Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Význam vody v Bibli

František Kubenka

 

V neděli budeme slavit svátek Křtu Páně. Máme tedy příležitost zamyslet se nad významem vody v Písmu svatém.

V Janově Zjevení čteme: „ Pokloňte se tomu, který stvořil nebe i zemi, moře i prameny vod!“ (Zj 14,7). Tento text nám připomíná skutečnost, o které svědčí celá Bible: Bůh je pánem veškerého stvoření a voda je důležitou součástí stvořeného světa. V osudech biblických postav hraje voda významnou roli, neboť žijí v části světa, v níž je vody nedostatek. V takových podmínkách může snadno nastat situace, že není nic tak závažné jako nedostatek vody. Podle biblického pojetí trestá Hospodin krále Achaba i lid, který „opustil Boha a chodil za Bály“, zadržením deště po tři roky, jak o tom vypráví První kniha královská (1 Král 17 a 18). Judsku, které se rovněž provinilo modloslužbou, ohlašuje prorok Jeremiáš období sucha:„Juda truchlí, jeho brány zchátraly, a chmurně klesly k zemi. Z Jeruzaléma stoupá žalostný křik. Jejich vznešení posílají svou čeleď pro vodu. Ta chodí k nádržím a vodu nenachází, vrací se s prázdnýminádobami. Stydí se a hanbí a zakrývá si hlavu“ (Jer 14,2-3).

Vážným ohrožením života se stává voda znečištěná nebo jinak znehodnocená. Setkáváme se s tím u jedné z egyptských ran: Tak praví Hospodin: Podle toho poznáš, že já jsem Hospodin: Holí, kterou mám v ruce, udeřím do vody v řece a ta se změní v krev. Ryby v řece leknou. Řeka bude tak zapáchat, že Egypťané nebudou moci pít její vodu“ (Ex 7,17n).

S vodou, která se nedá pít, se Izraelité setkávají během putování pouští v Maře: „Mojžíš vyvedl Izraelity od Rákosového moře a vyšli na poušť Šur; šli tři dny pouští, ale vodu nenalezli. Přišli do Mary, ale z Mary vodu pít nemohli, protože byla hořká“ (Ex 15,22n).

Hospodin však uzdravuje tuto vodu. Ukázal Mojžíšovi dřevo, jímž bylo možno vodu učinit pitnou. Mocí Hospodinovou jsou špatné vody zbaveny své škodlivé moci. Uzdravení vody v Maře je znamením pro lid, že jsou na cestě spásy. Dřevo, uzdravující vodu, je přirovnáváno ke Kristovu kříži, jenž léčí lidský rod od nemocí hříchu a vysvobozuje ze smrti.

Za Eliášova života měli pramen se závadnou vodou obyvatelé Jericha: Mužové města řekli Elizeovi: „Hle, v městě se dobře sídlí, jak náš pán vidí, ale voda je zlá, takže země trpí neplodností.“ I řekl: „Podejte mi novou mísu a dejte do ní sůl.“ Podali mu ji tedy. Pak vyšel k místu, kde voda vyvěrala, hodil tam sůl a řekl: „Toto praví Hospodin: Uzdravuji tuto vodu, už nikdy odtud nevzejde smrt či neplodnost.“ A voda je zdravá až podnes podle Elizeova slova, které promluvil (2 Král 2,19-22).

V době války bylo běžnou praxí, že útočící vojsko odřízlo opevněná města od vodních zdrojů. Tak to například udělal Jošafat se studněmi v Moabsku: „…zasypal všechny vodní prameny…“ (2 Král 3,19). Stejně tak si počíná Holofernes v Betuli: „Dal prozkoumat přístupy k jejich městu a vyhledat a obsadit prameny vod.“(Jud 7,7)Král Chizkijáš odvrátil toto nebezpečí vybudováním tunelu, který dodnes v Jeruzalémě existuje. Vede od pramene Gichonu, jenž tehdy vyvěral za městskými hradbami, k rybníku Siloe uvnitř tehdejšího města. „Chizkijáš zasypal horní vody Gichonu a svedl jespodem přímo na západ do Města Davidova“ (2 Pa 32,30). Byly také doby, kdy se voda musela dávat na příděl. Nicméně veškerý tento nedostatek vody, její znehodnocení nebo znečištění souvisí obvykle s nějakým Hospodinovým trestem.

Voda znázorňuje Boží požehnání a duchovní občerstvení. Známe text 23. žalmu: “Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje…“ Hospodin dopřává odpočinek, pokoj a klid; člověk cítí, že zdrojem toho všeho je Bůh. „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!“ (Ž 42).

