Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 125

Marie Zouharová

 

Tuto neděli se budeme zabývat 125. žalmem.

Skladba patří mezi takzvané poutní písně (žalmy 120 – 134). Je obtížné určit, kdy vznikl, protože se vyjadřuje velmi obecně.

Tematicky převažuje v žalmu důvěra národa v Hospodina a jistota plynoucí z této důvěry. Proto se můžeme přiklonit k názoru, že patří k písním, které vyjadřovaly důvěru vyvoleného národa k Hospodinu. První tři verše jsou vyznáním této důvěry.

Žalm však můžeme chápat i jako zaslíbení. Zdá se totiž, že žalmista se na prorocké zaslíbení odvolává. V každém případě však můžeme říci, že 125. žalm je modlitbou společenství. Důvěra v Hospodina náleží k základním rysům tohoto společenství.

Podobně jako ostatní takzvané poutní písně vychází také 125. žalm z dávných bohoslužebných tradic. Má proto nadčasovou hodnotu – bez ohledu na historickou situaci, která se mění.

Kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora Sión,
která nekolísá, trvá na věky.

Základním rysem vyvoleného lidu je důvěra v Hospodina. Takto důvěřovali králové, jak se dočteme například v Druhé knize Královské o králi Chizkijášovi: „Doufal v Hospodina, Boha Izraele. …Přimkl se k Hospodinu, neodstoupil od něho… A Hospodin byl s ním. Ve všem, co podnikl, měl úspěch“ (2 Král 18,5-7). Podobně důvěřoval Bohu celý Izrael: „Izraelův dům doufá v Hospodina, je jim pomocníkem a štítem“ (Ž 115,9). V žalmech se rovněž ozývá vyznání doufajícího člověka: „Hospodine, můj Bože, k tobě se utíkám, zachraň mě přede všemi, kdo mě pronásledují, a vysvoboď mě“ (Ž 7,2). Touto důvěrou vynikají spravedliví: „Spravedlivým přichází spása od Hospodina, v dobách tísně je jim útočištěm. Hospodin jim pomáhá…“ (Ž 37,39n).

Lidi doufající v Hospodina přirovnává žalmista k hoře Siónu, na které stál chrám. V něm se soustřeďoval bohoslužebný život, byly zde zpřítomňovány Hospodinovy záchranné činy, zde se hlásalo jeho slovo. V devátém žalmu čteme: „Zpívejte Hospodinu, který sídlí na Siónu…“ (Ž 9,12). Odtud vycházela spása: „Kéž nadejde Izraeli spása ze Siónu!…“ (Ž 14,7). Sión byl považován za „svatou horou, slavný pahorek, který je radostí celé země“ (Ž 47,3).

Označení Sión měl původně pahorek v jihovýchodní části Jeruzaléma, na kterém leželo staré obětiště. Tvrz byla ovládaná Jebusity až do Davidových časů. Podrobnosti o jejím dobytí se dozvídáme v Druhé knize Samuelově (2 Sam 5,6-9). Později byl jako Sión označován pahorek, na němž byl vybudován chrám: „Panovník přivede ke konci celé své dílo na hoře Siónu a v Jeruzalémě…“ (Iz 10,12). Někdy se Siónem rozumělo celé posvátné místo: „Trubte na polnici na Siónu, uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění!“ (Jl 2,15). Sión zastupoval celý Jeruzalém: „Proto Panovník, Hospodin zástupů, praví toto: Můj lide, který bydlíš na Siónu, neboj se Asýrie…(Iz 10, 24). Sión byl šifrou pro izraelský národ: „Ať se zahanbí a nazpět ustoupí všichni, kdo nenávidí Sión“ (Ž 128,5). V obrazném smyslu se Boží lid nazývá dcerou siónskou, a to dokonce i v době, kdy přebývá v babylónském zajetí: „Vystup na horu vysokou, Sióne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se!“ (Iz 40,9).

Hora Sión – na rozdíl od ostatních hor – „nekolísá, trvá na věky.“ Naproti tomu jiné hory (Ž 46,3), pahorky (Iz 54,10), dokonce i celá země se třese v přítomnosti Hospodina: „Otřásl jsi zemí, rozštěpils ji“ (Ž 60,4). Co znamená, že hora Sión trvá navěky? Žalmista tak ukazuje, že trvale platí Boží milosrdenství a pokoj, které se zde hlásaly. V knize proroka Izaiáše čteme: „Proto praví toto Panovník Hospodin: Já to jsem, kdo za základ položil na Siónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat“ (Iz 28, 16).

Hospodinovo zaslíbení nepohnutelnosti Siónu nacházíme rovněž u proroka Izaiáše: „I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny národy“ (Iz 2,2; srov. Mich 4,1).

Jeruzalém obklopují hory:
tak je Hospodin kolem svého lidu
nyní i navěky.

