Dominik Opatrný
Ve Starém zákoně je vztah Hospodina a jeho lidu znázorňován často pomocí obrazů převzatých z tehdejší společnosti. Mluví se proto o otci a synu, o králi a poddaném, o manželské lásce, o pastýři a stádu nebo o mocném příbuzném, který se zastane slabšího (jak dokládá Boží titul překládaný jako „vykupitel“ nebo „mstitel“). Mezi těmito obrazy má zvláštní postavení obraz smlouvy, který uspořádává vztah i do jisté míry právním způsobem.
Smlouva navazuje na vyvolení Izraele a dále ho rozvíjí. To, že si Hospodin vyvolil svůj lid, neznamená automatickou jistotu existence a štěstí. Je to dar z lásky, který ale obsahuje i závazek.
Bibličtí autoři mluví o smlouvě v různých spojitostech, ale největší pozornost věnují smlouvě uzavřené na Sinaji skrze Mojžíše. Mimo jiné se jí věnují druhá až pátá kniha Mojžíšova.
Kromě toho zaznamenává První kniha Mojžíšova další dvě smlouvy. První z nich se týká Noeho a celého tvorstva. Po potopě se Hospodin zavazuje, že už nezahubí život na zemi: „Bůh řekl Noemu a jeho synům: Hle, já ustanovuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy včetně zemské zvěře. Ustanovuji s vámi smlouvu, už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi“ (Gen 9,8-11). Znamením tohoto závazku se stává duha.
V tomto případě, a ještě i jinde, nepoužívá biblický autor slovo smlouva v našem obvyklém významu. Noe sice předtím dostal zákaz prolévat lidskou krev a jíst maso s krví, ale závazky zde vyhlašuje pro sebe pouze Hospodin. Vždyť se tato událost netýká jen lidí, ale celého tvorstva včetně zvířat, která na sebe žádný závazek vzít nemohou. Tím, kdo se zavazuje, je sám Hospodin a tento jeho čin se stává základnou pokračování veškerého dalšího života. Proto by bylo možné místo o „smlouvě“ mluvit o „slibu“ nebo „přísaze“.
Stejně tak smlouvu s Abrahámem by bylo přesnější chápat jako „slib“ nebo „zaslíbení“. Mluví se o ní v První knize Mojžíšově v 15. a 17. kapitole. První popis uzavření smlouvy spočívá s přislíbení země a početného potomstva. Hospodin prochází jako planoucí pochodeň mezi polovicemi zabitých zvířat. Tento obřad symbolizoval osud, který na sebe smluvní strany svolávají, pokud smlouvu poruší. Zde ale prochází jen Hospodin a dává tak najevo, že závazky přijímá jen on, nikoliv Abram.
Zaslíbení početného potomstva bylo splněno po sestoupení do Egypta. Na začátku Druhé knihy Mojžíšovy se totiž říká: „Ale Izraelité se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země“ (Ex 1,7). Zaslíbení země se naplnilo, když Mojžíš vyvedl Izraelity z Egypta do jejich země.
Druhý popis uzavření smlouvy s Abramem nalezneme v 17. kapitole První knihy Mojžíšovy. I v ní je obsažen slib potomstva a země. Nese s sebou ale i důsledky pro lidi. Hospodin přikazuje Abramovi být mravně dokonalý a nosit na těle znamení této smlouvy – obřízku. Přitom vzniká pouto mezi Abramem s jeho potomstvem a Hospodinem, vyjádřené slovy: „A budu jim Bohem“ (Gen 17,8). Hospodin zároveň mění Abramovo jméno na Abraham a jméno jeho ženy Sáraj na Sára.
Tuto smlouvu připomíná i Žalm 105, když chválí Hospodina, že: „věčně pamatuje na svou smlouvu, na slovo, jež přikázal tisícům pokolení. Uzavřel ji s Abrahamem, přísahou ji stvrdil Izákovi, stanovil ji Jákobovi jako nařízení, Izraeli jako smlouvu věčnou: Dám ti Kenaanskou zemi ze dědičný úděl!“ (Ž 105,8-11).
Nyní se konečně dostáváme ke smlouvě ze Sinaje. Když vyvedl Hospodin Izraelity z Egypta, přivedl je k hoře Chorebu, ztotožňované se Sinají, a prostřednictvím Mojžíše tam s nimi uzavřel smlouvu. Na její znamení Mojžíš obětoval býčky a polovinu krve vylil na oltář a polovinou pokropil lid (Ex 24,6-8).
