Marie Zouharová
V liturgii slavnosti Seslání Ducha svatého má významné postavení 104. žalm. Tento žalm jsme však již probírali, proto se dnes zaměříme na žalm 57. Podle obsahu jej můžeme rozdělit na dvě části. V první popisuje žalmista své svízelné postavení, v druhé oslavuje Boží dobrotu.
Je velmi obtížné určit dobu, kdy žalm vznikl. Můžeme pomýšlet na dobu před babylónským vyhnanstvím. Z nadpisu se totiž dozvídáme, že jde o Davidovu píseň, která měla připomínat situaci, kdy David „uprchl před Saulem do jeskyně.“ První kniha Samuelova vypráví o dvou případech, kdy se David skrýval před Saulem. V prvním případě: „David… odešel a uchýlil se do jeskyně Adulamu. Když o tom uslyšeli jeho bratři a celý dům jeho otce, sestoupili tam k němu” (1 Sam 22,1). Zajímavé je, že o „útěku do jeskyně“ se zmiňuje i nadpis 142. žalmu. V druhém případě: „David…vystoupil a usadil se na nepřístupných vrcholcích u Engedi” (1 Sam 24,1). Příčinou Saulovy nenávisti bylo podezření, že David usiluje o královský trůn. Během pronásledování měl David dvakrát možnost Saula zabít, pokaždé mu však daroval život, neboť věděl, že nesmí vztáhnout ruku na Hospodinova pomazaného.
Chápeme-li však Davida jako vzor nevinného, přesto však pronásledovaného člověka, můžeme 57. žalm vnímat jako text, který předpokládá odvolací soudní jednání v chrámě. Obě strany sporu musely v chrámě přenocovat. Následujícího dne jim byl oznámen rozsudek.
V nadpisu nacházíme ještě další pozoruhodný údaj. Píseň se má zpívat „podle Nezahub…“ Tento pokyn se zřejmě týká nápěvu. V době vzniku žalmu byl význam takového předznamenání jasný.
Věnujme se však vlastnímu textu písně. Člověk, který se zde modlí, ví, že podle lidských měřítek je ztracen. Proto se obrací k svému Bohu – jedině On ho může zachránit.
Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se,
neboť k tobě se utíká má duše,
uchyluji se do stínu tvých křídel,
dokud se nepřežene zkáza.
Volám k Bohu Nejvyššímu,
k Bohu, který mi prokazuje dobro.
Ať zasáhne z nebe a zachrání mě,
ať zahanbí ty, kteří se na mě sápou,
ať Bůh sešle svou milost a věrnost.
Velikost nebezpečí naznačuje opakované žalmistovo zvolání „smiluj se.“ Takto se obrací k Bohu. Používá přitom obrazu pro útočiště, hovoří o „stínu Božích křídel.“ Znamená to, že u Hospodina hledá ochranu. Tento obraz vyrůstá ze dvou kořenů. První se nachází v Mojžíšově zákoně. V Druhé knize Mojžíšově nacházíme znázornění Hospodinovy péče o vyvolený lid ve větě: „Nesl jsem vás na orlích křídlech“ (Ex 19,4). V Páté knize Mojžíšově se pak setkáme s přirovnáním: „Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí, tak Hospodin sám ho vedl…“ (Dt 32,11n). Druhým zdrojem byl zřejmě pohled na ochranná křídla cherubů, postavených nad posvátnou archou. Chrám byl považován za útočiště nespravedlivě pronásledovaných lidí. Žalmista se tedy chce dovolat práva na útočiště, na které má jako pronásledovaný člověk nárok.
Boha vnímá jako „Nejvyššího.“ Odkazuje tak na starobylou jeruzalémskou tradici. Už v době předizraelské byl totiž Bůh uctíván v Jeruzalémě jako Nejvyšší: „Melchisedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno – byl knězem nejvyššího Boha…“ (Gn 14,18). Současně však žalm ztotožňuje Boží přebývání v chrámě s Božím příbytkem v nebi. Bůh, který si vyvolil Izraele a zvolil Sión za místo svého přebývání, je oslavován jako Bůh, který přesahuje celý svět. Od něho očekává žalmista pomoc proti nepřátelům, kteří ho neprávem obviňují. Je přesvědčen, že mu Bůh pomůže, že se ho zastane. Milost a věrnost jsou nejen Boží vlastnosti, ale také síly, které viditelně působí ve světě a přetvářejí ho. Svou náklonností k ohroženému člověku zahanbí „Nejvyšší Bůh“ jeho odpůrce – „ty, kteří se na něho sápou“. Takové zahanbení mají zakusit Jobovi přátelé v závěrečné kapitole knihy Job: „…Hospodin… řekl Elifazovi Temanskému: Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Job… můj služebník Job ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Job“ (Job 42,7n).
57. žalm pokračuje slovy:
uléhám uprostřed lvů,
kteří lačně požírají lidi.
Jejich zuby jsou kopí a šípy
a jejich jazyk naostřený meč.
Ukaž se ve své vznešenosti na nebesích, Bože,
nechť je tvá sláva nad celou zemí!
Léčku připravili mým nohám,
zkrušili mou duši,
vykopali přede mnou jámu:
ať do ní spadnou!
