Ludolf Kazda
Evangelisté Matouš, Marek a Lukáš vypravují o Ježíšově střetu s velekněžími a zákoníky. V souvislosti s tím vypravuje Pán podobenství o zlých vinařích (Mt. 21,33 násl., Mk. 12,1 násl., Lk. 20,9 násl.). V návaznosti na toto podobenství cituje Ježíš 22. verš 118. žalmu: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným.“ Uvedenou citaci používají ještě Skutky apoštolů, list Efezanům a 1. list Petrův. Máme zde jeden z nesčetných příkladů toho, že Písmem svatým pro Ježíše, jeho učedníky a první společenství křesťanů je Starý zákon. Novozákonní svatopisci v něm vidí předobrazy epizod ze života, skutků a učení Ježíše Krista. Zvláště se to týká vykupitelského utrpení Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání. Evangelium poukazuje na přímou návaznost na starozákonní smlouvu a na její dokonalé naplnění.
118. žalm patří do páté knihy žalmů. V této knize je sebráno několik menších souborů a jednotlivých žalmů, např. chvalozpěvy a poutní písně. Náš žalm je děkovná píseň. Byla zpívána při vstupu do chrámu a vedle jednotlivého zpěváka se jí místy aktivně účastnil všechen lid. Ať již patřil k slavnosti posvěcení chrámu anebo k podzimní novoroční slavnosti, z textu vyplývá, že je součástí liturgie před branami chrámu a uvnitř chrámu u oltáře.
Motivem této liturgické písně je Boží milosrdenství. Žalmista vyzývá v úvodu i v závěru žalmu ke chvále Boží. Bůh je hodný chvály a dobrý především proto, že jeho milosrdenství trvá navěky. Izrael – lid, který si Hospodin vyvolil a s nímž uzavřel smlouvu; dům Áronův – rod vyvolený Hospodinem ke kněžství; bohabojní – všichni, kdo vyznávají Hospodina jako jediného Pána a Boha uprostřed pohanského přesvědčení o mnoha bozích. Všechny skupiny spojuje v jeden Boží lid závislost na Bohu, závislost na Božím milosrdenství. Hospodin se k nám sklání, stává se nám pomocí, spásou a útočištěm. Verše 5 – 21 jsou pokládány za vyznání krále. V něm královský žalmista připomíná sobě i druhým, co je také pro každého z nás klíčově důležité: Hospodin osvobozuje od úzkostí a dává onu pověstnou „volnost“, kterou okoušíme, když se odevzdáváme do Boží náruče. Jestliže vím, že Bůh se staví na mou stranu a mám o tom z Božího slova jistotu, pak tato jistota vyhání z mého srdce strach z člověka. Lidé se zdají někdy tolik mocní! Ale spoléhat na ně je velmi ošidné. Snadno zklamou. Jiná naděje než naděje pramenící z Boha je falešná. Moc, která zachraňuje, je víra v Hospodina.
