Marie Zouharová

Pro slavnost Nejsvětější Trojice jsou vybrány jako zpěv po prvním čtení některé verše 33. žalmu. Tím jsme se však již zabývali. Dnes se budeme věnovat 132. žalmu.

Tento žalm patří mezi takzvané poutní písně (žalmy 120 – 134). Básnicky zpracovává přenesení Hospodinovy schrány na Sión. Připomíná zaslíbení trvalé vlády Davidovi a jeho potomkům. Poukazuje na postavení člověka před Bohem, na dodržování smlouvy a Hospodinovu věrnost. Poutníci, kteří tento žalm zpívali, si měli uvědomit, že vyvolení Siónu a králů z rodu Davidova není důsledkem lidských zásluh – je projevem Božího požehnání. Žalm mohl být součástí bohoslužebné slavnosti uvedení Hospodinovy schrány na Sión. O takové slavnosti se však Starý zákon nikde nezmiňuje.

Žalm se skládá ze dvou částí. Prvních deset veršů pojednává o přenesení schrány na Sión, obsahem druhé části je zaslíbení dědičné vlády Davidovu rodu a vyvolení Siónu za trvalé Hospodinovo sídlo. Tato část žalmu obsahuje Boží odpovědi na prosby, pronesené snad při bohoslužbě knězem. Bůh obnovuje zaslíbení o věčném panování Davidových potomků. Své zaslíbení spojuje s podmínkou věrnosti vůči Boží smlouvě.

132. žalm se vyznačuje mnoha starobylými výrazy a obraty. Podle Druhé knihy Paralipomenon byl součástí šalomounovy modlitby při posvěcení jeruzalémského chrámu: „Nyní tedy povstaň, Hospodine, Bože k místu svého odpočinku, ty sám i schrána tvé moci. Tvoji kněží ať obléknou spásu, Hospodine Bože, ať se tvoji věrní radují z dobrých věcí. Hospodine Bože, neodmítej pomazaného svého, pamatuj na milosrdenství prokazované svému služebníku Davidovi“ (2 Pa 6,41n). Podle tohoto zapojení do bohoslužby pochází z doby před babylónským vyhnanstvím. Při zničení chrámu Babylóňany v r. 587 př. Kr. byla totiž zničena i schrána, v následující době nebyla již nikdy obnovena.

Vlastní text žalmu začíná slovesem v rozkazovacím způsobu.

Pamatuj, Hospodine, na Davida,
na veškerou jeho starostlivost,
jak přísahal Hospodinu, sliboval Mocnému Jakubovu:

Král nebo kněz žádá v modlitbě Hospodina, aby nezapomněl na Davidovy nesnáze. Podle Druhé knihy Samuelovy se David trápil a cítil zahanben při pohledu na skrovný Hospodinův příbytek, ve kterém byla umístěna schrána. Královský palác byl však z cedrového dřeva. Žalmista chce, aby se Bůh rozpomenul na Davidovo úsilí, zároveň si takto sám připomíná Davidovu snahu o vybudování důstojného příbytku pro Boží schránu. Jaký je smysl takové modlitby? Bude-li Hospodin pamatovat na Davida, mohou se poutníci cítit v bezpečí, kdykoli přijdou do jeruzalémského chrámu. Podle některých textů se zdá, jako by David měl na Hospodina určitý vliv. Proto se žalmista neobrací přímo na Hospodina, ale prostřednictvím Davidových zásluh. Král David byl zástupcem a představitelem lidu před Hospodinem.

Označení Hospodina slovy „Mocný Jakubův“ připomíná prastaré kořeny víry v silného Boha Izraele. Odkaz na Jakuba vyvolává v paměti vzpomínky na to, jak se Bůh Jakubovi zjevoval.

Další verše žalmu zdůrazňují, čemu dával David přednost:

Nevkročím do svého obytného domu,
nevstoupím na své připravené lůžko,
nepopřeji spánku svým očím,
svým víčkům odpočinku,
dokud nenaleznu místo pro Hospodina,
příbytek Mocnému Jakubovu.