Hora Sión je obklopena jakoby valem okolních hor, které ji převyšují. Na severu je to hora Skopus, na východě hora Olivová, na jihu hora Zlé rady a na západě hlavní severojižní pásmo judské pahorkatiny. Pomocí této situace znázorňuje autor niternou skutečnost. Podobně jako hory obklopují Jeruzalém, zahrnuje Hospodin svůj lid ze všech stran milostí, ochranou a pomocí: „Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou“ (Ž 34,8). Slovní obrat „nyní i navěky“ je žalmech častý. V souvislosti se Siónem jej používá prorok Micheáš: „Hospodin bude nad nimi kralovat na hoře Siónu nyní i navěky“ (Mi 4,7).

Neboť nezůstane žezlo bezbožníků
nad údělem spravedlivých,
aby spravedliví nevztáhli
své ruce po nepravosti.

Žezlo označuje v přeneseném smyslu vládu. Bezbožníci tvoří protiklad vůči lidem spravedlivým. Jsou to lidé, jejichž jednání je v protikladu s Boží vůlí. Vládu bezbožníků Hospodin přemůže, ještě však nezakročil. Žalmista věří, že zasáhne. Bezbožníci nemohou natrvalo ohrozit spravedlivé. Někteří vykladači vztahují „žezlo bezbožníků“ na různé pohanské vládce, kteří utlačovali Hospodinův lid.

Slovo úděl bychom mohli přeložit jako los. Připomíná rozdělení Zaslíbené země za Jozua: „Země bude rozdělena losem; budou dědit podle jmen otcovských pokolení“ (Nu 26,55); „První los byl vytažen pokolení Benjamínovců pro jejich čeledi: bylo jim vylosováno území mezi Judovci a Josefovci“ (Joz 18, 11). Určitý díl půdy byl tedy přidělován podle vůle Boží (Joz 15,1; 17,1; Sd 1,3). Údělem spravedlivých byla Zaslíbená země: „Pokorní však budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Ž 37,11). Autor žalmu chce říci: Nad Božím lidem a nad Zaslíbenou zemí vládnou sice bezbožníci, ale jen dočasně. Nesmíme proto zoufat a být netrpěliví, protože bychom se mohli nechat strhnout k násilí, křivdám a bezpráví. Sloveso vztáhnout ruce je v hebrejštině výrazem pro násilný zásah – bezpráví. Bezpráví je však opakem zákona pravdy. Takovým jednáním nelze zjednávat právo, protože by vybočovalo z mezí daných Božím zákonem. Snadno by se mohlo stát, že by se spravedliví podíleli na bezpráví a křivdách stejně jako jejich nepřátelé.

Dobrým, Hospodine, popřej dobro,
i těm, kdo jsou upřímní v srdci.

Prosbu o dobro nacházíme ještě v 51. žalmu, v němž žalmista prosí o dobro pro Sión a Jeruzalém: „Pane, obšťastni Sión svou přízní, znovu zbuduj hradby Jeruzaléma“ (Ž 51,20). Autor písně prosí za celý vyvolený lid. „Spravedliví“ z předchozího verše jsou zároveň označeni jako lidé „upřímní v srdci.“

Následující verš hovoří o lidech, jejichž jednání je opačné, protikladné.

Ty však, kteří uhýbají na své křivé cesty,
odstraň se zločinci, Hospodine!
Pokoj buď s Izraelem!

Křivé cesty vystihují v přeneseném smyslu překrucování práva nebo odklon od něho. V žalmovém textu stojí proti sobě ti, kdo křivdí, a ti, kterým je křivděno. Pachatele křivd má Hospodin odstranit zároveň se zločinci. V pátém žalmu o něm totiž čteme: „Ty nejsi Bůh, kterému by se líbila nepravost, zlý u tebe prodlévat nesmí, ani rouhači před tebou neobstojí. Nenávidíš každého zločince, hubíš všecky lháře“ (Ž 5,5n).

Žalm je určen vyvoleným pro jejich cestu dějinami. Hospodinova ochranná moc již v dějinách působí, nedosáhla však dosud své plnosti, protože putující lid není ještě u cíle. Podobně může uvažovat novozákonní Boží lid. Zaslíbení vztahující se k Siónu se sice naplnila v Ježíši Kristu. On je „základní kámen“ (Ř 9,33; Ef 2,20, 1 Petr 2,4nn), na němž Bůh zbudoval novou stavbu spásy. Proto o něm platí: „s každým, kdo ke mně přichází a moje slova slyší a podle nich jedná, je tomu podobně jako s člověkem, který když stavěl dům, kopal do hloubky a položil základy na skálu. Když přišla povodeň a příval narazil na ten dům, nemohl jím otřást, protože byl dobře vystaven“ (Lk 6,47n).

125. žalm můžeme chápat jako modlitbu společenství Božího lidu, který je teprve na cestě k plnosti pokoje.

V Denní modlitbě církve je 125. žalm pravidelnou součástí večerních chval v úterý třetího týdne. Setkáme se s ním také v doplňovacím cyklu žalmů pro modlitbu uprostřed dne, a sice pro druhý oddíl, pro modlitbu v době kolem poledne. V obou případech je nadepsán citátem z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům: „Pokoj a milosrdenství přijde na pravé Boží Izraelity“ (Gal 6,16).