Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Stvoření člověka

Alžběta Dvořáková

 

Biblickým tématem dnešního týdne je stvoření člověka. V pondělí jsme slyšeli rozbor textu z První knihy Mojžíšovy 2,18-24 o stvoření ženy, který je součástí starší zprávy o stvoření. Ta je v Písmu uvedena až za mladší zprávou o stvoření, jež začíná chronicky známými slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ V dnešní úvaze se budeme zabývat oběma zprávami o stvoření člověka, protože může být přínosem obě vzájemně porovnat a vidět shody i odlišnosti. K tomu nás vlastně vybízí i redaktor První knihy Mojžíšovy už tím, že nevybral jednu verzi stvoření jako tu „správnou“: obě zprávy ponechal vedle sebe, aniž by se pokusil je nějak sladit. Nešlo mu totiž o to, aby nám podal popisnou rekonstrukci procesu, kterým vznikl svět. Spíše nám chce přiblížit podstatu smyslu stvoření světa a člověka, která u obou zpráv spočívá v ustavujícím a láskyplném vztahu Boha vůči svému stvoření.

Starší tradice je psána z pohledu suchozemce. Prvotní chaos je vylíčen jako pustina, kterou občas zalije záplava. V té době „ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná polní tráva, protože Hospodin Bůh neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by obdělával půdu“ (Gn 2,5). Z této věty můžeme vyvodit zajímavou souvislost, podle které je – kromě deště – lidské činnosti potřeba k tomu, aby se na zemi uchytily rostliny. Člověk je zde od počátku spojen s prací obdělávání půdy. Také Hospodin je vylíčen jako zemědělec: když stvoří člověka, „vysadí“ zahradu v Edenu a člověka do ní usadí, aby ji obdělával a chránil. Hospodinova starost o člověka a láska k němu je vyjádřena ve verši 2,9: Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, krásným na pohled, jejichž ovoce je dobré k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Hospodin tvoří nejprve člověka, a pro něj pak všechno další, vytváří mu životní prostředí.

Nemůžeme však jen tak přejít samotný okamžik stvoření člověka. Ten je ve starší zprávě popsán slovy: Tehdy utvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí (Gn 2,7)Tady je Hospodin zas líčen jako hrnčíř, který jakoby člověka uhnětl vlastníma rukama. Zmínka o tom, že člověk byl utvořen z prachu země, má dvojí smysl. První význam je čistě prvoplánový: prach je zkrátka stavebním materiálem člověka; zajímavou souvislostí v tomto ohledu je, že lidské tělo skutečně obsahuje zhruba stejné složení minerálních a chemických prvků jako pozemský prach. Tuto souvislost v biblické hebrejštině vyjadřuje i jazyková blízkost mezi slovem člověk – adam, a země – adama.

Druhý význam sousloví prach ze země chce vyjádřit lidskou pomíjivost a křehkost, to, že člověk je pouhým výtvorem, závislým zcela na svém Stvořiteli. Proti němu stojí v protikladu skutečnost, že samotný Hospodin člověku vdechl dech života – tak je zároveň vyjádřena lidská vznešenost a jedinečnost, neboť o takovém způsobu ožití se mluví pouze u člověka a nikoli u zvířat. Tímto činem se také naznačuje výjimečná blízkost mezi člověkem a Bohem.

Bůh usadil člověka do zahrady Edenu, kterou pro něj připravil, aby ji „obdělával a chránil“. Prvními slovy, která Hospodin promluvil k člověku, je příkaz: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť v den, kdy bys z něho jedl, musíš zemřít!“ (Gn 2,16-17). V tomto přikázání tkví základy lidské svobody. Kdyby Bůh nechtěl člověku darovat svobodnou volbu, ponechal by jej zcela bez omezení a vůbec by jej před možnost volby nepostavil. Nyní se však člověk – jako jediný z celého stvoření – může rozhodnout, zda Hospodina poslechne, a jeho vztah k Bohu poroste, nebo zda Hospodinův příkaz poruší.

Smysl Hospodinova příkazu má tedy hlubší význam; těsně souvisí s tím, jak má člověk chápat své místo ve stvoření. „Jíst“ vlastně znamená „přivlastňovat si to, co je mimo mne“. Slovo „poznání“ v biblické řeči nemá povahu pouhé teoretické informace, ale určitého „zmocnění se“ poznaného, získání nadvlády. „Dobro a zlo“ jsou dva krajní protipóly veškerého stvoření, a kdyby člověk „jedl ze stromu poznání dobra a zla“, znamenalo by to, že se chce zmocnit skutečnosti stejným způsobem jako Bůh; že si chce přivlastnit vše, co existuje. Pak by „musel zemřít“, protože by tím sám ze své strany poranil svůj životodárný vztah k Bohu, na němž plně závisí jeho život. A jakoby Hospodin chtěl naznačit, že člověk má hledat svou dokonalost nikoli v poznání, ale ve vztahu, hned v dalším verši jej slyšíme, jak říká: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomoc, která by byla jeho protějškem“ (Gn 2,18).