David dává přednost péči o Boží dům před svým pohodlím, dokonce i před spánkem. Tak dává příklad všem, kteří putují do Jeruzaléma. Lůžkem se míní lehátko z větví, které rovněž mohlo být místem intenzivní modlitby. Zde mohl žalmista očekávat a zakoušet Hospodinovo jednání: „Jsem vysílen od svého nářku, noc jak noc pláčem skrápím své lože, smáčím své lůžko slzami“ (Ž 6,7); „kdykoliv na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet“ (Ž 63,7).

V žalmu si můžeme všimnout často používaného básnického prostředku: souběžného postupu myšlenek v první a druhé části verše. Spánek je ve 4. verši vystižen nejprve slovy: „nepopřeji spánku svým očím“, potom jinými slovy: „nepopřeji svým víčkům odpočinku.“ Obměna výrazů slouží k zdůraznění něčeho mimořádně důležitého a naléhavého. Čtenář nesmí něco takového přehlédnout.

Podobně je tomu v následujícím verši: „dokud nenaleznu místo pro Hospodina, příbytek Mocnému Jakubovu.“ Nejde však jen o určení místa. Může také být myšlen postoj hledajícího a toužícího člověka. Verš tedy připouští jak nalezení Hospodina, tak nalezení místa pro Hospodina. V případě, že poutník místo pro Hospodina teprve hledá, Hospodin dosud nemá místo. Můžeme ale uvažovat i jinak: Hospodin není vázaný na zemi, a proto je všude tam, kde je jeho lid. Putuje se svým lidem a bývá stejně odmítaný a opuštěný jako jeho lid.

Hle, slyšeli jsme o ní v Efratě,
nalezli jsme ji na polích Jaaru.

Částice hle na začátku verše uvozuje obvykle něco mimořádného. Má upoutat čtenářovu pozornost. V případě, že se žalm používal při bohoslužbě, mohl být tento verš odpovědí lidu na modlitbu kněze. „Slyšet o něčem“ znamená zde otevřenost, vnímavost a soustředění na Hospodinovo slovo. Efrata nemusí být jen názvem místa, kde posluchač byl nebo je. Mohlo by také být vyjádřením stavu, v němž dochází k naslouchání.

Vejděme do jeho příbytku,
klaňme se u podnože jeho nohou.

V tomto verši se předcházející vyznání mění ve výzvu „vejděme“. Ti, kdo slyšeli, jsou nyní vtaženi do modlitby. Jsou vyzvání, aby se aktivně podíleli na tom, o čem žalmista mluví. Mají vstoupit do Hospodinova příbytku, do Boží blízkosti. Klanění bylo ve starověku postojem vazala před vítězným panovníkem. Vazal tak dával najevo, že je panovníkovi vydán na milost a nemilost. S podobným postojem je třeba vstoupit do Hospodinova příbytku. Nejde jen o vstup, ale hlavně o odevzdanost vůči Hospodinu. Podnoží se nazývala stolička u panovníkova trůnu. Jeruzalémský chrám byl považován za podnož Hospodinových nohou. Podnož tedy zastupuje projev úcty a oddanosti vůči Hospodinu.

Vstaň, Hospodine, vejdi na místo svého odpočinku
ty i tvá vznešená archa!

Podruhé je Hospodin vyzván tvarem slovesa v rozkazovacím způsobu. Výzva „vstaň“ souvisí původně s putováním pouští. Ve Čtvrté knize Mojžíšově čteme: „Povstaň, Hospodine, ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí!“ (Nu 10,35). Toto Mojžíšovo zvolání se nejspíš ozývalo, než se celý tábor se schránou smlouvy dal do pohybu. Takové zvolání vyprošovalo ochranu a nahrazovalo požehnání. Výzvy adresované Hospodinu nejsou ve Starém zákoně projevem neúcty. Jde v nich spíš o projev niterné žalmistovy blízkosti vůči Hospodinu.

