Marie Zouharová
V neděli budeme po prvním čtení zpívat 126. žalm. Tento žalm patří mezi takzvané „poutní písně”, které jako menší sbírka začínají v žaltáři žalmem 120. a končí žalmem 134.
Není jasné, kdy tento žalm vznikl, ani po usilovném pátrání odborníků. Překladatelé žaltáře do řečtiny se domnívali, že jde o píseň jeruzalémských věřících po návratu z babylónského vyhnanství. Tuto skutečnost však nelze ani dokázat, ani popřít.
Z hlediska zásad Páté knihy Mojžíšovy se v dějinách Izraele stále opakuje: odklon od Boha, trest v pohanském zajetí a záchrana Bohem. Jestliže tedy chce žalmista vidět celé izraelské dějiny jako dějiny spásy, uvědomuje si hranice lidského života. Omezenost vede člověka stále do slepé uličky. Vysvobodit jej může jen Boží milost.
V této sedmé poutní písni vzpomínají proto věřící na Boží záchranu a osvobození ve všech dobách. Je výrazem veliké radosti nad vysvobozením ze zajetí, které poutníci prožili a které si na své cestě z různých pohanských krajin do Jeruzaléma zpěvem zpřítomňovali. Minula doba odloučení od Hospodina. Bůh se opět přiklonil ke svému lidu. Poutníci prožívají při putování nejen dávné vysvobození z Egypta, popř. vysvobození z babylónského zajetí, ale Boží pomoc v každé tísni. Zároveň si uvědomují, že potřebují nové a dokonalejší vysvobození. Jednou přijde doba, když Hospodin vyvede a shromáždí svůj rozptýlený lid a potom už nebude žádné trápení, ale budou zakoušet pravou radost v Božím království.
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce,
byli jsme jako ve snách.
Tehdy byla naše ústa plná smíchu
a náš jazyk plný jásotu.
Tehdy se říkalo mezi pohany:
“Velkou věc s nimi udělal Hospodin!”
Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin,
naplnila nás radost.
Tato první část žalmu mluví o vysvobození jako události, který se odehrála v minulosti. Druhá část žalmu o vysvobození teprve prosí:
Hospodine, změň náš osud,
jako se mění údolí na jihu země.
Kdo sejí v slzách,
žnout budou s jásotem.
Vycházejí s pláčem,
když nesou semeno k setí;
přijdou však s jásotem
a přinesou své snopy.
Zdá se, jako by druhá část žalmu byla v rozporu s první. Je to však jen zdánlivý rozpor. Poutníci, kteří zpívali tento žalm při své pouti, prožívali znovu putování pouští z Egypta i vysvobození z Babylónie. Tyto události byly stále přítomné. Také si však uvědomovali, že stále žijí v pohanském prostředí, pod mocí nepřátel, a proto potřebují nové, dokonalejší vysvobození. Uvědomovali si, že jsou stále závislí na Hospodinu jako vysvoboditeli z každého soužení a úzkosti. Povzbuzovali tak naději, kterou zakoušeli jako předzvěst budoucího, trvalého vysvobození. S důvěrou vyhlíželi doby, kdy Hospodin vysvobodí a shromáždí všechny zajaté, zbaví je všech trápení a uvede do své mesiánské říše.
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce,
byli jsme jako ve snách.
Žalmista zachytil pravděpodobně píseň poutníka, který mohl být přímým účastníkem Hospodinova vysvobození. Tento zážitek je pro něho stále přítomný a živý, není to jen vzpomínka na dávné doby. Poutník chce nejen vyvolat vzpomínku, ale chce poukázat na stálou Hospodinovu přítomnost, které překračuje všechny lidské odhady a očekávání.
Na jaké Hospodinovo jednání se zde pomýšlí? Pravděpodobně na návrat zajatců z Babylónie. Jde o závažnou událost, kterou neprožije každý. Mohlo také jít o jakousi vnitřní proměnu člověka, která není v lidských silách. Také ta je – stejně jako návrat z vyhnanství – dílem Hospodinovým, a proto může být tématem poutníkovy písně. Dosvědčuje, jak Hospodin nečekaně obrátil vnější události i vnitřní stav. Izraelita se dočkal Hospodinova zásahu a vyjadřuje své přesvědčení: má smysl čekat na Hospodinovo vysvobození.
Slova “byli jsme jako ve snách” nevyjadřují něco nereálného, podobného snu. Právě naopak. Vysvobozující čin je tak neuvěřitelný a šokující, že si vysvobození připadají jako ve snu, jakoby mimo realitu. “Siónskými zajatci” nejsou myšleni jen obyvatelé Jeruzaléma, ale ta část Božího lidu, která i v zajetí upírala své naděje k Siónu a očekávala jeho obnovení. Touha, očekávání, že Hospodin přivede svůj zajatý lid nazpět, se v Bibli často opakuje. Přivedení zajatých do vlasti odkazuje nejen do minulosti, ale je zároveň příslibem budoucího vysvobození a znamením mesiánské doby.
Tehdy byla naše ústa plná smíchu
a náš jazyk plný jásotu.
Tehdy se říkalo mezi pohany:
“Velkou věc s nimi udělal Hospodin!”