Jak to Bůh učinil, jsme již slyšeli podrobně v pondělí, a proto se zde nechceme opakovat. Když shrneme postup stvoření ve starší zprávě, stvořil Bůh nejprve člověka, který v sobě ještě jakýmsi způsobem obsahoval jak muže, tak ženu. Poté pro člověka stvořil zahradu, a tu osázel stromy a bylinami. Po rostlinách přišla řada na zvěř a ptactvo, a teprve nakonec Hospodin zvláštním způsobem vyňal ženu z člověkova boku, a z člověka se tak stali muž a žena.

Tento postup je v pozoruhodném protikladu oproti postupu mladší zprávy o stvoření. V té je nejprve dokonáno stvoření a teprve pak člověk, a to rovnou jako muž a žena. V obou zprávách jde ovšem o různé způsoby jak vyjádřit, že člověk se nachází ve středu stvoření a že v něm zaujímá zvláštní místo, protože jeho vztah k Bohu je zcela výjimečný. Podívejme se nyní podrobněji na to, jak byl člověk stvořen podle mladší biblické zprávy.

První zpráva se – oproti zemitosti a barvitosti staršího podání – zdá být spíše abstraktním, teologicky vytříbeným textem. Bůh zde již nevystupuje jako zemědělec a hrnčíř, ale jako vznešená duchovní bytost, mezi níž a stvořením je veliký odstup. V rytmickém sledu jednotlivých dní Bůh svým slovem tvoří a uspořádává vesmír, odděluje světlo od tmy, souš od moře, dává povstat rostlinám na souši a živočichům na nebi, ve vodě i na zemi; ustanovuje slunce, měsíc a hvězdy jako své služebníky, kteří mají oddělovat den a noc.

Člověk je stvořen šestého dne jako vrchol a koruna celého stvoření. Mimořádnost tohoto stvořitelského díla je naznačena obzvlášť slavnostním Božím výrokem, který narušuje jinak stále se opakující formule. Bůh říká:„Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby“ (Gn 1,26).Tato výpověď v pozorném čtenáři jistě vyvolá některé otázky. Už první slovo – „učiňme“ – zní z úst jediného a jedinečného Boha velmi zarážejícím způsobem. Ke komu Bůh hovoří, je-li jediný? Podle dlouholeté tradice církve zde Bůh mluví k andělům. Dalším výkladem, zejména ve středověku, byla snaha dokázat na základě tohoto výroku trojjedinost Boha. Dnes se nejčastěji setkáme s názorem, že plurál zde spíše označuje vnitřní bohatství Boží, takovou plnost bytí, že se Bůh může rozhodovat v sobě podobně, jako to činí více osob mezi sebou. Text však bezprostředně vzbuzuje další otázky.

Izrael vyznává víru v jediného, nestvořeného, duchovního Boha, který je vyvýšený nad celým světem a přesahuje nekonečně veškeré stvoření: Znamená snad stvoření člověka k obrazu Božímu stvoření dalšího Boha? Původní hebrejský význam slova „celem“, obraz, znamená dokonalou kopii či reprodukci. Znamená to, že člověk je tedy také Bohem? Ostrost tohoto výkladu je zjemněna použitím dalšího obratu: „podle naší podoby“. Původním významem hebrejského „demut“ není totiž totožnost, ale podobnost. Ale přesto: jak může byt slabý, omezený člověk podobný neomezenému, nestvořenému Bohu?

Pokusů odpovědět na všechny tyto otázky se v dějinách židovství a křesťanství objevilo bezpočet. Křesťanská teologická tradice vidí podobnost člověka s Bohem zejména v duchovní stránce člověka. Díky rozumu a svobodné vůli je člověku dána svébytnost a svoboda, a člověk, podobně jako Bůh, je osobou. Oproti tomu semitští redaktoři biblického textu neznali žádné rozdělení člověka na tělo a duši. Proto pokládali celého člověka za Boží obraz, což se projevovalo zvláště nadvládou člověka nad zvířaty. Tomu také odpovídá další výklad, který nám poskytuje hebrejský význam slova „podoba“: podle starověkého zvyku dávali stavět králové v podrobených provinciích své sochy – tedy své „podoby“ – které měly vyjadřovat jejich vládnoucí přítomnost i na místech, kde sami nebyli. Podle tohoto významu slova „podoba“ je pak člověk jakýmsi velvyslancem Boha na zemi, jeho místodržícím, který má o svět pečovat. Použití obou termínů („obraz“ a „podoba“) vedle sebe vyjadřuje autentičnost a originalitu člověka, ale zároveň vylučuje jeho totožnost s Bohem; člověk má jako viditelný obraz reprezentovat přítomnost neviditelného Boha ve světě.

