Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 149

Petr Chalupa

 

V křesťanské tradici patří od nepaměti k době vánoční zvyk oslavovat Boha hudbou a zpěvem. 149. žalm patří k písním, jež vyzývají ke chvále Boha pomocí sloves v rozkazovacím způsobu, uvádějí důvod chválení a připojují prosbu. Ve vánočním období liturgického roku je právě 149. žalm vybrán jako responzoriální zpěv pro eucharistickou liturgii ve dnech 7. a 12. ledna.

Hned v prvních verších sice zaznívá chvála „dětí Siónu ve sboru svatých“, avšak propojení oslavy Boha s válčením v dalším textu znemožňuje jednoznačné určení situace, ve které tato píseň vznikla. Jestliže bychom se chtěli o takové určení přesto pokusit, připomeneme si nejprve dva okruhy tradic. Podle první z nich se národy pozvedají proti Jeruzalému a snaží se ho dobýt (Ž 46). Národy se bouří rovněž proti Boží vládě nad světem, která se právě na Sijónu zjevuje. Podle druhé tradice se králové pohanských národů bouří proti Hospodinu (Ž 2,2.10). Obě tyto tradice zaznívají ve 149. žalmu. Nelze však jednoznačně prokázat, že by se tyto tradice nějak projevovaly v izraelské bohoslužbě. Nemůžeme ani rozhodnout, zda dobou vzniku byl útlak za asyrského krále Sancheriba na přelomu 8. a 7. stol. před Kristem nebo doba makabejských válek proti Antiochovi IV. ve 2. stol. před Kristem.

Jako záměr, který autor textu sledoval, musíme připustit také oslavu Hospodinova vítězství v poslední době.

První verš žalmu vybízí ke zpěvu:

Zpívejte Hospodinu píseň novou,
jeho chvála ať zaznívá ve sboru svatých.

Hymnický začátek vyzývá ke chvále Hospodina. Text žalmu navazuje v mnohém na text druhé části knihy Izajáš, kde narazíme na stejná slova: „zpívejte Hospodinu píseň novou“ (Iz 42,10). Nová píseň oslavuje nový Hospodinův čin. Tím měl být podle proroka návrat do vlasti z babylónského vyhnanství. Obrazně řečeno: Naděje na návrat prozařovala jako světlo temnotu vyhnanství. – Jak zní nová píseň vykoupených v rámci nebeské liturgie, se dozvídáme z Janova zjevení (5,9n): „…čtyři bytosti… a čtyřiadvacet starců, z nichž každý držel citeru,… zpívali píseň novou: Jsi hoden vzít svitek a rozlomit jeho pečeti, protožes byl zabit a svou krví jsou vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu i národa.“

Oslavovat Hospodina považovali Izraelité za jeden ze svých hlavních úkolů. „Sborem svatých“ se zřejmě míní spravedliví lidé, kteří připutovali na Sijón – podobně jako ve 33. žalmu (verš 1.):

„Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili.“

Následující verš opakuje výzvu k radostnému jásotu:

Ať se raduje Izrael ze svého tvůrce,
děti Siónu ať jásají nad svým králem.

Ve druhém verši se objevují tituly, kterými se Hospodin označoval při bohoslužbě.

Je „tvůrce“, stvořitel. Radostná bohoslužba je přiměřenou reakcí na toto vyznání – a zároveň je příležitostí, při které se má hlásat veliké dění na počátku všeho.

Hospodin je také „král“ vládnoucí ze Sijónu. Za své vyvolení k podílu na této vládě děkuje Izrael bohoslužbou v chrámě.

Ať chválí jeho jméno tancem,
ať mu hrají na buben a na citeru,

Hudba a tanec jsou projevy radosti z Hospodina. U krále Davida neměla tato radost hranic: „David tančil před Hospodinem ze vší síly“ (2 S 6,14). Také péče o hudbu a zpěv při bohoslužbě je spojena se jménem krále Davida: „David určil levity, kteří by… vzdávali Hospodinu chválu a oslavovali jej… hráli na harfy a citary, na zvučné cymbály a na pozouny před schránou Boží smlouvy“ (1 Pa 16,5n).

Zmínky tohoto druhu dosvědčují, že tanec a hudba patřily nerozlučně k izraelské bohoslužbě v takzvaném prvním chrámu, tedy před zničením jeruzalémského chrámu Babyloňany r. 587 před Kristem.

Po výzvách k oslavování odpovídá hymnus na otázku, proč je třeba Hospodina chválit:

neboť Hospodin miluje svůj národ
a pokorné zdobí vítězstvím.

Odůvodnění chvály, které obvykle začíná slůvkem „neboť“, hovoří o Hospodinově lásce k Izraeli a o vítězství pokorných. Pokornými se myslí příslušníci izraelského národa. Společenství, shromážděné na Sijónu, je skupinou bezmocných, kteří důvěřují v Hospodina.

