Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 127

Marie Zouharová

 

Příští neděli slavíme jako dvacátou první v liturgickém mezidobí. Po prvním čtení budeme zpívat vybrané verše 34. žalmu. Také tímto žalmem jsme se však již v pořadu Bible v liturgii zabývali. Proto dnes zařazujeme 127. žalm.

Tento žalm patří mezi takzvané poutní písně. Podobně jako žalm první a stodevatenáctý má mnoho společného s izraelskou moudrostí.

Z hlediska stavby můžeme žalm členit na dvě části. První tvoří počáteční dva verše, do druhé patří verše třetí až pátý. Podle některých vykladatelů původně tyto dvě části spolu nesouvisely. V první se obsahově pojednává o zakládání domu nebo města, druhá je blahopřáním při narození syna. Navzájem jsou propojené tematikou zakládání rodiny. Jedna část závisí na druhé. Druhá část může být také ozvěnou Nátanova zaslíbení o Davidově potomstvu. Připomeňme si z První knihy Samuelovy, co Hospodin Davidovi slibuje: „…dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. … Já mu budu Otcem a on mi bude synem…své milosrdenství mu neodejmu … Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn“ (2 Sam 7,8-16).

Z hlediska praktického využití mohl být žalm adresován mladým mužům, kteří uvažovali o založení rodiny.

Jádro žalmu je velmi staré, i když byla skladba zařazena až do páté knihy žalmů jako součást takzvaných poutních písní. K závěrečné úpravě textu došlo snad až v době po návratu z babylónského vyhnanství. V současné podobě se zřejmě používal jako zpěv při poutích do Jeruzaléma.

Nadpis přisuzuje 127. žalm Šalomounovi. Jméno tohoto krále má v nadpisu už jen 72. žalm. Ovšem právě zmínka o Šalomounovi poukazuje na spojitost s jeruzalémským chrámem. Šalomounovi se připisuje velká část mudroslovných výroků ve Starém zákoně. Podle První knihy Královské mu Bůh daroval moudrost: „Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže po tobě nepovstane nikdo tobě podobný“ (1 Král 3, 12).

Při čtení dnešního 127. žalmu si můžeme uvědomit, že žádná lidská námaha se nemůže rovnat činnosti Boží. Pět druhů lidské aktivity je třikrát označeno za marné – marné je stavění domu, hlídání města, časné vstávání, vysedávání u práce a pojídání těžce získaného pokrmu. Marná je všechna práce, která se vykonává nezávisle na Bohu. Pouze Hospodinovo jednání otevírá budoucnost.

Když nestaví dům Hospodin,
marně se lopotí, kdo ho stavějí;
když nestřeží město Hospodin,
marně bdí strážce.

Příběh o stavitelích věže v První knize Mojžíšově vypráví o marné námaze: „Tu si řekli vespolek…vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi. I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští vybudovali…I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města“ (Gn 11,1-9).

Šalomoun naopak staví chrám Hospodinovu jménu: „Proto jsem se rozhodl vybudovat dům jménu Hospodina, svého Boha, podle Hospodinových slov mému otci Davidovi: Tvůj syn, kterého dosadím po tobě na tvůj trůn, ten vybuduje dům mému jménu“ (1 Král 5,5).

Ve 127. žalmu jde autor ještě dál. Sám Hospodin si zde staví dům, samozřejmě prostřednictvím těch, které si vyvolil, nebo lépe řečeno, kterého si vyvolil: „On vybuduje dům pro mé jméno. On se stane mým synem a já mu budu Otcem. Jeho královský trůn nad Izraelem upevním navěky“ (1 Pa 22,10).

Rovněž pád Jeruzaléma mohl připomínat, že i sebevětší bdělost strážců neodvrátí nebezpečí. Zvláštní význam dostal tento výrok po návratu z babylónského vyhnanství při obnově Jeruzaléma. Tehdy bylo třeba znovu postavit chrám a opevnit Jeruzalém. I toto dílo se zdařilo jen s Boží pomocí a pod Boží ochranou.

Hospodinovo jednání je popsáno jako stavění. Nejprve domu, potom rodiny. Obojí je výlučně Hospodinovým dílem.

Marně je časně vstávat,
dlouho vysedávat u práce,
jíst chléb námahy;
neboť svým miláčkům dává ho ve spánku.

Tyto verše se vztahují na lidi, kteří v přemrštěné touze po zisku a úspěchu vstávají co nejdříve, celý den usilovně pracují, k jídlu a odpočinku usedají co nejpozději. Protože se musí tak namáhavě dřít, stává se jim vše „chlebem námahy.“ Hebrejský text naznačuje, že původně bylo míněno náboženské úsilí, tedy rozhojňování, prodlužování a stupňování bohoslužebných úkonů. Zvýšeným náboženským úsilím, ke kterému patřilo i odříkání, si chtěli někteří lidé zajistit Boží ochranu pro sebe, město i chrám. Tak se jim celý život změnil v „chléb námahy“. Toto místo můžeme chápat jako varování před prodlužováním bohoslužeb a zvyšováním náboženského úsilí. Pohanům se podobají lidé, kteří se domnívají, že takovým způsobem ovlivní, nebo přímo ovládnou bohy a přimějí je, aby jim byli po vůli.