Podívejme se nyní na to, o jakou smlouvu se jednalo. Podobala se tehdejším vazalským smlouvám. V těch se smluvní strany označovaly podle vzájemného poměru jako bratři, pokud byli na stejné úrovni, nebo pán a otrok, pokud ji silnější nařizoval slabšímu. Třetí možností bylo označení otec a syn, které sice ukazovalo na podřazenost, ale zároveň na velmi důvěrný vztah. Právě takovou je smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem. Synovství Izraele ukazuje na důvěrný vztah, ale přitom i na závislost na Hospodinu, který určuje pravidla.
Smlouva byla pro Izrael zároveň otázkou státní celistvosti. Mezi kmeny byly totiž různá pnutí a jako každá vazalská smlouva i tato zakazovala nevraživost proti ostatním vazalům téhož pána, v tomto případě tedy proti ostatním kmenům.
V takovéto smlouvě stanovovala silnější strana pravidla pro slabší a za to jí slibovala ochranu a další výhody ze silného spojenectví. Pravidlem zde byla Hospodinova vůle vyjádřená v jeho zákonech. Úžeji vyjádřeno v přikázáních desatera, šířeji potom v celém starozákonním zákonodárství, které pro Izraelity odráželo konkrétní Boží vůli.
I v této souvislosti nesmíme zapomínat, že obraz smlouvy pro vztah Hospodina a jeho lidu je převzat z lidských poměrů a tedy nemůže být zcela přesný. Bůh nemůže být vázán stejným způsobem jako člověk ani nemůže být lidským jednáním omezován. Dává tedy smlouvu proto, aby se tak Izrael mohl dovolávat jeho věrnosti. Zároveň také poslušnost Izraele nepředstavuje základ smlouvy, ale spíše jedinou možnou odpověď na vysvobození z Egypta, ale i podmínku čerpání dobrodiní z této smlouvy.
Postoj Hospodina ke smlouvě je předně určen jeho milosrdenstvím a věrností. Milosrdenství tu označuje zvláštní druh náklonnosti nebo lásky. Hospodinovo milosrdenství je pramenem smlouvy a zároveň jejím ovocem. Ze své náklonnosti Hospodin daruje smlouvu a její platnost pak má být důvodem další náklonnosti.
Dále se smlouvou souvisí Hospodinova spravedlnost. Spravedlivé je to, co je právně bezúhonné. Tak spravedlivá míra znamená přesnou míru, spravedlivá oběť znamená oběť správně přinesenou a spravedlivá cesta cestu správným směrem.
V nejstarších textech je proto spravedlnost ztotožňována se spasitelskými činy Hospodina. Ten je spravedlivý, protože se zastal Izraele. Proto zpívá Debora ve své písni o vítězství Izraelitů nad kenaanským vojskem vedeným Sesírou: „Vzdáleni hluku střelců, mezi napajedly, tam ať opěvují spravedlivé činy Hospodina, spravedlivé činy jeho vojevůdce v Izraeli, když lid Hospodinův sestoupil k branám“ (Sd 5,11).
Později bylo ale potřeba toto pojetí obrátit. Není to člověk, kdo posuzuje spravedlnost Božího jednání, ale Boží jednání je měřítkem spravedlnosti všeho ostatního. Proto když je Izrael nespravedlivý, jedná Hospodin spravedlivě právě tím, že se obrací proti němu.
A dějiny Izraele opravdu nejsou vůbec růžové. Než Mojžíš snesl kamenné desky se zákonem z hory dolů, lid se mezitím oddal modloslužbě. Ulili si zlaté tele a klaněli se mu. Proto vzplál Hospodin hněvem a chtěl s nimi skoncovat. Ale na přímluvu Mojžíše upustil od svého úmyslu a potvrdil platnost své smlouvy. Tak hned na začátku dějin smlouvy začíná i dlouhá řada jejích porušení ze strany lidu a stále nových nabídek obnovy ze strany Hospodina.
Další obnovu nalezneme na konci knihy Jozue, ve 24. kapitole. Po obsazení zaslíbené země se lid schází v Šekemu a slavnostně potvrzuje svá dřívější rozhodnutí, že i nadále bude sloužit jedině Hospodinu. Bohužel další historické knihy nám ukazují, jak často byl tento slib porušován i v zemi zaslíbené. Kniha soudců stále znovu opakuje, že Izraelité se ohlíželi po jiných bozích a tak na ně Hospodin poslal nepřátele. Proto k němu volali, on se smiloval a dal jim soudce, který je vedl úspěšně do boje. Jakmile se ale vzpamatovali, už zase sloužili cizím bohům a tak se vše opakovalo.
S nástupem království se ale změnila situace. Zatímco na Sinaji byl prostředníkem mezi Hospodinem a lidem Mojžíš, v monarchii toto postavení náleží králi. Proto se objevuje smlouva mezi Hospodinem a králem, která je ale vlastně totožná se smlouvou ze Sinaje. Jinak se totiž králi nic neukládá.
