Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Svatost v biblické tradici

Gabriela Vlková

 

Ve známém biblickém hymnu, v první kapitole listu Efezským, čteme slova: „Bůh si nás vyvolil k tomu, abychom byli svatí a neposkvrnění“. Křesťané jsou i na mnoha jiných místech Nového zákona nazývání svatí. Proč? Pokusme se zamyslet nad tím, co znamená svatost v biblickém pojetí. Snad si pak lépe uvědomíme, jakými máme být, k čemu nás Bůh povolal. Nejprve si všimněme Starého zákona, posléze i zákona Nového.

Cit pro svatost či posvátno je typický snad pro každé náboženství. Jde o uznání výjimečnosti a jinakosti toho, co člověka přesahuje. Hebrejský slovní kořen q-d-š, nejčastěji používaný ve Starém zákoně pro vyjádření svatosti, naznačuje určité oddělení: svatým či posvátným je to, co nepatří do běžného života, nýbrž souvisí s Bohem. V pravém slova smyslu náleží přívlastek svatý pouze Jemu. Řekneme-li, že Bůh je svatý, znamená to, že je nesrovnatelný se vším ostatním. Celé stvoření má dosvědčovat svatost Božího jména, přičemž „jméno“ je jakýmsi synonymem pro vyjádření cti a slávy.

Svatost však není jen důvodem úcty a slavení. Je především tím, co budí bázeň. Výstižně to vyjadřují Mojžíšova slova v 15. kapitole knihy Exodus: „Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatostihrozný v chvályhodných skutcích?“ Svatý Bůh děsí. To vyjadřuje přesvědčení, že není možné zahlédnout Boží tvář a zůstat naživu. Některé příběhy líčí až tragické následky toho, když se někdo nedovoleně dostal do kontaktu s Boží sférou. Kniha Izaiáš, která obzvlášť zdůrazňuje Boží svatost a Hospodina tituluje Svatý Izraele, srovnává Boží přítomnost s ohněm. Jako by svatost byla čímsi spalujícím, žárem, před kterým může obstát jen to, co je čisté a ryzí.

I když se starozákonní člověk svatého Boha bojí, přesto tuší, že je na Jeho přízni závislý a od spojení s Ním očekává požehnání. Nesnadnost kontaktu s Bohem je sice realitou, ale není považována za Bohem chtěnou. Vždyť začátek První knihy Mojžíšovy představuje první lidi jako ty, které Bůh určil k životu ve Své blízkosti. Až hřích vše změnil. Hříšný člověk se bojí a schovává. Přístup k Bohu je přerušen. Konec 3. kapitoly to vyjadřuje obrazem cherubů s ohnivými meči, kteří nedovolují lidem vrátit se do rajské zahrady. Boží blízkost je pro ně nadále nebezpečnou.

Přesto nějaký kontakt s Bohem možný je. Ale jen proto, že Bůh do určité míry přenáší svou svatost na vybrané lidi, věci, místa i čas. Posvěcuje určité skutečnosti a tím je uzpůsobuje pro to, aby mohly zprostředkovat spojení s Ním. Mojžíšův zákon však vymezuje pravidla. V rámci jejich zachování je třeba důsledně rozlišovat svaté od nesvatéhočisté od nečistého.

Těmi, kdo mají o toto rozlišování zvláště dbát, jsou kněží. V Izraeli jimi mohli být pouze příslušníci kmene Levi, především pak potomci Mojžíšova bratra Árona, kteří byli díky posvěcujícím obřadům zmocněni k tomu, aby Bohu přinášeli oběti.

Oběti se konaly na zvláštních místech. Starý zákon zmiňuje různé svatyně, ale postupem času vynikl chrám v Jeruzalémě a obětovat se smělo pouze tam. Nejposvátnějším prostorem chrámu byla jeho nejvnitřnější část, tzv.vele-svatyně. Do ní nesměl vstoupit nikdo jiný než velekněz, a to pouze jednou za rok v den smíření, aby vykonal smírčí obřady za lid.

Předchozí zmínka o dni smíření nás přivádí k tomu, že i určité doby, jsou pro Izraele posvátné. Hned na začátku Písma čteme, že Bůh posvětil sedmý den. Sobota je proto jiná než ostatní dny. Podle příkazu Desatera ji mají Izraelitésvětit – odlišit od zbytku týdne naplněného prací, a odpočívat. I některé další svátky nesou „punc“ svatosti. Vyjmenovává je 23. kapitola Třetí knihy Mojžíšovy a nazývá je dny svatého shromáždění. Izraelité nesměli ani v tyto dny pracovat. I celé roky bývaly posvěceny! Každý sedmý rok byl určen k tomu, aby země slavila svou sobotu: Izraelitům bylo zakázáno ji osívat, měli žít z toho, co sama zplodila. Navíc mluví Třetí kniha Mojžíšova výslovně oposvěcení 50. roku. V tento jubilejní rok bylo třeba nejen nechat zemi spočinout, ale také vyhlásit milostivé léto a propustit všechny otroky na svobodu. Pravidelným posvěcováním času si Izrael připomínal, že nad stvořením stojí Hospodin jako svrchovaný pán a že je třeba si vyhradit čas pro Jeho oslavu.