V Ezechielově vidění Božího domu představují vody tekoucí zpod prahu neomezený proud Hospodinovy milosti, Hospodinova požehnání. Hospodinova přítomnost mění Sión a Jeruzalém ve svaté město Boží budoucnosti. Ezechiel vidí nový chrám, nový Jeruzalém, novou zemi, v níž přebývá Hospodinova sláva (Ez 47). Stejnou myšlenku vyjadřuje prorok Zachariáš: „V onen den poplynou z Jeruzaléma živé vody, polovina k moři východnímu, polovina k západnímu, v létě jako v zimě: Hospodin bude Králem nad celou zemí (14,8).

Voda symbolizuje Boží požehnání. Aby toto Boží požehnání mohlo na člověku spočinout, je třeba dosáhnout čistoty před Hospodinem. V systému obřadů hrálo očišťování důležitou roli: Kněží byli omývání vodou při svém zasvěcení: „Přivedeš Árona a jeho syny ke vchodu do stanu setkávání a omyješ je vodou“ (Ex 29,4). Také levité bývali pokropeni vodou: „Aby byli čistí, vykonej s nimi toto: Pokrop je vodou rozhřešení…“ (Nu 8,7). Zvláštní omývání musel podstoupit velekněz v den smíření (Nu 19), kultovní očištění se vyžadovalo ode všech mužů.

Voda symbolizuje potřebu očištění člověka dříve, než předstoupí před Hospodina; tuto skutečnost neustále připomínala nádoba k omývání před stanem setkávání: Hospodin mluvil k Mojžíšovi: “Zhotovíš také bronzovou nádrž k omývání s bronzovým podstavcem a umístíš ji mezi stanem setkávání a oltářem a naliješ tam vodu. Áron a jeho synové si jí budou umývat ruce a nohy“ ( Ex 30,17-19).

Úzkostlivé dodržování kultovní čistoty je viditelným přiznáním k Hospodinovu požadavku svatosti a vnitřní čistoty. Rozšířenou formu tohoto omývání provozovali obyvatelé Kumránu a řada židovských skupin, které existovaly v době Ježíšova pozemského života. Ty tvoří pozadí Janova křtu. Křesťanský křest znamená však přivtělení ke Kristu.

Voda v Bibli obsahuje prvek nebezpečí a smrti. Svědčí o tom už příběh o potopě, ale také utonutí Egypťanů v Rudém moři a všeobecný strach z moře a hlubokých vod, který vyjadřují žalmy „Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva“ (Ž 18,17); „Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k tobě nedosáhne“ (Ž 32,6); „Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly duši! V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče“ (Ž 69,2). Tyto texty naznačují, že voda mohla být v Hospodinových rukou nástrojem soudu, i když pro věrný Boží lid existovala v nebezpečí možnost záchrany: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí“(Iz 43,2).

 Voda je symbolem Božího Ducha, který je schopen přetvořit poušť v kvetoucí zahradu a nevěrný lid v pravý ´Izrael´: „Já vyliji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyliji svého ducha na potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. Porostou jak mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích řekách“ (Iz 44,3-4). Izrael se nemusí bát budoucnosti, neboť je mu odpuštěno. Hospodin způsobí mocí svého ducha, že tam, kde je vyprahlá step a usychající tráva, v zemi zkoušek a beznaděje, vyroste nový lid. Jako voda způsobí změnu v poušti, tak ji způsobí Hospodinův duch mezi Izraelity. Zdrojem života a růstu člověka v lásce i věrnosti je Bůh.

Rovněž provinění lze znázornit pomocí vody: „Dvojí zlo, které spáchal můj lid: Opustili mě, zdroj živých vod, vytesali si cisterny, cisternyrozpukané, jež vodu neudrží“ (Jer 2,13). Jakmile se člověk od Boha vzdálí, je jako vyprahlá, bezvodá poušť, odsouzená k smrti. Proto člověk touží po Bohu jako laň po prameni živé vody. Jakmile dosáhne spojení s ním, stává se zahradou se životodárným pramenem.

Pán Ježíš přišel a přinesl lidem živou vodu, slíbenou proroky. On je skálou, která dává vodu, schopnou utišit žízeň lidu na cestě do Zaslíbené země – do věčného života: „jeden z vojáku mu probodl kopím bok; a ihned vyšla voda a krev“ (Jan 19,34). To byl podle tehdejšího lékařského pojetí jistý důkaz smrti. Jde však také o naplnění toho, co Ježíš řekl v poslední, hlavní den svátků stánků o sobě. On je chrámem, z něhož proudí řeka, zavlažující a oživující nový Jeruzalém: Ježíš zvolal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kdo v něho uvěřili(Jan 7,37-39). To je dar Ducha svatého, životodárné síly Boha Stvořitele. Nyní tečou proudy živé vody z těla Oslaveného, nyní je vylit Duch svatý.

