Alžběta Dvořáková
Dnes se budeme věnovat poslednímu, stopadesátému žalmu v žaltáři. Je to mohutný a nadšený chvalozpěv k Boží oslavě, do níž zapojuje žalmista nebe i zemi. Žalm začíná i končí zvoláním haleluja, chvalte Hospodina. Výzva „chvalte Boha“ se v žalmu opakuje desetkrát, jedná se tedy o tzv. imperativní hymnus, který nabádá k nějaké činnosti, v našem případě k Boží chvále. Nejdříve si žalm přečtěme celý:
Aleluja! Chvalte Hospodina v jeho svatyni, chvalte ho na jeho vznešené obloze!
Chvalte ho pro jeho mocná díla, chvalte ho pro jeho svrchovanou velebnost!
Chvalte ho hlaholem trouby, chvalte ho harfou a citerou!
Chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunnými nástroji a flétnou!
Chvalte ho zvučnými cimbály, chvalte ho cimbály hlučnými!
Všechno, co dýchá, ať chválí Hospodina! Aleluja!
V prvním verši se udává i místo, kde má tento chvalozpěv znít: totiž v chrámu a přilehlých nádvořích. Také nebeský svět je zde vybízen, aby chválil Hospodina, stejně jako v žalmu 148,1-6, kde čteme:
Haleluja. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách!
Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy.
Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy.
Chvalte ho, nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy,
chvalte Hospodinovo jméno! Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno,
on tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine.
V druhém verši je vysloven důvod, proč je třeba Hospodina chválit: pro jeho mocná díla, pro jeho svrchovanou velebnost! Důvodem chvály jsou Hospodinovy bohatýrské činy a jeho nesmírná velikost. Na rozdíl od ostatních hymnických žalmů zde chybí zmínka o konkrétních Hospodinových činech, zasluhujících chválu a obdiv. Židovskému čtenáři se však pod pojmem „mocné činy“ zajisté vybavilo přinejmenším vysvobození z Egypta, uzavření smlouvy a vyvolení místa pro Boží chrám. Právě zde, v chrámě, má tedy znít zpěv a hudba k oslavě nejmocnějšího Panovníka.
3. – 6. verš žalmu vypočítává mnohé hudební nástroje, které mají k chvále Hospodina sloužit. Hudba hrála důležitou roli při bohoslužebných shromážděních Izraele už ve velmi dávných dobách, jak můžeme usoudit třeba z úryvku 2 Pa 23,13: Atalja se podívala, a hle, král stojí na svém stanovišti při vchodu, velitelé a trubači u krále, všechen lid země se raduje a troubí na trubky, jsou tu zpěváci s hudebními nástroji i hlasatelé oslavující krále.
Úryvek z řeči Samuela k Saulovi, kterého právě pomazal za krále (1 Sam 10,5) dokládá, že v době soudců byla hudba používána k dosažení prorockého vytržení: Až tam vejdeš do města, narazíš na hlouček proroků sestupujících z posvátného návrší; před nimi harfa, buben, píšťala a citara, a oni budou v prorockém vytržení.
Hudba nesměla chybět ani při oslavách vojenských vítězství Izraele, a to ani u toho prvního, jak se dozvídáme v Exodu 15,19-21: Když totiž faraónovi koně s jeho vozy a jízdou vešli do moře, Hospodin na ně obrátil mořské vody. Ale Izraelci šli po suchu prostředkem moře. Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji. A Mirjam střídavě s muži prozpěvovala: „Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.“
Podle Písma to byl David, kdo jako první ustanovil sbory profesionálních kultických zpěváků a hudebníků: David také lévijským předákům nařídil, aby ustanovili své bratry zpěváky, kteří by radostně hlaholili na hudební nástroje, harfy, citary a zvučné cymbály (1 Kron 15,16).Text dále vypočítává dlouhý seznam hudebníků a jejich přesných úkolů. Tato událost byla spojena s přenesením archy úmluvy do Jeruzaléma. Vznešený průvod přenášení archy je vždy vykreslován jako velkolepá slavnost. Před archou šli kněží a troubili na pozouny. V 1. knize Kronik 15,28 je průvod popsán takto:
Celý Izrael vystupoval se schránou Hospodinovy smlouvy za ryčného troubení polnic a za zvuku pozounů, cymbálů, harf a citar. Podobně je událost zachycena i v 2. Knize Samuelově 6,5: David a všechen izraelský dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů z cypřišového dřeva, citar, harf, bubínků, chřestítek a cymbálů. Ozvuky této slavnosti najdeme i v žalmu 68,25-27: Všichni spatřili tvůj průvod, Bože, průvod mého Boha, mého Krále, do svatyně. Napřed šli zpěváci, za nimi hudebníci, uprostřed s bubínky dívky. Ve shromážděních dobrořečte Bohu, Hospodinu, vy z pramene Izraele!
