Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 19

Petr Chalupa

 

O Slavnosti Ježíše Krista Krále zpíváme po prvním čtení některé verše 23. žalmu. Tímto žalmem jsme se však už v pořadu „Bible v liturgii“ zabývali. Proto se dnes zaměříme na 19. žalm.

Tento žalm se podle úsudku dřívějších vykladatelů skládá ze dvou částí, které jsou odlišné ohledně tématu i poetického ztvárnění. Z této skutečnosti vycházejí rovněž úsudky o stáří, původu a druhu jednotlivých částí. První má kananejské kořeny a představuje starobylý hymnus na přírodu. Druhá pochází z pozdější doby a oslavuje Mojžíšův Zákon. Současní vykladatelé se naproti tomu pokoušejí dokázat jednotu žalmu.

Proti tradičnímu názoru, podle kterého byl starý hymnus na přírodu rozšířen o mladší žalm s tematikou Mojžíšova Zákona, existuje dostatek odkazů na harmonickou kompozici. Obsahy, které tkví v rozšířených starověkých představách – Boží sláva ve stvoření, dialog přírodních sil, běh slunce – jsou zapojeny do mladší souvislosti. Celá kompozice je protkána představami z doby babylonského vyhnanství a doby následující: nebe jako obloha, představa o zemi jako podkladu a nebi jako postaveném stanu, přenesení vlastností moudrosti na Mojžíšův Zákon, ztotožnění „Hospodinovy bázně“ se Zákonem. Je rovněž charakteristický relativně „pozdním“ jazykem. Především lze sledovat myšlenkový postup od nepřímého Božího zjevení ve stvoření k přímému zjevení v Mojžíšově zákoně.

19. žalm se vymyká z rámce okolních královských modliteb – není zde řeč o králi, o reálných nepřátelích, neodkazuje se na chrám. Jeho témata – stvoření a Mojžíšův Zákon – se naopak neobjevují v nejbližších žalmech.

Závěr 19. žalmu se stal centrem druhé dílčí skupiny prvního Davidova žaltáře. David, Zákonu věrný autor modlitby chudého Izraele v 18. žalmu, je také člověkem, modlícím se v 19. žalmu; člověkem, který uznává Boží řád ve stvoření i Mojžíšův Zákon.

Po nadpisu, který se zmiňuje o sbormistrovi a králi Davidovi, začíná vlastní text písně:

Nebesa vypravují o Boží slávě
a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.
Den dni o tom podává zprávu,
noc noci sděluje poučení.
Není to slovo a nejsou to řeči,
jejichž hlas by nebylo slyšet.
Do celé země vychází jejich hlahol,
až na konec světa jejich slova.

Nejprve je řečeno, kdo vypravuje o Boží slávě. Nebesa – tedy prostor nad zemskou plochou a místo, kde trůní Boží přítomnost, – jsou přitom blíže popsána paralelním pojmem obloha. Označuje poklop, který nad sebou drží nebeský oceán a umožňuje tak život v prostoru vyplněném vzduchem. Vzdálené ohlasy skutečnosti, že němé subjekty – nebesa a obloha – zvěstují, se nacházejí v 50. a 97. žalmu (Ž 50,6; 97,6), kde zvěstují Boží spravedlnost, a v knize Job (Jb12,7-9), kde hlásá celý zvířecí svět, že je stvořen. Bůh je chápán jako stvořitel. Setkáváme se tedy se způsobem vyjadřování, který předpokládá víru v jediného Boha. Vše naznačuje, že žalm vznikl v době po babylonském vyhnanství.

Nebesa tedy sdělují od počátku stvoření něco o kvalitě stvoření – koneckonců jde o výpověď o stvořiteli, která může být vnímána, popř. poznána.

Zvláštní zvěst je popisována v následujících verších. 3. verš vnímá předávanou zvěst v časovém řádu. Na rozdíl od První knihy Mojžíšovy (Gn 1,3-5.14-18 a 8,22) se den a noc periodicky nestřídají, ale noc předává tuto řeč a toto poznání noci – den dni. Den a noc mají být odděleny, aby mohly být odlišně hodnoceny. Ve 3. verši má přednost den. Ukazují to použitá slovesa: dni se přisuzuje překypující tryskání řeči, kdežto noci slabší sdělování.

