Marie Zouharová
O patnácté neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat vybrané verše 85. žalmu. Také tento žalm patří k biblickým textům, které jsme již probírali. Proto se dnes budeme zabývat 109. žalmem.
Po stránce literárního druhu řadíme 109. žalm k takzvaným nářkům jednotlivce. Naříkající člověk znal ovšem jiné prostředky sebeobrany, než jaké máme my. Musíme tedy správně porozumět nesnadnému textu s mnoha kletbami ve verších 6. – 20.
109. žalm se člení do tří částí. V první předkládá žalmista Bohu svou stížnost, v druhé přednáší své kletby proti násilníkovi, v poslední prosí o slitování a oslavuje Hospodina.
Žalm pronáší nespravedlivě obžalovaný člověk, pravděpodobně v chrámě, který byl útočištěm všech pronásledovaných a utiskovaných.
Nemlč, Bože, má chválo,
neboť otevřeli na mě bezbožná a lstivá ústa,
jazykem lživým se mnou hovořili,
nenávistnými slovy mě zahrnuli,
napadli mě bez příčiny.
Za mou lásku na mě žalovali,
já jsem se však modlil.
Zlým za dobré mi odplatili,
nenávistí za mou lásku.
Žalmista je napaden nepřáteli a utíká se k svému jedinému zastánci, Bohu. Zdá se však, že Bůh, který je osloven „má chválo“, mlčí. Promluvili však žalmistovi protivníci, když ho nespravedlivě obžalovali před soudem. Žalmista byl předtím jedním z nich, nacházel se uprostřed ostatních. Nyní se za ně modlí. Podobně vyznává prorok Jeremiáš: „Což má být odměňováno dobro zlem, že mi kopou jámu? Pamatuj, jak jsem před tebou stával a mluvil v jejich prospěch a odvracel od nich tvé rozhořčení“ (Jer 18,20).
Pošli na něho zločince,
žalobce ať mu stojí po pravici!
Ze soudu ať vyjde jako viník,
jeho prosba ať se pokládá za provinění!
Ukrať mu dny života,
jeho úřad ať dostane jiný!
Ať osiří jeho děti,
ať ovdoví jeho žena!
Jak žebráci ať se toulají jeho děti,
ze svých zbořených domů ať jsou vypuzeny!
Zatímco se v první části mluví o více nepřátelích, v této části se předpokládá pouze jeden protivník. V žalmech dochází často ke střídání množného a jednotného čísla. Jedním z důvodů je skutečnost, že společenství se skládá z jednotlivců. Společná modlitba může pak být převzata jednotlivcem, vyznání jednotlivce může naopak být přijato celým společenstvím.
Právě na tomto místě žalmu se modlitba mění v kletbu. Žalmista předkládá Bohu své prosby proti nepřátelům podobně jako král Chizkijáš, když si ve svatyni přečetl dopis asyrského krále Sancheriba, který obléhal Jeruzalém. Poslechněme si ukázku královy modlitby, jak je zachycena v Druhé knize královské: „Hospodine, Bože Izraele, který sídlíš nad cheruby, ty sám jsi Bůh nade všemi královstvími země. Ty jsi učinil nebesa i zemi. Nakloň, Hospodine, své ucho a slyš, otevři, Hospodine, své oči a viz! … Ale teď, Hospodine, Bože náš, zachraň nás prosím z jeho rukou…“ (2 Král 19,15-19). V takových situacích má prokletí nepřátel své místo v Písmu. Musíme ovšem těmto textům správně rozumět. Žalmista se kletbami dovolává spravedlivého Božího soudu. Chce poukázat na vinu svých nepřátel. Ve starověkém Orientu panovalo přesvědčení o magickém účinku kletby. Kletba je protikladem požehnání, má způsobit zhoršení života ve všech jeho rozměrech. Žalmista však není mstivý. Celou při předává Bohu, aby předvedl jeho nepřítele před soud a jako soudce soudil člověka, který převrací právo. Tak má poznat, co páchal druhým. Dnes bychom řekli, že ztratí nejen svou práci, ale i jeho rodina bude trpět, nést následky jeho špatného jednání. Krutě utlačovanému člověku je zničení protivníka útěchou.
Lichvář ať urve vše, co mu patří,
cizí lidé ať rozchvátí, co získal!
Ať mu nikdo neprokáže soucit,
ať se nikdo nesmiluje nad jeho sirotky!
Jeho potomstvo buď vyhubeno,
jejich jméno ať zanikne v druhém pokolení!
Co chystal obžalovaný nevinnému, čeká teď jeho. Celé jeho jmění má propadnout věřiteli. Kromě toho má být oloupen cizinci. Jeho majetek i důstojnost je pošlapána. Ani nad jeho dětmi se nesmí nikdo smilovat. Stihne ho záhuba, kterou chystal nevinnému. Jeho jméno i vzpomínka na něho mají být zapomenuty. To je jeden z nejtěžších trestů, představuje totiž ztrátu naděje ve spásu.
Hospodin ať pamatuje na vinu jeho otců
a hřích jeho matky ať není zhlazen:
ať jsou stále před Hospodinem,
ať zničí ze země památku na ně!
Vždyť nedbal na to, aby prokazoval lásku,
ale stíhal chudáka a ubožáka
i skleslého srdcem, aby ho zabil.
Nesmí se zapomenout ani na hřích nepřítele, ani na viny jeho předků – a to pro jeho nenávist vůči Bohu a bezmocnému člověku. Hospodin nechává své věrné snášet ponížení a útlak, ale potom zasahuje, a ty, kteří páchali nepravosti trestá.
