Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 108

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači. O devatenácté neděli v mezidobí budeme zpívat třicátý čtvrtý žalm. Protože jsme se jím v našem pořadu už zabývali, tak dnešní pozornost zaměříme na stoosmý žalm. Tento žalm takřka doslova cituje dva jiné žalmy – padesátý sedmý (57,8-12 = 108,2-6) a šedesátý (60,7-14 = 108,7-14). Celý žalm můžeme rozdělit na několik částí. Nejdříve se žalmista věnuje oslavě Boží, pak prosí o jeho pomoc, následuje Boží ujištění o spáse a pomoci a celý žalm končí výzvou k odvaze a udatnosti.

První verš žalmu slouží jako vysvětlující či upřesňující titulek. Zde čteme:„Píseň, žalm Davidův“ (Ž108,1). Tento žalm byl určen ke zpěvu, někdy je i upřesněno podle jakého nápěvu. Podobně jako mnoho dalších je připisován králi Davidovi. Neznamená to, že by tento žalm přímo sám napsal, ale David je často brán jako vzor modlícího se člověka a jako zbožnému králi je mu mnoho žalmů připisováno.

Řekli jsme si, že prvních pět veršů se věnuje Boží oslavě. Čteme:

Plné důvěry je mé srdce, Bože,
plné důvěry je mé srdce,
budu zpívat a hrát.
Probuď se má duše,
probuď se citero a harfo,
chci vzbudit jitřenku.
Budu tě chválit mezi národy, Hospodine,
budu tě oslavovat mezi pohany,
protože tvá milost je veliká až k nebi,
tvá věrnost až do oblak.
Ukaž se ve své vznešenosti na nebesích, Bože,
nad celou zemí nechť je tvá sláva!
 (Ž 108,2-6).

Žalmista je připraven na setkání s Bohem. Jeho očekávání je plně soustředěno na přicházející ráno, které je velmi často spojováno s denní dobou, kdy Hospodin sesílá svou spásu a pomoc. Žalmista je připraven chválit Boha hudbou a zpěvem. Vyzývá k procitnutí strunné nástroje – harfu a citaru, aby s jejich pomocí zaplašil noční temnoty a probudil jitřenku. Očekává totiž, že s vycházející jitřenkou přijde i Boží spása.

Žalmista má sílu a odvahu chválit Boha před všemi národy, před celým světem. Zpěvem žalmů šířit Boží jméno mezi všechny národy světa. Můžeme i předpokládat, že žalmista očekává obnovu hory Sión, která je často chápána jako střed celého světa. Zde uctívá Izrael Hospodina. Hlásáním i mezi cizinci se šíří poznání jediného Boha mezi národy. V této souvislosti zní i slova proroka Izajáše: „Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky, budou k ní proudit všechny národy. Budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách! Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny.” (Iz 2, 2-4). Žalmista má také pevnou důvěru v Hospodina a jeho osvobozující rozsudek. Boží sláva se projevuje nezměrným milosrdenstvím a věrností.

Tyto verše se téměř shodují s verši žalmu 57 s jediným rozdílem, že v 57 žalmu je zdvojeno úvodní zvolání – „mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat,…“

V druhé části tohoto žalmu prosí žalmista Boha o pomoc:

Aby se zachránili tvoji miláčkové,
pomoz svou pravicí a vyslyš nás 
(Ž 108,7).

Boží svrchovanost nade vším se nejjasněji ukáže v pomoci, v nabídnuté pravici v okamžiku nejvyšší nouze. Boží pomoc a zachování při životě je největším znamením pro pochybující. Žalmista prosí o odpověď, která záhy následuje.

Ve třetí části čteme:

Bůh pravil ve své svatyni:
„S radostí rozdělím Sichem,
a rozměřím údolí Sukkot.
Mně patří území Gilead a Manasse,
a Efraim je přilba mé hlavy, Juda mé žezlo.
Moab je má nádoba k umývání,
na Edom hodím svůj střevíc,
vítězně zajásám nad Filištínskem“ 
(Ž 108,8-10).