Ve verších 10. – 12. se žalmista vrací krátkou, avšak barvitou zmínkou k popisu nebezpečí, jemuž byl vystaven. Je možné, že uvedené verše jsou pozůstatkem rozsáhlejší písně, při níž pomocí kultického tance byl zápas s protivníky názorně předváděn. Je také možné, že v pozadí trojverší je nějaká starší mytologická představa o souboji božstva s nepřátelskými mocnostmi. V našem žalmu se však zjevně jedná o básnické vyjádření ohrožení Hospodinova pomazaného a Božího lidu mocnými pohanskými národy. Jedinou účinnou zbraní proti nebezpečným nepřátelům je pro svatopisce Hospodinovo jméno. Ti, kdo se o ně opírají a na ně spoléhají, mají pak i skrze zpěv žalmu a bohoslužebný tanec ve své víře spoluúčast na konečném vítězství. – Zde si připusťme malou odbočku. Kdesi hluboko v lidské výbavě vrozených vloh je uložena schopnost vyjadřovat se a komunikovat pomocí zpěvu a tance. Zejména a zvláště u témat prýštících z nejniternějších vrstev našeho bytí. Mezi ně bezesporu patří kromě jiných také téma lásky, téma vztahu k Bohu. Jedním ze základních problémů nás, křesťanů, je v nedávné minulosti i v současnosti problém předávání víry. Jednoduchý a zázračný recept v této oblasti asi nikdo z lidí nezná. Nestojí však za zamyšlení, zda náš vyjadřovací potenciál ve věcech nitra a víry není příliš spekulativní a přemoudřelý, příliš omezený na vědomosti, které lze předávat slovem mluveným a psaným? Platí to zvláště o dětech – nechybí často v oblasti víry v běžné komunikaci uvnitř rodiny nabídka mnohem širšího výběru prostředků sdělení, než sdělení vědomostí pomocí řeči, četby a videa? Nemohl by tanec a zpěv vhodněji napomoci sdělení vztahu a citu? V mnoha oblastech světa u mnoha národů není něco takového problémem a zdá se, že právě u lidí, kteří nejsou omezeni na předávání hodnot pouze pomocí slovní komunikace, mravní a hodnotový systém snadněji zapouští kořeny a vštěpuje se do srdcí i mysli. Vzpomínám si, jak šokujícím způsobem působilo před třiceti lety, když pan převor Heřman Tyl v Mariánských Lázních při adoracích vystavené Nejsvětější Svátosti uváděl do adorace tanec dětí z baletního kroužku Lidové školy umění.
Žalmista chápe ve verších 13. – 18. – podobně jako mnoho z nás, lidí moderní společnosti – utrpení a bolest jako nějaký druh trestu za hřích, za provinění. Pochopitelně vždy, co je člověk člověkem, se takováto interpretace lidského utrpení nabízí, zvláště, pozorujeme-li časovou posloupnost a návaznost „trestu“ na vinu. Nehledě na to, že vždy nelze tohoto výkladu použít (např. u evidentně osobně bezhříšných lidí, např. u dětí), ukazuje žalmista ještě na jeden rozměr problematiky lidské bolesti. Utrpení, kterým prochází hrdina svatopiscova žalmu, je zkouškou. Není totiž jiného prostředku jak vyzkoušet lidskou oddanost a lásku k Bohu. Vždyť všichni známe biblické úsloví o tom, že stříbro se zkouší v tavicím kelímku a zlato v peci (Přísl 17,3). Bůh tedy dopouští utrpení jako zkoušku. Zůstane zkoušený člověk věrný? Využije všech prostředků, které mu Bůh nabízí, aby ve své slabosti čerpal sílu a povzbuzení z Boží laskavosti? Obrátí se v těžkostech k Bohu a k jeho milosrdenství? – Tomu, kdo se takto zachová, i zasloužený trest se obrátí ve zkoušku – a ještě více: prožije zkušenost, že Bůh je ten, kdo spravedlivě trestá. Je ten, kdo zkoušku dopouští. Ale je také ten, kdo dává spásu, záchranu. Na Boží straně je vždy vítězství.
Prožitek utrpení se pak stává nenahraditelnou zkušeností víry, proti které je každý argument pohanství nebo nevěrectví bezbarvý a bezkrevný. Tento prožitek je prostředkem, pomocí kterého se věřící člověk stává dospělým ve vztahu k Bohu. Je klíčem, který otvírá dveře k nejdůvěrnějšímu společenství radostného života s Bohem. Ano, je zde přímá paralela k utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista. Ježíš prochází ohněm trestů, které přijímá namísto hříšných lidí. Naprostou poslušností vůči Bohu, odevzdaností do jeho vůle v úzkostech a osamocení proměňuje tresty, které na něho dopadly, ve zkoušku. A v nabídku zkušenosti: Bůh, ke kterému se utíkám, kterého volím za první hodnotu svého života, jemuž chci ve všech zkouškách prokazovat věrnost a vždy důvěřovat v jeho milosrdenství, nezklame. Jeho je vítězství. On dává spásu. A konečně: on také dává nový život a láme moc smrti. Touto zkušeností prošel jako jeden z nás a do všech důsledků jako první z nás lidí náš Pán. Jas Boží věrnosti a Božího vítězství je patrný také na těch, kdo věrně jdou cestou Ježíšovou, předznamenanou naším žalmistou. Může nás napadnout jméno svatého Františka z Assisi nebo svaté Terezie z Lisieux. Jejich život, byť zemřeli, je s Kristem skryt v Bohu (Kol 3,3).
