Kalendář akcí

<< Listopad 2021 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 123

Marie Zouharová

 

O této neděli budeme zpívat po prvním čtení některé verše 123. žalmu.

Tento žalm patří v žaltáři do menší sbírky žalmů, která sahá od 120. po 134. žalm. Sbírka byla snad původně jakýmsi malým zpěvníkem a vžil se pro ni název „poutní písně“.

Po stránce obsahové může 123. žalm vycházet ze situace Božího lidu v zajetí nebo za útisku. Je modlitbou, voláním po smilování a vysvobození z těžkého údělu. Předpokládá, že výsměch, opovržení a útrapy jsou nesnesitelné.

Žalm vznik pravděpodobně po návratu z babylonského vyhnanství. Poukazuje na těžké poměry, se kterými se Židé museli potýkat po návratu do své vlasti. Může pocházet z poloviny 5. století před Kristem, kdy v Jeruzalémě působil Nehemiáš. Stejnojmenná starozákonní kniha (Nehemiáš) zachycuje nepřátelství okolních národů, které vyvolala obnova zničeného města: „Když o tom uslyšel Sanbalat Chorónský, Tobijáš, ten amónský otrok, a Gešem Arabský, vysmívali se nám. S pohrdáním nám říkali: Do čeho se to pouštíte? Chcete se bouřit proti králi? Nato jsem ji odpověděl a řekl: Sám Bůh nebes způsobí, že se nám to podaří. My jsme jeho služebníci. Dali jsme se do stavby. Vy však nemáte žádný podíl ani právo ani památku v Jeruzalémě“ (Neh 2,19n). Tato doba byla tedy pro židovský národ více nebo méně dobou plnou trápení, posměchu a pronásledování. Snad proto byl také tento nářek zařazen mezi poutní písně.

Zaposlouchejme se však už do jeho textu:

Zvedám své oči k tobě,
který trůníš na nebi.

Utrápený a prosící poutník zvedá své oči k Hospodinu. Slovní spojení „zvedat oči“ najdeme ve Starém zákoně na více místech (Dt 4,19; Joz 5,13; Iz 40,26; 49, 18; 51,6; Za 1,18; 5,1.5; 6,2; Ž 141,8; Da 4,31). Šlo nejspíš o gesto používané při bohoslužbě – podobně jako v případě zvedání rukou. Objevuje se na těch místech Starého zákona, kde je třeba zdůraznit, že člověk spatřil něco překvapivého, co dosud neviděl a s čím nepočítal. Zvedání očí má zřejmě zcela konkrétní liturgické pozadí. V určitém okamžiku bohoslužby zvedali poutníci, kteří byli předtím pokorně skloněni, své oči, aby vzhlížením k Hospodinu vyjádřili, že od něho očekávají pomoc a smilování. Avšak už Mojžíš varuje před vzhlížením k něčemu jinému než k Hospodinu; konkrétně před vzhlížením ke zbožštěným nebeským tělesům. V Páté knize Mojžíšově je Izraelita varován před tím, že by „mohl pozvednout své oči k nebi, spatřit slunce, měsíc a hvězdy, celý nebeský zástup, a nechat se svést, klanět se jim a sloužit těm, které Hospodin… přidělil všem národům pod celým nebem“ (Dt 4,19). Později varuje prorok Ezechiel před zvedáním očí k modlám. Takové jednání znamená totéž co „utiskovat utištěného ubožáka, druhého odírat, nevracet zástavu…, dopouštět se ohavností“ (Ez 18,12). Opakem je pozvedání očí jedině k Hospodinu, i když ve světě je mnoho jiných lákadel. Pozvedání očí k Hospodinu vystihuje tedy zápas proti všemu, co se nabízí k vidění. Může to být výraz pro soustředění se na Hospodina v tomto roztěkaném prostředí. Je to výraz pro nasměrování k Bohu.

Slovy „k tobě“ potvrzuje žalmista své nasměrování k Bohu a odvrácení ode všeho, co jej od tohoto úmyslu vyrušuje, rozptyluje, co se staví do cesty mezi něho a Hospodina, co nemá nic společného s Hospodinem. Text jakoby kladl otázku: Ke komu vzhlížíš? A zároveň nabízí odpověď: „K tobě, který trůníš na nebi.“ Někdo ovšem může být zahleděn do sebe, nebo vzhlíží k různým bůžkům a pánům, kteří se dají podplatit. Hospodin ovšem je tam, kam nikdo nedosáhne – na nebi.

Tato modlitba vypovídá o hlubokém prožitku ze setkání s Hospodinem. Nejkratším možným způsobem vyznává žalmista Hospodina. Není to teologická výpověď o Bohu. Je to modlitba, která směřuje přímo k Hospodinu. Nejde ani o informaci pro okolí, které se dívá, aby vědělo, kam se dívat. Žalmista potřebuje říci samotnému Bohu, že je soustředěný pouze na něho. Nevíme, zda byl tento proces postupný, nebo zda měl nějakou příčinu. Je třeba, aby si čtenář všiml, že nastala proměna.

Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů,
jako oči služebnice hledí na ruce své paní,
tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha,
dokud se nad námi nesmiluje.