4. verš rozvíjí verše předcházející. Na výrazy vyjadřující sdělování slovem navazují termíny sousedních veršů: „řeč“ (ve v. 3) a „tón“ (ve v. 5a). Trojí negace zdůrazňuje zvláštní charakter nebeského poselství, které není dostupné sluchu, ale poznání.

Začátek 5. verše popisuje prostorové rozpětí hlásání. Od počátku stvoření se zvěst rozběhla po celé zemi a šíří se stále víc. Nebesy sdělovaná zvěst je řád času, který platí obecně od počátku a neustále odkazuje na slávu Boha stvořitele.

Další část žalmu bychom mohli nazvat oslavnou písní na slunce:

Tam rozestřel stan pro slunce,
které vychází jako ženich ze své svatební komnaty,
jásá jako rek, když se do běhu dává.
Na jednom okraji nebe vychází
a obíhá až na jeho druhý okraj,
nic se nemůže skrýt před jeho žárem.

Ve tomto textu se řád času viditelně ukazuje na běhu slunce. Přednost světlem prozářenému dni pokračuje volbou nejvznešenějšího tělesa za příklad. Někdejší bůh slunce je zbaven své moci jako tvor Boha stvořitele. Obloha změnila svůj charakter. Jako by byla z lehké látky, která je nad zemí napjata jako stan (srov. Iz 40,21n; 42,5 44,24; 45,12; 51,13; Jr 10,12; Za 12,1; Job 9,8; Ž 104,2). Dráha slunce je zachycena v celém rozpětí: od východu na východním obzoru, kde se nebe a země dotýkají, přes denní pouť po nebi až k západu na západním obzoru. Pohyb v noci je v 6. verši pouze naznačen. Obraz ženicha připomíná, že slunečnímu bohu byla dána snoubenka a manželka. Mýtický slovník zde navozuje představu „zářivé krásy a mladistvé svěžesti“. Ranním zjevením slunce nedochází jen k neutrální změně času, ale také k vítěznému přechodu slunce z oblasti chaosu – tma, neštěstí, smrt a podsvětí – do oblasti kosmu – světlo, spása, život a svět živých.

Druhá půle 7. verše vystihuje pozorovanou zkušenost: v poledne rozehřívá slunce svým žárem celý svět (srov. Sir 43,1-5). Podle řetězce asociací světlo-oči-vidět-vědět odpovídá sluneční bůh za zachovávání práva. Tím, že hymnus vrcholí soudcovskou funkcí slunce, připravuje následující třetí úryvek, hymnus na Mojžíšův Zákon.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši,
Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci,
Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá na věky,
Hospodinovy výroky jsou pravdivé i spravedlivé.
Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata,
sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.

Z hlediska četných obměn a všeobecného významu zjevené Hospodinovy vůle je nejbližší paralelou 119. žalm. Pět pojmů se nachází v obou žalmech: pokyn – souhrnný pojem pro Zákon především v literatuře, která se odvíjí od zásad Páté knihy Mojžíšovy; svědectví nebo zákon – hlavní pojem kněžské literatury, označující dohody mezi Hospodinem a jeho lidem; ustanovení – pojem, který potvrzuje autoritu zákonodárce; přikázání – pojem pro jednotlivá ustanovení i souhrnný pojem pro sbírky zákonů; řády, popř. rozhodnutí – pojem, jehož obsahem jsou autoritou vyhlášená právní ustanovení. Z řady se vymyká „Hospodinova bázeň“ v 10. verši. „Hospodinova bázeň“ se stala souhrnným pojmem pro moudrost (srov. Př 1,7; 9,10), takže už nejde o náboženský postoj lidí – a mudroslovný pojem může být přijat do řetězce termínů o Zákonu. Všech 6 pojmů má více či méně právní význam; zdůrazňují požadující a zavazující charakter zjeveného Zákona na rozdíl od slovní zvěsti zjevující slávu.

Jmenné věty v první části verše vypovídají vždy něco podstatného o Zákonu. Zákonu připisované vlastnosti charakterizují Boží i lidské slovo nebo označují kultovní a etické kvality. Slova v druhé části verše líčí účinky zjevené Hospodinovy vůle. V závěru vyúsťuje hymnus do dvou stupňujících se dvojic – zlato, ryzí zlato – med, včelí med -, které popisují vzácnost Zákona.