Když Ježíš se setkává se samařskou ženou, která přichází načerpat vodu, znázorňuje voda živé učení, které přinesl Ježíš, vtělená Boží moudrost. Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno“. Ježíš ji řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví“ (Jan 4,25). Žena skrze toto setkání – skrze ´vodu´ – přichází k poznání pravdy o sobě i o Mesiáši.

Na konci lidských dějin bude živá voda neomezeným zdrojem blaženosti vyvolených, vedených Beránkem na šťavnaté pastviny: „Neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí“ (Zj 7,17).

Symbol vody se v křesťanství nejplněji uplatní v křestním obřadu. Zpočátku byla voda používána při křtu pro svou očistnou sílu. Jan křtil vodou na ´odpuštění hříchů´ . „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přijde za mnou, je silnější než já…..on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11). Jan křtil v Jordánu, kde byl očištěn syrský vojevůdce Náman od svého malomocenství. Křest očišťuje nejen tělo, nýbrž i duši a svědomí, jak nám připomíná První list apoštola Petra: „nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme“(1 Pe 3,21). Je to koupel, která nás zbavuje nečistoty hříchu:„A takoví bývali někteří z vás: Ale dali jste se obmýt, dostalo se vám posvěcení, byli jste ospravedlnění pro zásluhy Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“(1 Kor 6,11). Odívá nás do vykupitelského roucha Kristovy krve: „Když už samo pokropení krví kozlů, býků a popel z jalovic posvěcuje ty, kdo jsou nečistí, čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl jako oběť bez poskvrny, očistí nám svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému“ (Žid 9, 13).  Autor listu Židům má na mysli obřady v Den smíření. K tomu byla vybrána mladá jalovice, vyvedená mimo tábor, byla zabita a spálena v oběť za hříchy. Popel z ní se pak přimíchal do vody, které se užívalo k vykrápění nečistých míst a rituálnímu očišťování lidí i věcí. Oč vznešenější a pronikavější je účinek Kristovy krve, prolité za nás na kříži.

Křest je počátkem nového života. Pán Ježíš na tuto skutečnost naráží uzdravením, v němž hraje důležitou roli voda. O uzdravení člověka slepého od narození čteme: „…udělal ze sliny bláto, potřel mu oči tím blátem a řekl mu: ´jdi se umýt v rybníku Siloe´, to znamená ´Poslaný´. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl (Jan 9,6).

Když Nikodém přichází v noci za Ježíšem, aby se dopátral odpovědi na nejdůležitější otázku – „jak může člověk vejít do Božího Království“ -, Ježíš mu odpovídá, že se musí znovu narodit. To je pro Nikodéma nepochopitelné. Jak se může člověk znovu narodit? Nikodém myslí na druhé přirozené narození. Ale spása člověka spočívá ve zrození „shůry“, tedy v přijetí Božího života. Neschopnost člověka spasit sám sebe nemohla být lépe vyjádřena. Spása není dílem člověka, nýbrž dílem Božím, Božím darem. Ježíš vysvětluje, že nové narození, narození „shůry“ je zrozením „z vody a z Ducha svatého.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen pravím ti: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3,5).

V křestních obřadech říká kněz nebo jáhen při mazání křižmem: „Všemohoucí Bůh tě vysvobodil z hříchů, dal ti život z vody a z Ducha svatého, přijal tě do společenství svého lidu“ – každému z nás dal nový život, Boží život v nás.

Tomu, kdo chce Boží život v sobě živit a rozvíjet, slibuje v Janově zjevení: „Já jsem alfa i omega, začátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám pít z pramene živé vody zadarmo“ (Zj 21,6); ..a ukázal mi řeku živé vody, jasnou jako křišťál, vytékající zpod trůnu Božího a Beránkova“ (Zj 22,1). Uprostřed náměstí po obou stranách řeky roste strom života a nese plody dvanáctkrát, měsíc co měsíc dává plody a listí z tohoto stromu slouží národům jako lék“ (Zj 22,1-2).

Tak se vracíme k vidění proroka Ezechiela, kdy zpod prahu chrámových dveří vyvěrá neomezený proud Boží milosti. Protože v novém Jeruzalémě není chrám, vyvěrá životodárná voda jen od trůnu Božího a Beránkova.

V každé svátosti, kterou skrze církev přijímáme, nám Pán nabízí životodárnou vodu, neomezený proud Boží milosti pro každou situaci našeho života.