Žalm je pobídkou, aby se také každý z nás díval na život očima víry. S pokorou máme přijímat i my strázně svého života jako výchovné Boží působení. Ať procházíme čímkoliv, je před námi nový život. A my máme povinnost vydávat svědectví o své zkušenosti, o mocných Božích činech.
Ve verších 19 až 21 je patrná ozvěna skutečnosti, že žalm je písní při vstupu do chrámu. Žalmista nám otevírá na základě předchozích veršů možnost rozjímat nad tím, co v kontextu našeho žalmu znamená slovo „spravedlivý“. „Toto je Hospodinova brána, skrze ni vcházejí spravedliví.“ Vchází člověk, který nepřestává oslavovat Boží milosrdenství a doufat v ně. Člověk, který se utíká k Hospodinu a lidskou pomoc neklade na první místo ve svém životě. Člověk, který spásu – tj. uzdravení, záchranu a osvobození očekává výlučně od Boha. Člověk, který ví, že ani smrt nemá poslední slovo a očekává vítězství života zásahem Božím. Člověk, který je připraven a ochoten „vypravovat o Hospodinových činech“ – vydávat Hospodinu svědectví.
Oslovení Boha není pouhým výkřikem do prázdna. Bůh slyší – a odpovídá. Žalmista projevuje štěstí a vděčnost za to, že patří mezi ty, kdo mají zkušenost s Boží odpovědí. Snad by to mohla být výzva pro každého z nás.
22. verš navazuje symbolem drahým svatopiscům Nového zákona. Ať již vykladatelé vidí v Ježíši Kristu nárožní kámen či „svorník“ v klenbě, v každém případě je úloha Ježíše Krista v novozákonním společenství Božího lidu nosná a sjednocující, spojující. Bez něho by církev byla torzem nebo zříceninou. Zcela jistě na žalmistovu myšlenku navazuje naučení z podobenství o vinném kmeni a ratolestech v Ježíšových slovech: „…beze mne nemůžete činit nic“ (Jan 15,5). Tato slova se vztahují na každé naše společenství, na každé naše dílo. První naší starostí musí být Ježíš Kristus, jeho zřejmá a zářivá přítomnost. Toho se týká i výklad vztahující se na mohutné základy jeruzalémského chrámu, jehož obrovské kameny, zajišťující stabilitu stavby, byly symbolem pevné a ničím neotřesitelné Boží přítomnosti uprostřed Izraele. Také biblické zmínky a výklady směřující k Izajášovým proroctvím (např. Řím 9,33), kde je náš Pán nazýván „kamenem úrazu“, ujišťují o nezbytnosti Ježíše Krista uprostřed jeho lidu: Boží dílo má tolik nepřátel. Útočištěm je Boží stavba, o jejíž hradební kameny se nepřítel rozrazí, a ti, kdo jsou uvnitř, budou vždy zachráněni.
Shromážděný lid při bohoslužbě viděl veliké Boží skutky. 23. verš tak znovu podtrhuje význam zkušenosti lidí s Bohem, což je základem pro Boží chválu a radost i pokoj v lidských srdcích.
26. verš se stává základem provolávání slávy Ježíšovi, když před velikonocemi vjíždí na oslátku do Jeruzaléma. Vjezd krále do jeruzalémského chrámu je tak opět jedním z předobrazů života a působení Ježíše – Mesiáše. 27. verš jakoby letmo zmiňuje mysticky nesmírně hluboký a oslovující obraz Boha – dárce světla.
Pokoj, radost a světlo – to je atmosféra, ze které vyrůstá v závěru našeho žalmu provolávání chvály a oslavy Boží. A mělo by tomu tak být i v našich rodinách a společenstvích, které prožily velikonoční svátky.