Reakce lidu na Hospodinovo jednání je popisována dvojím způsobem. Na jedné straně se s poutníky do Jeruzaléma děje něco neobvyklého a velmi důležitého. Zármutek zajatých se mění ve smích a jásot. Vysvobození je zároveň Hospodinovým zjevením a jeho oslavou. Není poražen, nevzdal se svého lidu, smiloval se nad ním. Pohané, kteří se posměšně ptali: “Kdepak je jejich Bůh?”, poznávají, že Bůh je s těmi, kterými dříve pohrdali. Hospodinovo jednání, veliké věci, které učinil, radost a vnitřní proměna lidu se stávají účinným nástrojem misie. Přesvědčivě zjevují Hospodinovo jednání. Není třeba slov. Změna, ke které u poutníků došlo, je viditelná a nakažlivá.
Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin,
naplnila nás radost.
Zde se znovu opakuje věta o Hospodinu, který činí veliké věci s Božím lidem. Jakoby ozvěnou se zesiluje její význam. Nejprve totiž říkají pohané: “Velké věci s nimi udělal Hospodin”. Totéž souhlasně opakuje Boží lid, aby se tak utvrdil ve víře ve Vysvoboditele a i ve vděčnosti za pomoc. Vypadá to, jako by pohané byli v úloze předzpěváka při bohoslužbě. Snad za pomoci pohanů viděl Boží lid, jak úžasné věci pro něj Hospodin učinil.
Hospodine, změň náš osud,
jako se mění údolí na jihu země.
Poutník zde prosí o změnu osudu, ačkoliv už před tím zpíval: “velkou věc s námi udělal Hospodin”. Bojí se snad, že by Hospodin přestal jednat ve prospěch svého lidu? Nebo jde o přímluvnou modlitbu za ty, kteří dosud zvrat svého osudu k lepšímu neprožili? Je možné, že žalmista vyzývá Hospodina k dokončení díla, kterou začal – jako by volal – navrať se k nám, zůstaň s námi, přijď království tvé! Můžeme se zde uvědomit, že poutní písně mají schopnost oslovit člověka i v současné době.
Údolí na jihu Palestiny jsou v létě vyprahlá, bezvodá. Na podzim se však při deštích naplní vodou a následně bujnou vegetací. Právě takový div očekávají lidé od Boha, který změní poušť v úrodnou zemi – oživení vyprahlé země bylo důležitou součástí eschatologické naděje Božího lidu, jak čteme na několika místech u proroka Izajáše: “Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí” (Iz 35,7); “Na holých návrších otevřu vodní proudy, uprostřed plání prameny vod, poušť v jezero změním a zemi vyprahlou ve vodní zřídla” (Iz 41,18); “Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky” (Iz 43,8). Tato naděje se opírala o vzpomínky na dar vody při putování pouští a o představu o ráji jako bohatě zavlažované zahradě. Naděje vyprahlé země je nadějí všech žíznivých, kteří budou napojeni Božím milosrdenstvím. V Matoušově evangeliu zní jedno z blahoslavenství: “Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni” (Mt 5,6).
Kdo sejí v slzách,
žnout budou s jásotem.
Tato myšlenka navazuje na staré pohanské obřady. Setba se považovala za pohřbívání zemřelého boha a vzešlé obilí mělo zpodobovat jeho oživení. Izrael tyto pohanské zvyky odmítal. Dárcem života, tedy také tím, kdo oživil lid umrtvený v zajetí, je jedině Hospodin.
Pláč rozsévače se dá vysvětlit více způsoby. Nejedná se o magii, ale je výrazem pokání lidu, který byl pro své hříchy rozptýlen mezi pohany. Přijde však doba, kdy bude Boží lid opět shromážděn – jako obilí do snopů.
V době, kdy se zrno zasévalo, zůstávala ho již obvykle velmi malá zásoba. Rolník neměl jistotu, jak bude vypadat budoucí úroda. Riskoval i to, že setba nevzejde. Přesto rolník zaseje, navzdory všem obavám, protože věří v úrodu, počítá s dobrou budoucností a s Hospodinovou ochranou.
Dále může být pláč spjat s bolestí po pádu judského království a smích s návratem s Babylónie.
Pláč může být i projevem Hospodinova smutku. Hospodina tedy stav jeho lidu nejen zajímá, ale dotýká se ho bytostně. Také setba – rozptýlení lidu mezi pohany – nemusí být výrazem Hospodinovy odplaty, ale přípravou pro žeň. Od zrna, které se zaseje, se očekává bohatá úroda. Proto žně, shromáždění obilí do stodol, jsou radostnou událostí. Stejně tak shromáždění Božího lidu i pohanů, kteří se obracejí k Bohu, je věcí Hospodinovou. Co vypadá jako trest, může mít ještě jiný, hlubší smysl, který zpočátku nemusíme chápat.
Vycházejí s pláčem,
když nesou semeno k setí;
přijdou však s jásotem
a přinesou své snopy.
Tento verš jako by odpovídal na předchozí a ujišťoval o Hospodinově jednání. Cílem je povzbudit k vytrvalosti, když přijdou zkoušky. Překonat beznaděj, nevzdat se při prvních nesnázích, nepřestat jednat a změnu očekávat od Hospodina.
V definitivní vlasti se splní zaslíbení žalmu i Janova Zjevení: “Bůh jim setře každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo” (Zj 21,4).