Miloval kletbu – ať ho tedy stihne,
nechtěl požehnání – ať ho tedy mine!
Ať se obleče do kletby jako do šatů,
ať vnikne jako voda do jeho útrob,
jako olej do jeho kostí!
Ať je mu rouchem, v které se halí,
pásem, kterým se stále podkasává!
Nepřátelé s oblibou svolávali na nevinného kletbu, teď je má postihnout. Podle zákona odplaty musí na ně dopadnout prokletí. Požehnání se jim vyhne a úplně je opustí. Tři obrazy – obléknutí šatu, proniknutí vody a oleje do těla – mají názorně ukázat, jak kletba prostoupí celého člověka. Je jí zasažena celá jeho bytost. Kletba rozkládá duši i tělo.
Pás, který přidržoval oděv, byl velmi důležitý při práci i chůzi. Tento obraz chce říci, že kletbou je poznamenán celý život i veškerá činnost zavrženého.
To buď odměna od Hospodina mým žalobníkům,
těm, kteří proti mně zle mluví!
Tento verš je spojovacím článkem. Když autor vyslovil hrozivé kletby, připomíná své žalobce. Celá scéna je vylíčena podle způsobu myšlení starozákonního člověka. Pouze žalmista ví, že kletby, vyslovené proti němu, jsou nespravedlivé, a proto se mají obrátit proti jeho protivníkům. Jsme zde ještě hodně vzdálení požadavku modlit se za nepřátele. Ale už starozákonní žalmista vkládá naději v Boha, z něho čerpá jistotu, že Bůh je posledním soudcem všech – i jeho protivníků.
Ty pak, Hospodine, Pane, zastaň se mě pro své jméno,
vysvoboď mě, vždyť tvá láska je dobrotivá!
Já jsem totiž chudák a ubožák,
srdce se mi svíjí v nitru.
Tratím se jako stín, když se dlouží,
jsem unášen jako kobylka větrem.
Od postu se mi chvějí kolena,
hubne a chřadne mé tělo.
Stal jsem se jim pro smích,
když mě vidí, posměšně kývají hlavou.
V prvních verších 109. žalmu se autor obrátil na Hospodina s prosbou o pomoc. Na tomto místě se na něho obrací ještě naléhavěji. Dovolává se Boží lásky. Patří přece k lidu, s kterým Hospodin uzavřel smlouvu. Proto od něho očekává pomoc. Hospodin by neměl odmítnout jeho prosbu. Volající člověk je politováníhodný. Je opakem člověka sebevědomého a bohatého. Básnická přirovnání znázorňují jeho utrpení.
Jeho situace vedla až k postu, kterým zeslábl tak, že se mu „chvějí kolena“. Je vystaven lidskému posměchu. Lidé nad ním „posměšně kývají hlavou“. Tehdy znamenalo toto gesto asi tolik, jako když dnes nad někým mávneme rukou. Navzdory všemu se však nepřestává dovolávat Boží záchrany.
Pomoz mi, Hospodine, můj Bože,
zachraň mě podle svého slitování!
Ať poznají, že je to tvá ruka,
že tys to učinil, Hospodine!
Ať si proklínají, ty však žehnej;
moji protivníci ať jsou zahanbeni,
tvůj služebník však ať má radost!
Moji pronásledovatelé ať se odívají hanbou,
ať se halí potupou jako pláštěm!
Žalmista nepřestává volat k Bohu a prosit o jeho záchranu a slitování. Nepřátelé musí přece pochopit, že Hospodin má vše ve svých rukou. Tak ztroskotají všechny léčky žalmistových protivníků, protože Boží požehnání je mocnější a prolomí moc prokletí. Požehnání daruje utiskovaným svobodu a radost. útisk, kterým byl žalmista stižen a který mu jeho nepřátelé přáli, padne naopak na jejich hlavu. Již mu nemohou uškodit.
Velmi budu oslavovat Hospodina svými ústy,
uprostřed velkého zástupu ho budu chválit,
neboť stanul chudákovi po pravici,
aby ho zachránil před soudci.
Žalm končí chvalozpěvem. Hospodin je ochránce a zachránce chudých. Vysvobozuje ty, kteří byli odsouzeni špatnými soudci, a vrací je zpět do společenství svých věrných. Proto chce žalmista veřejně oslavovat Hospodina a hlásit se k němu před mnoha svědky.
109. žalm je ukázkou nejproblematičtějších, takzvaných kletebných žalmů. Zaslechneme v něm náznaky kleteb Jeremiášových.
Chceme-li textu správně porozumět, musíme si představit žalmistovu situaci. Lidé, kterým dříve důvěřoval a za něž se modlil, jej nyní falešně obvinili. Ve své tísni může očekávat obrat celé záležitosti jedině od Hospodina. Proto se k němu obrací. Označuje viníky a zároveň požaduje jejich potrestání. Odveta odpovídá trestům ohlášeným v Zákoně a u proroků v případech, kdy byla porušena smlouva. „Kletby“ se pronášely v sebeobraně. Nám sice vyznívají velmi tvrdě, uvažujeme totiž jinak než lidé v Orientu. Autor žalmu jistě věděl, že Boží zvěst zakazuje mstu. V Druhé knize Mojžíšově čteme například: „Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš ho vrátit“ (Ex 23,4). Žalmistovy kletby jsou tedy pochopitelné jako výraz zlosti a nenávisti vůči velkému zlu, které ohrožuje Boží království. Už Starý zákon nás však učí, že je třeba odsoudit zlo, nikoli hříšníka, protože Bůh nechce jeho smrt, nýbrž chce, aby se obrátil a byl živ (srov. Ez 33,11).