Tvoji kněží ať obléknou spravedlnost
a tvoji zbožní ať se jásotem rozjásají!

Další výzva se týká především kněží. Co znamená, že mají obléknout spravedlnost? Být oblečen znamená být připraven. Spravedlností se nemíní přidělování dobrého dobrému a zlého zlému, ale řád, který jako Hospodinovo ustanovení ovládá celý svět. Pomocí pojmu „spravedlnost“ může být popsán i prostor, v němž vládne Hospodin, tedy Boží království.

Pro Davida, svého služebníka,
neodmítej tvář svého pomazaného!

Kvůli Davidovi má Hospodin opět jednat. V modlitbě se setkáváme s dalším naléháním. Žalmista se modlí s důvěrou, že Hospodin neodmítne pomoc králi, svému pomazanému.

Přísahal Hospodin Davidovi
s věrností, kterou neporuší:
Potomka z tvého rodu
dosadím na tvůj trůn.

Zárukou splnění Hospodinovy přísahy je jeho vlastní věrnost. Královský stolec v Izraeli nezůstane bez krále. Setkáváme se s obměnou zaslíbení Davidovi, o němž čteme v Druhé knize Samuelově: „Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království“ (2 Sam 7, 12).

Budou-li tvoji synové dbát na mou smlouvu,
na mé příkazy, kterým je naučím,
též jejich synové navěky
budou sedět na tvém trůně!

Slavnostně, přísahou potvrzuje Hospodin slib daný Davidovi: jeho potomci mají vládnout stále. Odpovídá tak na předcházející modlitby. Král je ujištěn o Boží věrnosti, ale zároveň je zavázán k dodržování smlouvy. Pouze za této podmínky se bude zaslíbení týkat Davidových potomků. Smlouva zde není dohodou rovných partnerů, ale Hospodinem vymezená skutečnost, člověku uložená směrnice, pokyn nebo příkaz. Smlouva je spíše slavnostním slibem, v němž Bůh zavazuje sebe i svého partnera.

Neboť Hospodin si vyvolil Sión,
přál si ho mít jako své sídlo:
To je můj příbytek navěky,
zde budu sídlit, ten jsem si zvolil.

Spojka „neboť“ uvozuje odůvodnění předcházejícího zaslíbení. Hospodin si zvolil Sión za své sídlo. Proto se mohou Davidovi synové naučit Božím nařízením a kralovat navždy. Rozhodující nebudou jejich kvality a schopnosti, ale Hospodinovo rozhodnutí. Vyvolení Siónu je potvrzením zaslíbení Davidovi a jeho potomkům. V chrámě je možné setkat se s Bohem. To ovšem neznamená, že by ztratila smysl pravidelná modlitba.

Jeho pokrmy štědře požehnám,
jeho chudé nasytím chlebem.

Hospodinova moc se nejvíce projeví tam, kde je největší bída. U Hospodina mají vždy zastání lidé bezmocní a chudí. Hospodin je podporuje a stará se, aby měli co potřebují.

Jeho kněze obléknu v spásu,
jeho zbožní se jásotem rozjásají.
Zde dám vyrašit rohu Davidovu,
rozžehnu svítilnu svému pomazanému.
Jeho nepřátele obléknu v hanbu,
ale na něm zazáří má koruna.

Obléknout se spásou není v lidské moci. Tato slova poukazují na meze lidských schopností. Něco takového je schopen udělat jen Bůh.

Růst Davidova rohu je znamením naděje. Tento zvláštní obraz připomíná, že Davidovo jednání má budoucnost. Království Davidova potomka – Pomazaného neboli Mesiáše – odolá všem nepřátelům.

Myšlenky z druhé poloviny žalmu se objevují v Zachariášově chvalozpěvu: „Vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida, jak slíbil od pradávna ústy svých svatých proroků; zachránil nás od nepřátel, z rukou všech, kdo nás nenávidí“ (Luk 1,69-71).