K mnohému z toho, co bylo dosud řečeno na téma posvátna či svatosti, najdeme určitou analogii i v jiných starověkých náboženstvích. Všimněme si však něčeho, co je velmi typické pro Izraele. Izrael se považuje za vyvolený národ. Národ, který si Bůh „oddělil“ od ostatních při východu z Egypta. Výstižně to vyjadřují slova 7. kapitoly Páté knihy Mojžíšovy: „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, … abys byl jeho lidemzvláštním vlastnictvím.“ Označenísvatý lid vyjadřuje, že Izrael patří Bohu. Je však ještě jiný důsledek této svatosti. V 19. kapitole Druhé knihy Mojžíšovy slyší lid slova: „Budete mikrálovstvím kněžínárodem svatým.“ Izrael je odlišen – posvěcen – aby mezi národy zastával kněžskou funkci. Jinými slovy: aby zprostředkoval poznání Boha. Dodržováním smlouvy a přikázání z ní plynoucích má svědčit o tom, co si Bůh žádá a potažmo kdo Bůh je.

Tento úkol je nelehký. Izrael nejednou žehrá na svou odlišnost a chce být „jako jiné národy“. Například nesnese, že nemá krále, a přinutí proroka Samuela, aby mu krále ustanovil. Právě králové se však stávají těmi, kdo v Izraeli nejvíc hřeší a svádějí ke hříchu – zvlášť praktikováním modloslužby a útiskem. Lid proto ztratil privilegium vyvolení: pokud na něm druzí nemohli poznat, kdo je Hospodin a co si žádá, nezasloužil si titul „království kněží.“ Trestem za hřích na sklonku královské doby, bylo babylonské vyhnanství. Vyvolený národ byl rozptýlen mezi národy. Paradoxně se tím vyplnilo jeho nerozumné přání „být jako jiné národy“.

Přesto se Hospodin svého „zvláštního vlastnictví“ nevzdal a svůj lid z vyhnanství zachránil, znovu jej přivedl do zaslíbené země. Prorok Ezechiel to nazývá novým posvěcením. Ve 28. kapitole jeho knihy čteme příslib: „I poznají národy, že já Hospodin jsem ten, kdo posvěcuje Izraele.” Pokořením Izraele došlo samozřejmě i ke zmenšení úcty k Hospodinu. Jiný příslib knihy Ezechiel proto zní: „Opět posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi národy, jméno, které jste vy uprostřed nich znesvětili. I poznají národy, že já jsem Hospodin, je výrok Panovníka Hospodina, až na vás ukáži před jejich očima svou svatost.“

Po bolestné zkušenosti vyhnanství se židovští navrátilci velmi zaměřili na to, aby se s okolními národy nemísili. Kniha Ezdráš připomíná zákaz smíšených svateb Židů s pohany. Projevuje se až úzkostlivá snaha o dodržování rituální čistoty, která je považována za jednu z nezbytných podmínek pro to, aby vyvolený národ mohl sloužit Bohu a nepodlehl opět pohanským zvyklostem. Rozsáhlé pasáže Třetí knihy Mojžíšovy, které stanovují předpisy o pokrmech a očisťování, jsou pravděpodobně plodem tohoto období. Příslušníci vyvoleného národa se usilovně snažili dosáhnout svatosti a posvěcení vnějšími obřady.

Souběžně s tímto úsilím se však rozvíjí i jiný pohled na svatost a s ní související čistotu před Bohem, zvlášť v mudroslovné literatuře. Sílí vědomí, že pravá čistota, která umožňuje přístup k Bohu, je čistota srdce. Sirachovec radí: „Zanech přestoupení, vztáhni ruce k dobru a očisti srdce od každého hříchu.“ Svatost lidí je stále více spojována s morální bezúhonností.

A jak chápe svatost Nový zákon? Navazuje na starozákonní představy.Svatý je především Bůh. První prosbou modlitby Páně je: „posvěť se jméno tvé“. V Mariině chvalozpěvu Magnificat zazní vyznání: „svaté je jeho jméno.“ V 17. kapitole Janova evangelia se Ježíš obrací k Bohu slovy: „Otče svatý.“

Každý, kdo je Bohem poslán, aby zprostředkoval spojení s lidmi, si rovněž zaslouží přívlastek svatý. Na prvním místě Ježíš. Anděl Gabriel zvěstuje Marii, že dítě, které se jí narodí, bude nazváno svaté. Petr jménem učedníku prohlašuje v 6. kapitole Janova evangelia: „My jsme uvěřili a poznali, že jsiSvatý Boží.“

Svatí jsou Boží andělé, svatý je též Duch, kterým Bůh naplnil nitro učedníků o letnicích. Tento Duch mluvil jak skrze starozákonní, tak i novozákonní proroky. Např. Zachariáš pronesl proroctví o poslání svého syna, Jana Křtitele, pod vlivem Ducha svatého.