Se slovním spojením „chléb námahy“ se ve Starém zákoně setkáme jen na tomto místě. Původně se mohlo vztahovat na pokrm požívaný v době zármutku. Žalmista jej používá spíš v přeneseném smyslu.

„Miláček“ bylo druhé označení pro Šalomouna. Řecký překlad však převádí toto místo v množném čísle, jak jsme slyšeli také v českém překladu. Ať už se jedná o Šalomouna nebo Izrael, Hospodin dává lidem, kteří se nepokoušejí ve strachu zajistit si budoucnost svými náboženskými výkony spánek, odpočinutí a pokoj jako projev své milosti. Hospodin je dárce všeho dobrého.

Hle, Hospodinovým darem jsou synové,
odměnou je plod lůna.

Darem od Hospodina bylo po usazení v Zaslíbené zemi přidělení půdy izraelským rodům v dědičné držení. Tento dar byl nezcizitelný. V První knize Královské se dočteme, jak vzorný Izraelita odpovídá bezbožnému králi: „Nábot řekl Achabovi: Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích“ (1 Král 21,3). Pro Izraelity znamenal tento dar účast na všech ostatních Božích darech. Výrok „Hospodinovým darem jsou synové“ může být polemikou proti pojetí, které jako by zapomnělo, že Hospodinovo zaslíbení se týká především lidí, ne pouze země.

Slovo „synové“ odkazuje na budoucnost národa, jejíž zárukou měly být děti. Trvání Božího lidu závisí více na dětech než na zemi. Děti jsou Hospodinovým darem. Zaslíbení synů se může týkat i bezzemků a vyhnanců, kteří se podobají Abrahamovi, jenž neměl ještě podíl v zemi, ale dostal zaslíbení syna i potomstva: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním“ (Gn 12,2). „Hospodin prohlásil: Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna“ (Gn 15,5). Komu je dědictví přislíbeno, se dozvídáme v následujícím, 128. žalmu: „Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu“ (Ž 128,3).

V souvislosti se Šalomounem, který je zmíněn v úvodu, je důležitý jedenáctý verš 132. žalmu: „Přísahal Hospodin Davidovi s věrností, kterou neporuší: Potomka z tvého rodu dosadím na tvůj trůn“ (Ž 132,11). Zaslíbení potomstva se naplnilo na Šalomounovi a dalších Davidových nástupcích.

Čím jsou bojovníku šípy v ruce,
tím jsou synové z mladých let.

Tento obraz chce říci, že podobně jako jsou v toulci přichystány šípy, mají dospělí synové stát při svém otci, když se dostane do nesnází, když mu ve stáří začne ubývat sil. Obrat synové z mladých let ji protikladem vazby, který je užita v knize Genesis: “Izrael Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce; vždyť to byl syn jeho stáří“ (Gn 37,3).

Šťastný muž, který jimi naplnil svůj toulec;
nepřijdou do hanby, když se budou v branách soudit s protivníky.

Závěr žalmu můžeme chápat dvěma způsoby. Buď jde o boj při dobývání města. To znamená, že synové budou bojovat s otcem tak, že nepodlehnou. Ale možný je i druhý výklad, že totiž jde o soudní jednání, které se běžně konávalo v bráně, největším zastřešeném a stinném prostoru města.

Může se také jednat o dohadování před soudem. Tehdejší soudní řízení bylo sporem dvou stran. Zločiny byly souzeny na základě žaloby, která byla předložena postiženým nebo pozůstalými. Ten, komu dal soud za pravdu, byl prohlášen za spravedlivého, protivník byl naopak vyhlášen za provinilce.

Závěr žalmu chce nejspíš říci: Když se synové šťastného muže budou dohadovat na soudu v bráně se svými protivníky, nebudou se hanbit za to, co zastávají, ale obstojí. Soud jim dá za pravdu. Při konečném Božím soudu budou přijati Hospodinem.

V Novém zákoně je dům, který staví Hospodin, z jiného materiálu než jsou cihly a kamení. Hospodinovou stavbou – chrámem – je lid, církev, která je také nazývána tělem Kristovým. Když ovšem tento chrám staví Hospodin, není třeba nikomu z lidí děkovat. Naopak platí, že lidé se mohou sebevíc namáhat – bez Boha a proti němu nic nezmohou. Ježíš jim říká: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; beze mne nemůžete činit nic“ (J 15,5).

V Denní modlitbě církve je 127. žalm pravidelnou součástí večerních chval ve středu třetího týdne. Setkáme se s ním také v doplňovacím cyklu žalmů pro modlitbu uprostřed dne, a sice pro třetí oddíl, pro modlitbu v době odpolední. V obou případech je nadepsán citátem z Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům: „Jste Boží stavba“ (1 Kor 3,9).