V tomto verši má částice „hle“ funkci vysvětlujícího vykřičníku. Podtrhuje a popisuje to, co je v předcházejícím, prvním verši. Oddané vzhlížení znázorňuje autor obrazem otroků, kteří jsou závislí na svých pánech, odkázaní na jejich milost či nemilost, bez jakýchkoli nároků. V pánových rukou byl na Východě osud služebníka, který na ně proto hleděl s nadějí, že mu popřejí vše, co potřebuje – nebo se strachem, že se mu dostane trestu.

Žalmista na tomto místě vyznává zástupně jménem všech poutníků, že se před Bohem považuje za otroka. Oddanost vyjadřuje podobně jako oči služebníků, které se dívají pouze na ruce, stejně jako učedník sleduje ruce svého mistra, aby se od něho vše naučil.

Protože žalmista důvěřuje Hospodinu, přednáší nyní svou prosbu:

Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi,

Zvolání „smiluj se nad námi“ má pravděpodobně svůj původ rovněž v liturgii, podobně jako křesťanské zvolání „Pane, smiluj se.“ Naznačuje to opakování tohoto zvolání. Je výrazem naléhavé prosby. Také u proroka Izaiáše poznává lid ve chvíli nejvyšší nouze, že jen Bůh je Pánem – i nad těmi, kdo se nespokojili s úlohou Božího nástroje a začali se považovat za neomezené pány. V pokorné důvěře se obrací ke svému Bohu s prosbou o slitování: „Hospodine, slituj se nad námi, v tebe skládáme naději!“ (Iz 33,2).

Žalmista neklade Bohu žádné požadavky, nepřeje si, aby trýznitele zničil nebo alespoň omezil. Prosí jen o Hospodinovu pomoc a milosrdenství. Věřící lidé chtějí zakoušet Boží milosrdenství, ostatní přenechávají na jeho vůli. Jde přece o slávu Hospodinovu.

V dalším verši žalmista ukazuje, že jde nejen o nepříjemnosti a urážky – v ohrožení je přímo podstata Božího lidu.

neboť jsme přesyceni pohanou.
Přesycena je naše duše
výsměchem boháčů, pohanou pyšných.

Z těchto posledních veršů vysvítá, proč vlastně žalmista prosí o smilování. V životě nastávají situace, kdy se člověk přímo dusí potupou a křivdou. Tato situace nyní nastala. Pramenem zla je výsměch boháčů a pohana pyšných. Tito lidé jsou ztělesněním sebevědomé lhostejnosti vůči Bohu a bližnímu, necitelní k druhému člověku i k žalmistovu utrpení. Pro každého mají jen posměch. Slovní kořen vyjadřující „pýchu“ je ve Starém zákoně častý. Jeho obsah vystihuje představa Asyřanů, kteří se po vítězství nad severním královstvím domnívali, že jejich bohové jsou mnohem mocnější nežli Hospodin. Proto bylo podle nich směšné věřit ještě v Hospodina a doufat v jeho pomoc. Podrobně o tom vypráví Druhá kniha královská (2 Kr 18,19-37). Zdrojem posměchu byla tedy víra v Hospodina. Takový výsměch měl zničit víru zajatců, uvést je do zoufalství, a tím i do duchovní záhuby. Tyto pocity vyjadřuje velmi výstižně 42. žalm slovy: „Mé slzy jsou mi pokrmem ve dne i v noci, když den co den slyším: Kde je tvůj Bůh“ (Ž 42,4).

123. žalm je odrazem velkého trápení a ukazuje nám, jak může modlitba v takové situaci vypadat. Předpokladem je hluboká víra, kterou také Ježíš předpokládá u těch, kteří se na něho obracejí s prosbou. V Matoušově evangeliu čteme o takové víre při uzdravení setníkova služebníka: „Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho doprovázeli: Skutečně, říkám vám, takovou víru jsem v izraelském národě nenašel“ (Mt 8,10). Z této víry vyrůstá důvěra v Boha, který je naší otcem. Ježíš nás učil modlit se: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť jméno tvé“ (Mt 6,9; Lk 11,2).

Víra a důvěra vede k oddanosti celého lidského srdce. V takovém vnitřním postoji hovoří služebník se svým pánem, dítě s otcem, věřící s Bohem – a uvědomuje si přitom, že Bůh pokorné prosby přijímá.

Žalm se může stát i naší modlitbou, protože můžeme být také napadáni mocnými lidmi tohoto světa. Ti, kdo se jej modlí v dnešní době, mohou z něj čerpat ještě větší naději, protože Ježíš Kristus už v podstatě zničil všechny nepřátelské síly – a zbývá už jen, aby se viditelně ukázal na konci času.

V osobní modlitbě je žalm poučením, jak máme i po smutných zkušenostech s vlastními hříchy pokorně vzhlížet k Bohu s důvěrou, že nám odpouští a umožňuje další růst. Můžeme si přitom připadat jako prosebníci u palestinských cest: „Když Ježíš odtamtud odcházel, šli za ním dva slepí a hlasitě volali: ‚Synu Davidův, smiluj se nad námi!‘ Když pak vešel do domu, přišli ti slepí k němu. Ježíš jim řekl: ‚Věříte, že mám moc to udělat?‘ Odpověděli mu: ‚Ano, Pane.‘ Dotkl se tedy jejich očí a řekl: ‚Staň se vám, jak věříte.‘“ (Mt 9,27-29).