překročí hranice a bude se šířit i mezi pohany.