V Markově evangeliu uznává Herodes Křtitelovu svatost a spravedlnost. A konečně – praví hlasatelé evangelia jsou považováni za svaté: 3. kapitola listu Efezským tvrdí, že Kristovo tajemství bylo zjeveno svatým apoštolům.

Podobně jako Starý zákon, i Nový zákon varuje před zesvětštěním svatého. V Horském kázaní Matoušova evangelia zazní slova: „Nedávejte psům, co jesvaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama pošlapou, otočí se a roztrhají vás.“

Přesto v Novém zákoně pozorujme určitý posun v chápání posvátnosti času a vybraných míst. Ježíšův názor na svěcení soboty se liší od těch, kdo jej obklopují. Podle Ježíše je sobota dnem, který má člověka přiblížit Bohu, osvobodit ho a vrátit mu jeho důstojnost: „Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu.“ Odlišnost svatého dne nemá být důvodem pro to, aby byl člověk vázán skrupulózně chápaným zákazem aktivity.

Po Ježíšově vzkříšení ztrácí svůj význam posvátný prostor Jeruzalémského chrámu. Již v rozhovoru se samařskou ženou ve 4. kapitole Janova evangelia Ježíš ohlašuje: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“ Na jiném místě říká Židům: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ A učedníci později pochopí, že mluvil o svém těle a o vzkříšení. Autor listu Židům nabízí teologické vysvětlení této skutečnosti: Jeruzalémský chrám a jeho každoročně opakované oběti, jsou pouze předobrazy. Ve skutečnosti to byl Ježíš, který jako velekněz vstoupil ne do velesvatyně, ale do samotného nebe, aby přinesl svou vlastní krev jako výkupné za lidské hříchy.

Ježíš svou obětí také zrušil rozdíl mezi Židy a pohany. List Efezským mluví o zboření zdi, která je oddělovala, a o stvoření nového člověka. O tomtonovém člověku čteme o něco dále: „Oblecte nového člověka, stvořeného k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Kdo je novým člověkem? Snad nám pomůže podobná věta z listu Římanům: „Oblečte se v Pána Ježíše Krista!“ Křesťané mají usilovat o spojení s Kristem – novým člověkem. Jsou podle Pavla Jeho údy. Toto úzké spojeni se uskutečňuje křtem a vírou. Římanům Pavel vysvětluje, že křtem jsou pohřbeni i vzkříšeni spolu s Kristem. V listě Galatským pak sám o sobě tvrdí, že již nežije on, nýbrž že v něm žije Kristus. Důvodem svatosti křesťanů je tedy jejich spojení s Kristem. Je to záležitost „vnitřního člověka.“ V listě Efezským zazní prosba: „Klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnilvnitřní člověk a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ Svatost se stává záležitostí vnitřní, navíc svatým – Bohu patřícím – již není pouze jeden národ. To, co platilo pro Izrael ve starozákonní době, platí nyní pro ty, kdo uvěřili v Krista. 1. list Petrův jim adresuje slova: „Jste rod vyvolený,královské kněžstvonárod svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“

Jako ve Starém zákoně, i v Novém je svatost lidu nezaslouženým privilegiem, za které je třeba děkovat. V listě Koloským stojí: „Budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle.” Ale toto privilegium s sebou i v Novém zákoně nese závazek pro život. 1 list Petrův, s využitím starozákonního motivu, vybízí: „Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ 2. list Korinťanům povzbuzuje podobně: „Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli svéposvěcení v bázni Boží.“ Uchování svatosti vyžaduje ze strany člověka úsilí.

Naštěstí není člověk ponechán sám sobě, Bůh mu nabízí svou pomoc, očišťuje a posvěcuje. Jak? Tím, že dává svého Ducha. Křesťané nejsou živi ze své síly, ale ze síly Ducha svatého. Pavel ujišťuje Korinťany, že jsou přímo chrámem Ducha svatého.

A právě v Duchu svatém přijímáme Boží slovo! Je zajímavé, že toto slovo má též očistnou a posvěcující sílu. Sám Ježíš říká svým učedníkům v 15. kapitole Janova evangelia: „Jste čistí pro slovo, které jsem k vám mluvil“; a v 17. kapitole prosí Otce „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“ Kéž nás tedy Boží slovo i dnes očisťuje a posvěcuje, spojuje s Kristem. Vždyť pouze s Ním a v Něm jsme svatí a neposkvrnění. Podaří-li se nám – s Jeho pomocí – mít čisté srdce, budeme blahoslavení. Budeme připraveni pro to, abychom viděli Boha. Abychom navzdory Jeho spalující svatosti byli shledáni ryzími. Abychom před Ním obstáli a nalezli ve spojení s Ním svůj cíl.