Když byla archa donesena do Jeruzaléma, David „určil lévijce, kteří by přisluhovali u Hospodinovy schrány a připomínali Hospodina, Boha Izraele, vzdávali mu chválu a oslavovali jej“ (1 Kron 6,4). Hudebníci hráli na harfy a citary, na zvučné cymbály, a kněží „hráli každodenně na pozouny před schránou Boží smlouvy“ (1 Kron 16,6). Dozvídáme se také, že hudba i nadále sloužila k prorokování. V 1 knize Kronik čteme, že David a velitelé vojska přidělili též službu synům Asafovým, Hémanovým a Jedútúnovým, aby vyhlašovali proroctví při citaře, harfě a při cymbálech (1 Kron 25,1). Také zde nacházíme dlouhý seznam pověřených mužů i žen, synů a dcer zmíněných tří vůdců, Asafa, Hémana a Jedútúna. A nebylo jich zrovna málo: Jejich počet spolu s jejich bratry vyučenými Hospodinovu zpěvu byl dvě stě osmdesát osm, samých mistrů (1 Kron 25,7).
Davidovo zasazení se o kultickou hudbu nevyplývalo z pouhé jeho záliby hraní na harfu. V 2 Kron 29,25 čteme, že David jednal podle příkazů samotného Hospodina: Postavil v Hospodinově domě lévijce s cymbály, harfami a citarami podle příkazů Davida a Gáda, králova vidoucího, a Nátana, proroka. Ten příkaz totiž vydal Hospodin skrze své proroky.
Hudba provázela i důležité náboženské reformy Izraele. Když dal Chizkijáš očistit chrám, ve kterém se mnoho let neobětovalo Hospodinu, nařídil, aby na oltáři obětovali zápalné oběti. Ve chvíli, kdy se začalo se zápalnou obětí, začal i zpěv k poctě Hospodinu za doprovodu trubek a nástrojů Davida, krále izraelského. Celé shromáždění se klanělo, zněl zpěv a hlaholily trubky. To všechno trvalo, dokud neskončila zápalná oběť (2 Kron 29,27-28).
Mohutná hudební slavnost doprovázela také posvěcení jeruzalémských hradeb, které se podařilo dostavět pod vedením Nehemiáše, judského místodržitele perského krále Artaxerxa. Postavení rozvalených hradeb bylo životně důležitým krokem pro to, aby Jeruzalém mohl odolávat proti přepadům zvenčí a aby mohlo dojít k radikální očistě také v druhém chrámu, který byl krátce předtím vystavěn. V knize Nehemiáš čteme:
K posvěcení jeruzalémských hradeb vyhledali a přivedli do Jeruzaléma levity ze všech jejich míst, aby uspořádali radostnou slavnost posvěcení spojenou s díkůvzdáním a zpěvem za doprovodu cymbálů, harf a citar (Neh 12,27).