V tomto verši žalmista naříká, že musí se svými protivníky strávit celou noc. Přirovnání, kterým znázorňuje zpupného svévolníka, známe z 10. žalmu: „Číhá v úkrytu jako lev ve svém doupěti, číhá, aby lapil ubožáka, lapí ho a vtáhne do své sítě“ (Ž 10,9) Obžaloby žalmistových nepřátel zasahují jeho duši jako meč. Další obraz – „léčky připravené nohám a vykopané jámy“ – rozvíjí uvedené myšlenky. Nepřítel přichystal léčku, měl by se do ní sám chytit. Zlo vždy v sobě obsahuje zárodek vlastního zničení, obrací se proti tomu, kdo chystal léčku druhému. Podobné přesvědčení nacházíme v 7. žalmu: Protivník vykopal a vyhloubil jámu, ale do pasti, kterou připravil, sám spadne (srov. Ž 7,16).
Žalmista doufá, že bude zproštěn obžaloby. Prosí Boha, aby se zjevil jako svrchovaný, spravedlivý vládce světa. Autor modlitby jde se svou prosbou tak daleko, že se odvažuje prosit, aby se Bůh kvůli němu zjevil ve slávě nad celou zemí. Jde-li skutečně na začátku o soudní řízení, pak se má Bůh následující ráno projevit jako soudce, zastat se prosebníka a osvobodit ho.
Pocit bezpečí, který se žalmisty zmocňuje, naplňuje ho jistotou, takže může již nyní zpívat děkovnou píseň.
Plné důvěry je mé srdce, Bože, plné důvěry je mé srdce;
budu zpívat a hrát.
Probuď se, má duše, probuď se, citero a harfo,
chci vzbudit jitřenku.
Budu tě chválit mezi národy, Pane,
budu tě oslavovat mezi pohany,
protože tvá milost je veliká až k nebi,
tvá věrnost až do oblak.
Ukaž se ve své vznešenosti na nebesích, Bože,
nad celou zemí nechť je tvá sláva!
Žalmistovo díkůvzdání přechází v chvalozpěv. Jeho očekávání se soustředí na přicházející ráno. V žalmech je ráno obvykle dobou, kdy Hospodin sesílá spásu a pomáhá. Také v 57. žalmu očekává nespravedlivě obviněný člověk, že zároveň s jitřenkou se mu dostane osvobozujícího Božího rozsudku.
Boží zásah mění žalmistův život. Nyní je schopen připravovat se na to, jak bude před celým světem chválit Boha. Očekává obnovení slávy Siónu, který považuje za střed světa. Zde Izrael vzdává úctu Hospodinu. Žalmista se cítí tak svobodný, že má odvahu vyznávat a chválit Hospodina i před cizinci. Takto se šíří poznání Hospodina mimo vyvolený národ. Autor textu touží po pouti národů na Sión, o níž čteme u proroka Izaiáše: „Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky, budou k ní proudit všechny národy. Budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách! Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny…“ (Iz 2,2-4).
V závěru žalmu se opakuje výzva Hospodinu, kterou už známe ze 6. verše: „Ukaž se ve své vznešenosti na nebesích, Bože, nad celou zemí nechť je tvá sláva.“ Žalmistova důvěra v Hospodina a v jeho osvobozující rozsudek je pevná. Boží sláva se má projevit záchranou vyvolených z každé jejich nouze.
Boží spásné jednání získává v žalmu všeobecný význam. Učedníci, kteří sdílejí Ježíšův osud, mohou v tomto žalmu vidět novozákonní souvislosti. V listu Kolosanům povzbuzuje apoštol Pavel křesťany: „Skrze jeho božskou moc se vám dostane všestranné síly, abyste všechny zkoušky trpělivě vydrželi. Radostně pak budete děkovat Otci že vás učinil účastnými údělu věřících ve světle, když nás vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů“ (Kol 1,11-14).
Právem předpokládáme, že se Ježíš modlil žalmy. 57. žalm mu mohl připadat zvláště vhodný pro vystižení jeho utrpení a zmrtvýchvstání. Před koncilovou obnovou liturgie se zmínky o vítězství nad úklady nepřátel, o ohrožení, neklidném spánku, ranním rozbřesku a zjevení Boží slávy vztahovaly na Kristovo utrpení, na hrob střežený vojáky a na slavné vzkříšení. Proto se tento žalm zpíval u Božího hrobu na Bílou sobotu večer jako úvod k slavnosti vzkříšení.
V současné Denní modlitbě církve se objevuje 57. žalm dvakrát. Poprvé je součástí Ranních chval v prvním týdnu žaltáře, podruhé je jedním z žalmů pro Modlitbu uprostřed dne ve čtvrtek druhého týdne.
V liturgii mše svaté zazní některé verše 57. žalmu v pátek po 5. neděli velikonoční. Následují po čtení z 15. kapitoly Skutků apoštolů. V úryvku jde o správné jednání s novými křesťany, obrácenými z pohanství. Z 57. žalmu vynikají v této souvislosti věty: „Budu tě chválit mezi národy, Pane, budu tě oslavovat mezi pohany.“Jiné verše 57. žalmu byly vybrány pro slavení Eucharistie v pátek 2. týdne v liturgickém mezidobí. Po čtení z První knihy Samuelovy, které připomíná Saulovo pronásledování Davida, vynikají verše, v nichž je Bůh útočištěm pronásledovaného člověka.