Odpověď je jiného rázu, než bychom čekali. Bůh zde vystupuje jako vítěz nad nepřáteli a obnovitel Davidovy říše. Sichem a Sukkot byly zastávky na cestě praotce Jakuba, když se vracel od Lábana, jak čteme v První knize Mojžíšově: „Jákob vytáhl do Sukótu a vystavěl dům a pro svůj dobytek udělal přístřešky. Proto pojmenoval to místo Sukót (to je Přístřešky). Potom přišel Jákob cestou z Rovin aramských pokojně k městu Šekemu, které je v zemi kenaanské. Utábořil se před městem… I zřídil tam oltář a nazval jej Él je Bůh Izraelův.“ (Gn 33,17-20). Místo Šekem nebo také jinde nazýváno Sichem se tak stalo významným městem severního království, ve kterém se nacházela hlavní starobylá svatyně, která byla později přesunuta do Jeruzaléma. Je to město ležící uprostřed zaslíbené země. Údolí Sukkot bylo při brodu potoka Jaboku v území východně od Jordánu. Hospodin prohlašuje za své území za Jordánem – Gileád i Manases, i před Jordánem – Efrajim a Juda. Tato země patří vyvolenému národu a nikdo jiný si na ni nesmí činit nárok. Efrajim jako nejpočetnější kmen byl jádrem severních kmenů, z něj také vyšel první král Saul. Proto je zde zmíněn jako přilba. Avšak dědičný královský podíl náleží až zástupci z pokolení Judova – Davidovi. Judu proto Bůh nazývá svým žezlem. Oba kmeny byly nejpočetnější ze všech izraelských kmenů, také z toho důvodu jsou nazýváni přilbou a palcátem, tedy ochrannou izraelského království.

Hospodin se pak zmiňuje o okolních národech. Mluví o nich jako o pokořených. Moáb je přirovnán k umývadlu, k nádobě na umývání nohou, což byla služba otroků. Připodobněn k umyvadlu je snad z toho důvodu, že leží u Mrtvého moře. Hospodin si zde jako vítěz symbolicky umyje nohy. Hození střevíce v případě Edómu znázorňuje jeho podřízenost, zabrání jeho území. Hození střevíce bylo znamením, že toto území je přijato do vlastnictví. Zutí střevíce symbolizovalo zřeknutí se nároku na vlastnictví. Posledním národem jsou zmíněni Pelištejci, nebo také Filišťané. Byli to nejobávanější nepřátelé Izraele, se kterým vedli množství válek. Hospodin na Pelištejce spustí vítězný pokřik. V šedesátém žalmu najdeme rozdíl – v něm Hospodin Pelištejce vyzývá: „Spusť, Pelišteo, proti mně válečný ryk!“ (Ž 60,10). Který je stejně zbytečný, protože Hospodin je králem a Pelištejci se mu musí podrobit. Všechna tato území byla připojena k Izraeli za vlády krále Davida. Avšak velmi brzy se opět osamostatnila.

Čtvrtá část žalmu je výzvou k odvaze a udatnosti. Tato část se doslovně shoduje s jedenáctým až čtrnáctým veršem šedesátého žalmu:

Kdo mě přivede k opevněnému městu,
kdo mě dovede do Edomska?
Zda ne ty, Bože, který jsi nás opustil;
a již netáhneš, Bože, s našimi vojsky?
Přispěj nám na pomoc proti nepříteli,
vždyť marná je lidská podpora.
S Bohem si povedeme udatně,
on pošlape naše nepřátele 
(Ž 108,11-14).

V poslední části opět mluví žalmista. Zdá se, že by chtěl splnění prorocké předpovědi už nyní. Začít podmaněním Edómu, národu tradičně nepřátelského vůči Izraeli. Žalmista se ptá kdo bude jeho spojencem v boji a hned si také odpovídá. Jedině Hospodin je nepřemožitelný. Je zbytečné čekat spásu od člověka, jedině Bůh je spásou a pomocí. Silná je žalmistova jistota, že jedině s Bohem po boku se člověku dobře vede. Hospodinova je celá země a díky tomu může člověk s nadějí hledět vpřed. Žalm končí zajímavou větou – On rozšlape naše protivníky! Hospodin je zde symbolicky představen jako nejmocnější, mající největší sílu, takže pro něj není problém rozšlapat či rozdupat všechny protivníky jeho lidu. Totéž platí stále. Pokud Bohu člověk zcela důvěřuje, on zničí všechny starosti a překážky.

I přes to, že jsme se dnes zabývali jiným žalmem, než uslyšíme při nedělní liturgii, můžeme najít souvislost mezi žalmem a prvním čtením. Toto čtení bude z První knihy královské. Bůh se projevil jako jediný mocný, když vyslyšel na Karmelu Eliášovy modlitby a přijal jeho oběť, načež Eliáš pobil všechny Baalovy proroky. Ale i velký prorok Eliáš propadá malomyslnosti, má strach o svůj život a utíká před královnou Jezábel. Po jednom dni na poušti je k smrti unaven. V okamžiku, kdy přizná svou slabost, zasahuje Boží moc. Bůh ho neopouští, ale dává mu dvakrát za sebou čerstvě upečený chléb a vodu. Eliáš pak v síle tohoto pokrmu šel až k Boží hoře Chorebu. I přesto, že zůstal jediným věrným Hospodinovým prorokem, nevzdává se svého poslání. Po setkání s Bohem na Chorebu dál hlásá jeho jméno všem lidem.