Nehemiáš zorganizoval velkolepý průvod, při kterém dva děkovné sbory hudebníků, kněží s trubkami a lid, rozdělený na dvě poloviny, obcházeli hradby ze dvou stran a setkali se pak na nádvoří Božího domu. Nehemiáš vypráví, že v onen den také obětovali veliké oběti a radovali se, neboť jim Bůh připravil převelikou radost. I ženy a děti se radovaly, takže se radostné veselí Jeruzaléma rozléhalo dodaleka (Neh 12,43).Z knihy Nehemiáš vyplývá, že v době poexilní se hudba soustřeďovala převážně do kultické oblasti, přičemž liturgický zpěv a hudba se staly věcí levitů. V jejich seznamech již nenacházíme jména žen jako v době prvního chrámu. Vraťme se ale k našemu žalmu. Jeho zvláštností je, že vyjmenovává hudební nástroje, které přispívají ke zmohutnění chvály. Nejprve je zmíněn beraní roh, tedy polnice čili šofar, který je ve Starém zákoně často používaný jako signální nástroj. V příběhu o dobývání Jericha v Knize Jozue 6,4-5 je šofar zmíněn takto:
Sedm kněží ponese před schránou sedm polnic z beraních rohů. Sedmého dne obejdete město sedmkrát a kněží zatroubí na polnice. Až zazní táhlý tón z beraního rohu, jakmile uslyšíte zvuk polnice, vyrazí všechen lid mohutný válečný pokřik. Hradby města se zhroutí a lid vstoupí do města, každý tam, kde právě bude.
Pomocí šofaru dodnes kantoři v synagogách dávají znamení na počátku nového roku. Zvukem polnice se zahajovala slavnost. Utváření tónu bylo velmi omezeno, takže hra mohla být stěží myšlena jako melodický doprovod. Jinak tomu bylo u dalších uvedených nástrojů. Jsou to nástroje strunné: citera, harfa a ještě jeden neurčitelný. A pak to jsou nástroje dechové, flétna nebo šalmaj. Ty už mohly doprovázet zpěv rytmicky podporovaný bubny a cimbály. Jak přesně cimbály vypadaly není známo, uvedeny jsou zde dva druhy. Chrámoví zpěváci vytvářeli své vlastní cechy. Ze žalmových nadpisků a textů 2 knihy Kronik můžeme rozeznat typy zpěváků, kteří s některými hudebníky udávali takt; dále hráče na loutnu k vysokému zpěvu; hráče na harfy a strunné nástroje k hlubokému zpěvu a kněžské trubače na trouby.
Důležitost chrámové hudby zřejmě ještě vzrostla v době poexilní. V této době vznikl také náš žalm, který ovšem nevyzývá jen ke hře na nástroje, ale také k oslavě Hospodina tancem. Tuto pobídku obsahuje i předchozí Žalm 149,2-3: 9,2-3: Ať se Izrael raduje ze svého Tvůrce, ať synové Sijónu jásají nad svým Králem, ať tanečním rejem chválí jeho jméno, ať mu pějí žalmy při bubnu a při citaře.
Izrael velebí svého Pána nejen ústy a slovy, ale celou duší a tělem, vnitřním nadšením i pohybem těla v rytmu hudby. Hospodinu vděčí za dary ducha, obživu těla i zachování života. Stejně jako se v prvním verši žalm vztahuje nejen na lidské bytosti, ale i na nebeská stvoření, tak i v posledním verši se pozornost žalmu rozevírá do šíře: Hospodina mají chválit nejen lidé, ale „všechno, co dýchá.“
Poslední žalm v žaltáři je právem poslední, je vyvrcholením všech lidských slov a volání k Hospodinu, ve kterém přetavená bolest a úzkost vyvěrá do všeobjímajícího výkřiku chvály – Boha má chválit vše, co dýchá, a to všemi myslitelnými prostředky, zpěvem, tancem, hrou na všechny možné hudební nástroje. Je to výzva v hlasitému radostnému jásotu před Boží tváří, který ve své bezprostřednosti a v úplném vydání se Hospodinu nemusí být nijak ztišován, ale může naplno propuknout ve shromáždění věřících, kteří chválí Boha celým srdcem, celou duší a celou svou silou.
Kolik bolesti a neodpuštění by bylo uzdraveno, kdybychom se my, křesťané, dokázali z Boha a před Bohem takto radovat! Proč to vlastně neděláme?