Ludmila Černochová
V den slavnosti svatého Petra a Pavla v mešní vstupní antifoně stojí: „Svatí apoštolové Petr a Pavel prolili za církev svou krev; měli podíl na kalichu utrpení Páně, a stali se Božími přáteli.“ Tato slova nás hned na počátku bohoslužby chtějí upozornit nejen na tak významné vnější události, jako je mučednické prolití krve, nýbrž na velké vnitřní pouto, které apoštoly s Kristem spojovalo. Tím poutem byla věrnost.
Věrností z biblického hlediska se nyní chceme zabývat.
Slovo „věrnost“ je v knihách Starého zákona používáno ve významu pevnost a nepohnutost vnitřního postoje a také chování, které z něj vychází. Ve vztahu k druhým má význam spolehlivosti, pravdivosti a pravdomluvnosti. Je to pojem příbuzný výrazům označujícím celost nebo spravedlnost. Jde tedy o takový stav, jehož stálost a trvalost je zvlášť zdůrazněna.
I když Starý zákon nespekuluje o tom, jaký je Bůh, přesto se odvažuje vyslovit větu, že věrnost patří k Boží podstatě. Nacházíme ji v 5. knize Mojžíšově jako píseň, kterou zazpíval Mojžíš celému izraelskému společenství: „On je Skála. Bůh je věrný.“ (Dt 32,4). Slovem „skála“ je vyjádřena Boží neměnná věrnost, pravdivost jeho slov a stálost jeho zaslíbení, která dojdou naplnění (Tób 14,14). On je pevný základ, na který je možné se spolehnout a kterému lze svěřit život. Jeho slovo se naplňuje v dějinách, jež se díky Boží věrnosti stávají dějinami spásy. Je to Hospodin, kdo bdí nad svým slovem, aby se uskutečnilo, a nebere je zpět. On nelže (Nm 23,19), jeho slovo nepomine (Iz 40,8) a slovo, které vyslovil, se k němu nevrátí dříve, dokud nevyplní své poslání.
„Tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst:
nevrátí se ke mně bez účinku,
ale vše, co jsem chtěl, vykoná
a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“ (Iz 55,11)
Bůh nepodléhá náladám ani jiným proměnám (Mal 3,6) a proto se chce se svou vyvolenou snoubenkou – duchovním Izraelem spojit poutem dokonalé věrnosti (Oz 2,22), bez níž nelze Boha poznat (Oz 4,1).
Boží věrnost je vznešenější a dokonalejší než nebesa (Ž 36,6), žalmista se jí dovolává (Ž 143,1) a upozorňuje na to, co Hospodin vyslovil (Ž 89,2-9). Jasně nás o této skutečnosti zpravuje žalm 89., v jehož první části čteme následující verše:
„Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech,
po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost.
Řekl jsi totiž: ,Na věky je založena milost.´
Na nebi jsi upevnil svou věrnost.“ (Ž 89,2-3)
V dalším úseku tohoto žalmu jsou připomínány sliby, které Hospodin učinil Davidovi pro jeho panovnický rod:
„Má věrnost a láska bude ho provázet,
ve jménu mém zmohutní jeho síla.
Svou milost mu však neodejmu
a svou věrnost neporuším.“ (Ž 89,25.34)
Třetí část žalmu začíná obžalobou Boha z nevěrnosti. Konec království vypadá jako důsledek výbuchu Božího hněvu, jako vypovězení smlouvy, o níž přece sám Hospodin prohlásil, že je věčná. Zdá se, že zklamala, když byl sesazen poslední jeruzalémský král. Nejde však jen o krále, i země byla zpustošena. Nepřátelští sousedé se nyní vysmívají i Bohu.
„A přece jsi zamítl a zavrhl,
zanevřels na svého pomazaného.
Pohrdl jsi smlouvou svého služebníka,
jeho korunu znesvětils v prachu.
Kde jsou, Pane, tvé bývalé milosti,
které jsi přísahal Davidovi při své věrnosti?
Pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků…“ (Ž 89,39-40.50.51)
Nářek odkazuje na pomíjivost všech lidí a na jejich bezmocnost vůči ničivé moci smrti. Výraz „pamatuj“ je výzvou Hospodinovu zachraňujícímu milosrdenství, které má tuto situaci ukončit.
Od svého lidu vyžaduje Bůh věrnost smlouvě, kterou on sám a podle svého vlastního rozhodnutí obnovuje (Joz 24,14). Věrnost ve Starém zákoně je někdy uváděna ve významu poslušnost. Za vzory této věrnosti jsou považováni Abrahám a Mojžíš (Neh 9,8; Sir 45,4). Věrností je i zbožnost, která vytrvá přes všechna pokušení. Zvlášť věrní mají být kněží. „Sobě však ustanovím věrného kněze, který bude konat, co mám na srdci a v mysli.“ (1 S 2,35). Věrným se též může stát důvěrník Hospodinův, tj. ten, komu byl svěřen důvěrný úkol. (1 S 3,20). Mezi takové patří zajisté Mojžíš, a Hospodin sám o něm Áronovi a Mirjam, jež proti Mojžíšovi mluvili, říká: „Tak tomu však není s mým služebníkem Mojžíšem! On má mou důvěru v celém mém domě.“ (Nu 12,7)
V 1. knize Samuelově čteme: „Hospodin odplatí každému za jeho spravedlnost a věrnost.“ (1 S 26,23). Tím je myšlena pravdivost ve slovech i skutcích. A pravdivost souvisí s poctivostí. Na ni též odkazuje verš 2. knihy Královské: „Od mužů, kterým dávali stříbro do rukou, aby je vydávali těm, kdo pracovali, nepožadovali vyúčtování, poněvadž ti jednali poctivě.“ (2 Kr 12,16). Rovněž autor knihy Přísloví má na mysli poctivost a spolehlivost, když píše: „Věrný muž bude zahrnut požehnáním.“ (Př 28,20).
V dějinách spásy můžeme pozorovat i nevěrnost lidu jako celku, který pokračuje v nevěrnosti pouštního pokolení.
„Aby nebyli jako jejich otcové,
vzpurné a zatvrzelé pokolení,
pokolení nestálého srdce,
jehož duch nebyl věrný Bohu.“ (Ž 78,8)
Jsou to slova 78. Žalmu, v němž o několik veršů dále stojí:
„Přece však proti němu hřešili dále,
nepřestali na poušti urážet Nejvyššího.
Pokoušeli Boha ve svém srdci…“ (Ž 78,17-18)
Žalmista, který je znalcem lidského srdce, vyslovuje i následující:
„Lísali se k němu ústy,
ale svým jazykem mu lhali,
neboť jejich srdce nebylo k němu upřímné
a nebyli věrni jeho smlouvě.“ (Ž 78,36)
Tam, kde mizí věrnost vůči Hospodinu, není věrnost ani mezi lidmi. Nelze se pak na nikoho spolehnout (Jr 9,2-7) a situace se zhoršuje nejen uvnitř Izraele. Všeobecně potom platí otázka knihy Přísloví: „Kdo však nalezne věrného člověka?“ (Př 20,6).
V 1. knize Královské nalezneme odpověď. Je třeba Boha prosit o schopnost věrnosti tak, jako prosil král Šalomoun: „Kéž je Hospodin, náš Bůh s námi, jako byl s našimi otci! Nechť nás neopouští a neodvrhuje! Nechť nakloní naše srdce k sobě, abychom chodili po všech jeho cestách a dodržovali jeho přikázání, nařízení a práva, která přikázal našim otcům.“ (1 Kr 8,57-58).
Bůh si vybral Izraele za svědka, ale ten zklamal, zůstal slepý a hluchý k Božímu hlasu (Iz 42,18n). Hospodin si pak vyvolil jiného Služebníka a dal mu svého Ducha (Iz 42,1n.). Ten hlásal věrně spravedlnost a žádná zkouška jej neodvedla od věrnosti jemu svěřenému poslání (Iz 50,4-7), neboť jeho silou je sám Bůh (Iz 49,5).
„Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk,
abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem.