Hospodinova aktivita předchází všechny činnosti, ke kterým pobízí Izraelity následující text. Izrael tedy nejedná na základě své dokonalosti, ale jako skupina bezmocných, kteří přijali spásu od Hospodina. Jako lidé takto obdarovaní smějí Izraelité vládnout s Hospodinem. Zakusí, co prorocky viděl Izajáš: „Zkroušeni přijdou k tobě synové těch, kdo tě ujařmovali, u tvých nohou se budou kořit všichni, kteří tě znevažovali“ (Iz 60,14). Takový je smysl bojovně laděných následujících veršů:

Ať jásají svatí chvalozpěvem,
ať se veselí na svých ložích.
Boží chválu ať mají v hrdlech
a dvojsečný meč v rukou,

Svatí jsou opět vyzváni, aby chválili Hospodina. Mají-li se veselit i na svých ložích, pak to znamená, že vlastně nikdy nepřestávají Boha chválit. Tato oslava je pozoruhodně doprovázena mečem, drženým v rukou. Nápadné slovo „dvojsečný“ se objevuje v podobné souvislosti u Izajáše (41,15): „Červíčku Jakube,… učiním tě okovaným smykem na mlácení, novým, dvojsečným. Budeš mlátit a drtit hory, s pahorky naložíš jako s plevami.“ Nepatrný a zotročený Izrael – obrazně jen „červíček“ – se má podílet na Hospodinově vládě nad národy a na jeho soudu:

aby vykonali pomstu na pohanech,
tresty na národech,
aby spoutali jejich krále řetězy
a jejich velmože železnými okovy,
aby na nich vykonali určený soud.

V bývalé Asýrii se nalezlo vyobrazení spoutaných králů, odváděných do zajetí. Mohlo by být ilustrací našeho žalmu.

Na pohanských národech a králích má tedy Izrael vykonat Hospodinův soud. Vyjádřeno Izajášovými slovy (Iz 45,14): „… i Sebajci, muži obrovití, půjdou za tebou, přijdou v řetězech.“ Půjde však o soud doby poslední. Proto může Zacharjáš bez obav tvrdit: „Budou bojovat a Hospodin bude s nimi“ (Za 19,5).

Chceme-li se vyhnout obvyklému, ale nepravdivému klišé, podle kterého je Starý zákon plný násilí a učí násilnostem, pak „soud na pohanských národech“ může být jejich vlastním odsouzením pohanské minulosti a přilnutím k jedinému Bohu, Hospodinu.

Většina starozákonních textů, které zdánlivě prosazují a teologicky ospravedlňují násilí vůči ostatním národům, neodpovídá historické skutečnosti. Ve svých dějinách se izraelský národ nacházel většinou v područí mocnějších sousedů, vůči kterým politicky a vojensky nic nesvedl. V obavách o existenci posiloval tedy svou důvěru v budoucnost barvitým líčením vítězství nad nepřáteli. Zároveň se mělo po stránce náboženské zdůraznit: Hospodin jako jedniný Bůh se nemohl ukázat ve střetu s bůžky nepřátelských národů jinak než jako vítěz. Notná dávka přehánění je v těchto souvislostech snadno pochopitelná.

Všem jeho svatým bude to ke cti. Aleluja.

Závěrečná poznámka znovu zdůrazňuje významné postavení „svatých“ v rámci Hospodinova soudcovského jednání. Úcta se vzdává vítěznému soudci a jeho lidu.

Slůvko „aleluja“ – v hebrejštině „chvalte Hospodina“ – se objevuje jako první a poslední slovo v závěrečných pěti žalmech žaltáře. Vyznačuje menší sbírku chvalozpěvů, která byla zařazena na konec knihy jako několikanásobná oslava Hospodina, do níž mají všechny předcházející projevy modlitby vyústit.

Pro křesťana může být druhá část žalmu přijatelná a srozumitelná, jen když při objasňování vychází z Boží chvály v prvních čtyřech verších. Izraelité chválí Hospodina a děkují mu, že podivuhodně povýšil bezmocné. Nyní mají mít „svatí“ podíl na Hospodinově vládě. Zpěvem této písně se povzbuzují k odvaze, naději a radosti.

Tuto funkci může mít náš žalm i v životě novozákonního Božího lidu. Podobně laděné texty najdeme například v Janově Zjevení: „Kdo zvítězí,…tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet“ (Zj 2,27); „Raduj se, nebe a svatí,… protože Bůh vynesl nad tím městem rozsudek, jaký ono vyneslo nad vámi“ (Zj 18,20). Smyslem takových vět je poukázat na konečné vítězství Božího království ve světě. V dějinách byla sice období, kdy se těchto textů zneužívalo k ospravedlnění krvavého pronásledování lidí jinak smýšlejících. Ježíš však říká naprosto jasně tomu, kdo ho chce bránit násilím: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou“ (Mt 26,52). Tato Ježíšova slova jsou nezrušitelným příkazem pro novozákonní Boží lid. Nevylučují však radost z definitivního vítězství Božího království.

V Denní modlitbě církve je 149. žalm zařazen mezi žalmy v nedělních ranních chválách prvního týdne žaltáře. Těchto textů se také užívá v ranních chválách o svátcích a slavnostech. Žalm navozuje atmosféru radosti, sdílené ve společenství. Taková radost má být chrakteristikou křesťanského slavení svátků a slavností.