Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 147

Marie Zouharová

 

O této neděli zpíváme po prvním čtení vybrané verše ze 147. žalmu.

Tento žalm patří do skupiny oslavných písní. Třikrát se v něm opakuje výzva k chválení Hospodina: „chvalte, opěvujte, oslavujte Hospodina“ (verš 1. 7. 12). Těmito výzvami je žalm rozdělen do tří částí. Po každé výzvě k chválení následuje vždy odůvodnění.

První část – verše 2. až 6. – vyznává, že Hospodin je Stvořitel a Pán dějin. Stará se především o ponížené v Jeruzalémě a Izraeli.

V druhé části – verše 7. až 11. – je Hospodin vykreslen jako starostivý hospodář, který sesílá zemi vše, co potřebuje. Hospodin je přítelem těch, kdo se ho bojí, nemá zalíbení v těch, kdo spoléhají jen na vlastní sílu.

Ve třetí části – verše 12. až 18. – je vylíčeno starostlivé Hospodinovo jednání s Jeruzalémem. Boží činy se uskutečňují prostřednictvím mocného Božího slova.

Žalm vznikl kolem roku 445 před Kristem jako píseň k slavnosti obnovení jeruzalémských hradeb v době Nehemiášově: „K posvěcení jeruzalémských hradeb vyhledali a přivedli do Jeruzaléma levity ze všech jejich míst, aby uspořádali radostnou slavnost posvěcení spojenou s díkůvzdáním a zpěvem za doprovodu cimbálů, harf a citar…“ (Neh 12,27nn). Řecký překlad přisuzuje tento žalm prorokům Ageovi a Zachariášovi, kteří okolo r. 520 před Kristem aktivně prosazovali opětovné vybudování jeruzalémského chrámu.

Zaposlouchejme se nyní do prvních veršů žalmu:

Aleluja!
Chvalte Hospodina, neboť je dobrý,
opěvujte našeho Boha, neboť je milý,
zaslouží si chvály.
Hospodin buduje Jeruzalém,
shromažďuje rozptýlené z Izraele.
Uzdravuje ty, jimž puká srdce,
a jejich rány obvazuje.

Podobně jako předcházející 146. žalm začíná také 147. žalm liturgickou výzvou: „Aleluja“ – to znamená: „chvalte Hospodina.“ Výzva a vysvětlení má pobídnout shromáždění k chvále Boha za mocné činy, které vykonal. Chvála patří k projevům vděčnosti. Důvod není malý. Hospodin znovu buduje Jeruzalém. Lidé, kteří byli vyhnáni, se vracejí domů do zaslíbené země a mohou znovu vybudovat město i chrám. Prorocká zaslíbení se stávají skutečností. U proroka Izaiáše čteme: „Zdvihne znamení národům, sebere rozprchlé z Izraele a rozptýlené z Judy shromáždí od čtyř stran země“ (Iz 11,12). Také prorok Jeremiáš předpovídá: „Slyšte, pohané, Hospodinovo slovo, zvěstujte ho na ostrovech v dáli! Řekněte: Shromáždí Izraele ten, kdo ho rozptýlil, bude nad ním bdít jako pastýř nad svým stádem“ (Jer 31,10). Na Izraeli se tedy naplnila Boží zaslíbení. V knize Job čteme: „působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou“ (Jb 5,18). A znovu u proroka Izaiáše: „Viděl jsem jeho cesty; ale uzdravím ho a přivedu zpátky, útěchou splatím jemu i jeho lkajícím“ (Iz 57,18). Hospodin tedy obnovil a znovu povolal k životu to, co se zdálo ztracené.

Tím však výčet Hospodinových činů v žalmu nekončí:

Určuje počet hvězd,
každou z nich nazývá jménem.
Velký je náš Pán a přemocný,
jeho moudrost je bez míry.
Pokorné Hospodin pozvedá,
bezbožné však ponižuje k zemi.

Jako doklad Hospodinovy moci uvádí žalmista jeho vládu nad hvězdami. Bůh určuje osud, nikoli zbožštěné hvězdy, které uctívali ve starověku a kterým připisovaly určování osudu. Podle Starého zákona určuje každý úděl Hospodin – hvězdy jsou v jeho moci. Každou z nich nazývá jménem, neboť je jeho dílem při stvoření. V tomto smyslu volá prorok Izaiáš: „Zdvihněte své oči k výšinám a pohleďte: Kdo je stvořil? Ten, kdo vyvádí jejich spočtené zástupy, všechny je volá jménem, veliké jsou jeho silou a zdatné jeho mocí, neschází nikdo“ (Iz 40,26).

Hospodin je milosrdný a spravedlivý, proto se ujímá pokorných. A žalmista vybízí k děkovné písni:

Opěvujte Hospodina děkovnou písní,
hrejte na citeru našemu Bohu,
který mračny zatahuje nebe,
déšť připravuje zemi,
dává vypučet na horách trávě
a bylinám, aby sloužily lidem.
Dobytku poskytuje potravu
i krkavčím holátkům, když k němu křičí.
Nemá potěšení v síle koně,
nemá zalíbení v stehnech muže.
Hospodinu se líbí, kdo se ho bojí,
kdo spoléhají na jeho dobrotu.

Žalmista uvádí další důvody k chvále. Vyzvedá Boží starostlivost. Na Hospodinu závisí zachování života, neboť život je jeho velkým darem. Bůh nechává „mračny zatáhnout nebe“ a zemi poskytuje déšť. Proto může na horách vypučet tráva, která slouží dobytku za potravu. Dokonce i krákání krkavců stoupá k Bohu jako prosba o pokrm. On ji slyší a odpovídá na ni.