Pojetí Zákona v 8. až 11. verši znamená celkové zjevení Hospodinovy vůle. Moudrosti je blízké dvojím způsobem: Podobně jako moudrost oslovuje celého člověka s jeho schopností poznávat, s jeho vůlí a životní silou. Co platí o účincích, platí také o podstatě: moudrost a Zákon může znamenat totéž.

Jádro žalmu ve 2. až 11. verši nabízí souhrnný mudroslovný pohled na stvoření a zjevení Hospodinovy vůle. Řád času, který se od počátku stvoření ukazuje v neustálém běhu hvězd, pokračuje v Zákonu, podporujícím lidský život. Myšlenky základního žalmu jsou blízké pozdější moudrosti, zvláště starším nebo současným textům (Př 8 a Job 28) – a pozdějším paralelám (Ž 119,89-96 a Sir 24).

Ve 12. až 14. verši pokračuje 19. žalm prosebnou modlitbou člověka, zbožného podle požadavků Mojžíšova Zákona:

I tvůj služebník si na ně dává pozor
a velmi bedlivě je zachovává,
kdo však pozná každé pochybení?
Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty!
Chraň svého služebníka před zpupností,
ať mě neovládne!
Pak budu bez úhony
a vyvaruji se velkého hříchu.

Žalmista se označuje ve 12. verši jako Hospodinův „služebník“ (např. Ž 27,9; 119). Vztah k Zákonu se prožívá jakoby z větší vzdálenosti. Jeho nauka může jak osvěcovat, tak i varovat. Zároveň počítá 12. verš se souvislostí mezi činy a jejich důsledky. Poslušnost vůči Zákonu slibuje bohatou odměnu; podle knihy Přísloví (Př 22,4) spočívá tato odměna v bohatství, cti a životě.

13. verš vychází z kněžské teologie hříchu, která rozlišuje mezi vědomým a nevědomým proviněním (Lv 4,13; Nu 15,22).

14. verš rozvíjí verš přecházející a zdůrazňuje žalmistovu slabost a možnost nechat se svést (podobně jako Ž 119, 21.122.134). Nyní jde o vědomé hříchy, ke kterým dochází pod nátlakem a za svádění hříšníků a které přivádějí modlícího se člověka do společnosti hříšníků. Hospodinovo odpuštění a jeho ochrana přivodí vyprošovanou dokonalost a bezúhonnost.

Žalm končí věnováním v 15. verši:

 Nechť se ti líbí slova mých úst
i smýšlení mého srdce,
Hospodine, mu Skálo, vykupiteli můj!

Tento verš spojuje pojmy, užívané v souvislosti s obětmi – „zalíbení“, „před tvou tváří“ – s názvy pro celý žalm: „řeč mých úst“, „rozjímání mého srdce“. Bohoslužba je chápána především v duchovním smyslu (Ž 51,19; 69,31; 119,108; 141,2).

Závěrečné vzývání Hospodina spojuje dva tituly, které jsou takto propojeny už jen v 78. žalmu (Ž 78,35). Jeden z nich – „skála“ – pochází ze slovníku žalmů, druhý – „vykupitel“ – je charakteristický pro spásnou zvěst z druhé části knihy proroka Izaiáše.

Ježíš vnímal ve vesmíru vladařskou Boží ruku – podobně jako náš žalmista. Svědčí o tom některé jeho výroky „Bůh Otec dává svému slunci vycházet…“ (Mt 5,45) a některá podobenství, ve kterých vystupují „nebeští ptáci“ a „polní květiny“ (Mt 6,26-30). Také podle apoštola Pavla lze poznat neviditelnou Boží moc „rozumem ze stvořených věcí“ (Ř 1,20). Přírodu však převyšuje zjevení Otcovy vůle, ze kterého doslova žije sám Ježíš (J 4,34) i každý člověk (L 4,4). Naslouchat tomuto slovu a žít podle něho vede k blízkému vztahu vůči Bohu (L 8,21) a šťastnému životu (L 11,28).