Každé ráno mi probouzí sluch,
abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka“. (Iz 50,4)
Ohlášeným „věrným Služebníkem“ je Ježíš Kristus, Syn a Slovo Boží, který přichází naplnit Písmo i vůli Otce (Mk 10,45; L 24,44; J 19,28.30; Zj 19,11n.). V něm se ukazuje, jak Bůh dodržuje vše, co přislíbil (2 K 1,20), v něm je sláva a spása všech vyvolených (2 Tm 2,10). Skrze něj jsou lidé Otcem povoláni do společenství s Bohem a on upevňuje věřící v jejich věrnosti povolání až do konce (1 K 1,8n.). V Kristu se projevuje plná Boží spolehlivost, která posiluje a chrání věřící (2 Te 3,3).
Mluví-li se v Novém zákoně o lidech ve spojení s věrností, myslí se na jejich naprostou pravdivost, stálost, pevnost a spolehlivost (Žd 3,5), ať už jde o služebníka (Mt 24,45; 25,21.23;L 19,17) správce (L12,42), apoštoly (1 K 4,2) nebo o Timotea (1 K 4,17) či jiného pracovníka v církvi (Ef 6,21; Ko 4,7).
Učedník věřící v Krista je věrný, protože je Kristu v důvěře oddaný (Sk 10,45). Křesťan – Kristův učedník má pěstovat přirozené ctnosti, které zahrnují náboženskou věrnost, jeden z hlavních příkazů samého Krista (Mt 23,23). Věrnost je příznačná pro ty, kdo se nechávají vést Duchem svatým (Ga 5,22). Projevuje se i v maličkostech ve všedním životě (L 16,10n.) a proniká celý život společnosti.
Duší této věrnosti je láska a důkazem pravé lásky je zpětně věrnost. Ježíš zdůrazňuje: „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (J 15,10). Apoštol a evangelista Jan sám zůstává věrný tomuto přikázání Krista a ve svém Druhém listu doporučuje „žít v pravdě“ (2 J 4), to znamená žít ve věrnosti přikázání vzájemné lásky.
Kristovu věrnost máme vytrvalostí až do smrti napodobovat. On je věrný a vede nás do života, abychom spolu s ním mohli kralovat (2 Tm 2,11n.). A i když my sami jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe (2 Tm 2,13). On zůstává včera, dnes i navěky (sr. Žd 13,8) tím, kterým je (sr. Ex 3,14) – milosrdným a věrným veleknězem (Žd 2,17). Díky jemu mohou s důvěrou přistoupit ke trůnu milosti (Žd 4,14-16) všichni, kdo se opírají o pevnost Božích zaslíbení a kdo vytrvají ve víře a naději (Žd 10,23).
Věrnost Kristu bude jednou odměněna účastí na radosti Pánově (Mt 25,21.23; J 15,11), což se neobejde bez boje s pokušitelem. Věrnosti velmi prospívá bdělost a modlitba (Mt 6,13; 26,41). Mluví o nich například První list Petrův: „Buďte střízliví a bděte, protože váš protivník ´ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout. Postavte se proti němu silní vírou“. 1 Pt 5,8-9). Na konci světa bude věrnost podrobena velké zkoušce a svatí budou muset v jejím průběhu osvědčit velkou vytrvalost (Zj 13,10) pramenící z prolité krve Beránkovy (Zj 7,14; 12,11).
Vyslechli jsme dnes pořad o biblické věrnosti. Věrnost je důležitá. Také my můžeme stejně jako Mojžíš nebo žalmista s radostí zpívat Bohu o jeho věrnosti. Šalomounova prosebná modlitba nechť je naší inspirací: „Kéž je Hospodin, náš Bůh s námi, jako byl s našimi otci! Nechť nakloní naše srdce k sobě, abychom chodili po všech jeho cestách…“ (1 Kr 8,57-58). A věrnost Ježíše Krista, poslušného a věrného Služebníka, ať nám jako maják na moři svítí především v době našich vnitřních bojů a zkoušek. Naše vytrvalé úsilí týkající se věrnosti nevykonáváme nadarmo. Jednou možná uslyšíme: „Služebníku dobrý a věrný, pojď se radovat se svým Pánem“. (Mt 25,21).