Tyto výpovědi jsou v protikladu k chování lidí, kteří chtějí stavět jen na vlastní síle a moci nebo na pozemských prostředcích, jimiž byli ve starověku koně a válečné vozy. Taková výzbroj byla základem moci tehdejších vládců. Už ve 33. žalmu nám žalmista připomíná: „Nezvítězí král početným vojskem, ani silák se nezachrání velkou udatností. Zklame kůň, když jde o vítězství, nezachrání svou velikou silou. Hle, Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí“ (Ž 33,16-18). Člověk může poznat Boha a jeho moc. Proto Bůh očekává od člověka uznání závislosti na něm. Žádné mocenské prostředky nenahradí Boží vedení. Takové prostředky dokázaly sice ve starověku založit mocné říše, ale ani zdatnost a obratnost vůdců je nedokázala udržetHospodinova starostlivost se týká těch, kteří „se ho bojí“, tedy těch, kteří s důvěrou očekávají jeho přízeň.

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina,
chval svého Boha, Sióne,
že zpevnil závory tvých bran,
požehnal tvým dětem v tobě.
Zjednal tvému území pokoj
a sytí tě jadrnou pšenicí.
Sesílá svůj rozkaz na zemi,
rychle běží jeho slovo.
Dává sníh jako vlnu,
jíní sype jako popel.
Shazuje své krupobití jako drobty chleba,
jeho mrazem tuhnou vody.
Posílá své slovo, a rozpouští je,
poroučí zavanout svému větru, a vody se rozproudí.
Oznámil své slovo Jakubovi,
své zákony a přikázání Izraeli.
Tak nejednal se žádným národem:
nesdělil jim svá přikázání.
Aleluja.

Třetí část žalmu vybízí nejprve Jeruzalém a Sión, aby chválily Hospodina. Žalmista poukazuje na vnitřní soudržnost společenství, ale také na vnější opevnění města Jeruzaléma: „…zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým dětem v tobě.“ V knize Nehemiáš čteme o stavbě jeruzalémských bran: “Když byly dostavěny hradby, vsadil jsem vrata. …Řekl jsem jim: Jeruzalémské brány nesmějí být otvírány dříve, než slunce začne hřát; a když strážci uzavřou vrata, vy zajistěte závory“ (Neh 7,1-3). V těchto verších líčí Nehemiáš obnovení jeruzalémských hradeb. Po pádu Jeruzaléma v r. 587, tedy po 124 let, se nikdo neodvážil obnovit tyto hradby. Nehemiáš toho docílil za pouhých 52 dnů. Nehemiáš a jeho spolupracovníci nejsou vzbouřenci, ale lidé, s nimiž Bůh počítá, a proto je toto dílo obnovy dílem Božím. Přes počáteční potíže „zjednal Hospodin tvému území pokoj.“ Ve výrazu „pokoj“ je obsažen souhrn všech Božích dobrodiní. Významné místo má mezi nimi neselhávající ochrana a trvalá péče o lid. Ve slovech „sytí tě jadrnou pšenicí“ jsou shrnuty jeho vzácné dary, zajišťující život na zemi.

V dalším verši navazuje znovu žalmista na myšlenku osmého verše: Hospodin je nejen starostlivý vládce, ale jeho slovo je všemocné. Boží působení v přírodě se uskutečňuje prostřednictvím Božího slova, které způsobuje účinky ve všech oblastech. I ve starých sumerských spisech se hovoří o tvůrčí činnosti božího slova. V Izraeli jsou tyto staroorientální představy přeneseny na Hospodina. Protože byly všeobecně rozšířené a známé, použili je bibličtí spisovatelé, aby ukázali okolnímu světu, že život zajišťuje Hospodin, nikoli pohanští bohové. Hospodinovo slovo je poslem, který vykoná jeho rozkaz: „Poslal své slovo a uzdravil je, zachránil je ze záhuby“ (Ž 107,20). (Ž 107,20).

Přírodní jevy, které jsou znamením velké Boží síly, jsou zde uváděny názornými obrazy: sníh je srovnáván s bílou vlnou, jíní s roztroušeným popelem, kroupy s rozházenými drobty. Boží slovo vládne v přírodě a způsobuje v ní divy.

Největším divem je však působení Božího slova v Izraeli. Izrael je vázán Boží slovem: „oznámil své slovo Jakubovi, své zákony přikázání Izraeli.“ Také v 78. žalmu čteme: „Dal totiž Jakubovi nařízení a stanovil příkaz pro Izraele, aby o tom, co poručil našich otcům, poučili své syny“ (Ž 78,5). V soudech a nařízeních zjevuje svou vůli. Pro lid je takové obdarování závazkem, neboť potvrzuje přednost před mocnými národy tehdejšího světa: „…má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám?“ (Dt 4,5.8). Boží nařízení se nevracejí zpět bez odezvy. Působí buď spásu nebo neštěstí. Izrael je vyvýšen nade všemi národy, protože si jej Hospodin vyvolil.

147. žalm chce ukázat Hospodinovu stvořitelskou velikost a zároveň jeho starostlivost o stvoření, chce připomenout vyvolení Izraele ze všech národů a Boží starost o něj. Tajemství Boží moudrosti a dobroty je důvodem k radosti a vděčnosti. Proto je žalm zakončen výzvou „Aleluja.“

Jako křesťané můžeme mluvit o Božím slově ve světle novozákonní teologie slova. Uvědomujeme si konečné poslání Božího slova ve stvoření: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (J 1,3). „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14). V Ježíši Kristu se Boží stvořitelské dílo naplnilo nepřekonatelným způsobem.