Člověk se tedy definuje na základě Boha, protože je ze své podstaty stvořen jako Boží obraz. To s sebou nese určité důsledky: pravé sebeuskutečnění je pro člověka možné pouze ve spojení s Bohem. Spočívá ve stále větším připodobňování se Bohu, svému prvotnímu vzoru. Protože Bůh miluje a řídí svět, základním vztahem člověka ke světu má být důvěra, vděčnost a obětavost pro druhé. Dalším důsledkem je, že každý člověk, ať je starý či mladý, zdravý či nemocný, vážený či opovrhovaný, má jakožto Boží obraz nekonečnou a nenahraditelnou hodnotu. To propůjčuje lidskému životu nedotknutelnou důstojnost.

V následujícím verši První knihy Mojžíšovy (1,27) se setkáváme s další zásadní výpovědí o člověku: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu.“ Tím, že o pohlavní rozrůzněnosti se v Písmu mluví jen u člověka, a nikoli u zvířat, je zdůrazněn další určující prvek našeho lidství. Člověk se od ostatního stvoření liší jak svým osobním vztahem k Bohu, tak svým prožíváním života ve vzájemné odkázanosti muže a ženy. Celým člověkem není pouze muž či pouze žena, ale muž a žena ve vzájemném vztahu. Ze stvoření člověka jako muže a ženy můžeme také vyvodit, že oba mají před Hospodinem i sami před sebou stejnou důstojnost. Skutečnost, že člověk je právě jako muž a žena obrazem Boha, vyjadřuje nějakým způsobem nejen podstatu člověka, ale také vnitřní život Boha samotného.

Pokud se zahloubáme nad tímto výrokem Písma, uvidíme, že Bůh zde není vykreslen jako nějaký monarcha, který ve své svrchované jedinečnosti – a tedy absolutní osamocenosti – vládne celému světu. Ano, Bůh je nekonečně nadřazený nad stvořením, ale přesto se tu ukazuje, že uvnitř Boha existuje vzájemná láska, jakási pokorná otevřenost vůči druhému, a také určitá dobrovolná bezbrannost, trpělivost a vydanost. Lépe tyto vlastnosti vidíme později na Ježíši, vtěleném Bohu. Nyní se však vraťme k textu První knihy Mojžíšovy. V dalších verších Písmo pokračuje takto:

Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad mořskými rybami, nad nebeskými ptáky i nade všemi živými tvory, kteří se pohybují po zemi.“ Bůh dále řekl: „Hle, k jídlu vám dávám na celé zemi všechny rostliny tvořící semena a všechny stromy, které plodí ovoce uvnitř s jádry“ (Gn 1,28-29).

Prvními slovy verše dává Bůh muži a ženě požehnání, a tím schopnost pokračovat v předávání života dětem, a tak zachovat lidské pokolení. Dává jim také panství nad zvířaty. Ale tento podíl na Boží vládě, který byl člověku dán, neznamená žádnou zvůli. Podobně jako dobrý král pociťuje závazek starat se o svůj lid, tak člověk jako „pán tvorstva“ si má uvědomovat svůj závazek vůči stvoření. Kdybychom se chtěli vrátit k podobenství, zmíněnému na začátku, mohli bychom říct: místodržící nesmí přivést svou provincii k pádu, je odpovědný za její blaho. Kdo uznává Hospodina za svého Boha, ten ví, že tvorstvo nenáleží člověku; je a navždy zůstane Boží državou.

V mladší zprávě o stvoření se na konci každé fáze stvoření opakuje věta: „A viděl Bůh, že je to dobré.“ Pouze po stvoření člověka tato věta chybí. Proč? Odpovězme si spolu se židovským výkladem: Proto, že není dopředu jasné, jestli bude člověk dobrý a bude konat správně. Jako jediný z celého stvoření má svobodnou volbu, může konat dobré i špatné skutky. Přeji nám všem, milí posluchači, aby náš vztah s Bohem rostl do stále důvěrnější lásky, a aby Bůh, když na nás pohlédne, mohl s radostí říct: „Vidíme, že je to dobré.“