Tato smlouva je připomínána na více místech, ale původ má v Nátanově proroctví k Davidovi, jak o tom mluví 2 Sam 7 a 1 Kron 17. Slova tohoto proroctví zachycuje i Žalm 89. Hospodin říká, že si vyvolil Davida a že mu dopřeje vítězství. Jeho i jeho potomky nazývá svým synem. Dává mu smlouvu, nebo lépe řečeno slib, který věrně dodrží. Jeho dynastie bude věčná. Pokud se David či jeho potomci proviní, Bůh je sice potrestá, ale smlouva tím zrušena nebude.
V 89. žalmu je však za tímto proroctvím připojen ještě nářek z doby babylonského vyhnanství: „zanevřels však na něj, zavrhls ho, na svého pomazaného ses rozlítil. Zrušil jsi smlouvu se svým služebníkem, jeho čelenku jsi znesvětil, srazil k zemi“ (Ž 89,39-40). Žalmista tak připomíná Hospodinu jeho slib, aby posílil svou prosbu o obnovu Izraele.
Ozeáš, Izaiáš i Jeremiáš, kteří patří mezi nejstarší proroky, přirovnávají pouto mezi Izraelem a Hospodinem k manželství, tedy k manželské smlouvě, kterou lid porušuje. Tato nevěrnost je označována jako cizoložství, a skrývá se za ní většinou modloslužba. Lid utíká za jinými bohy jako žena za cizími muži. Tak o tom mluví zvláště kniha proroka Ozeáše v 1.-3. kapitole.
Na začátku knihy Izaiáš neoznačuje ovšem cizoložství nevěrnost Hospodinu, ale něco jiného. Prorok tam kritizuje sociální nespravedlnost. Smlouva totiž není porušena jen odpadnutím od Hospodina, ale i porušováním jím vyhlášeného zákona. Proto Izaiáš říká: „Běda! Nevěstkou se stalo město věrné! Bývalo plné práva, přebývala v něm spravedlnost, teď jsou v něm vrahové. Tvé stříbro se stalo struskou, tvé víno je smíšené s vodou, tvoji velmoži jsou umíněnci, spolčenci zlodějů. Kdekdo miluje úplatek a rád bere dary; sirotkovi právo nezjednají a pře vdovy se k nim nedostane“ (Iz 1,21-23). Všechny tyto nešvary jsou proti Mojžíšovu zákonu.
Jakéhosi vrcholu dosáhlo odpadlictví od Hospodina a sociální nespravedlnost v době před Babylonským zajetím. To je proto chápáno jako trest za porušení smlouvy. I potom se ale Hospodin smiloval a ukázal, že je smlouva stále platná. Když prorok Jeremiáš mluví o nové smlouvě, myslí tím, že Hospodin zasáhne do běhu dějin a obnoví svou smlouvu, kterou uzavřel s lidem na Sinaji, takže ji už lidé nebudou porušovat.
Také žalmy si všímají smlouvy. Ty historické především připomínají, jak Hospodin daroval svou smlouvu a jak ji lid porušil. Rozjímavé žalmy zase ujišťují, že Hospodin je věrný tomu, kdo dodržuje jeho smlouvu. V Žalmu 50 Hospodin shromažďuje ty, kdo jsou věrní smlouvě, ale napomíná ty, kteří si ji jen berou do úst a nejednají podle ní.
V závěru tedy můžeme shrnout, že Bůh nabídl lidem své společenství. Aby tento vztah byl navenek viditelný, uzavřel s člověkem smlouvu na Sinaji: On, Bůh, se bude o člověka starat a zůstane mu blízko, na což bude člověk odpovídat poslušností Božím přikázáním. Lidé však jsou vzpurní a stále porušují smlouvu. Bůh potom jedná spravedlivě právě tím, že jim odejme užitek plynoucí ze smlouvy. Nakonec se ale vždy smiluje.
Krom této vzájemně zavazující smlouvy (i když každá strana se v ní zavazuje jinak), nic nebrání Hospodinu, aby ze své dobroty nabídl člověku i smlouvu, ve které bere veškeré závazky na sebe. Tak slíbil Noemu, že už nezničí život na zemi, což dává základní jistotu celému stvoření. Abrahamovi potom slíbil početné potomstvo a vlastní zemi. Konečně skrze proroka Nátana ohlásil Davidovi, že jeho potomstvo bude vládnout věčně. Jako křesťané věříme, že tímto Davidovým potomkem je Ježíš Kristus, „který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna“ (Řím 1,3-4).