Marie Zouharová
O Květné neděli budeme zpívat po prvním čtení několik veršů 22. žalmu. Tímto žalmem jsme se však už v jedné z minulých relací zabývali. Je totiž o Květné neděli zařazen do všech tří nedělních cyklů. Dnes se proto zaměříme na 82. žalm.
Tento žalm je originální izraelskou básní, ve které jsou zachyceny a zpracovány mýtické představy o světě z okolí Izraele. Tyto představy pocházejí z egyptské, babylónské a zvláště z ugaritsko-kanánské oblasti. Tamní lidé si představovali, že se bohové shromažďují k společné poradě. Takové shromáždění bohů bylo hierarchicky uspořádáno. Předsedal mu nejvyšší bůh. Jednotlivá území na zemi byla přidělena určitým bohům, kteří je měli řídit. K nejvyššímu bohu vstupoval vždy jen určitý bůh. Tyto představy se promítají do 82. žalmu.
V Izraeli představuje nejvyšší právní instanci Hospodin. On je žalobce i soudce. Oznamuje například zánik některých bohů, nepřebírá však žádné předsednické místo mezi jinými bohy. 82. žalm podává zprávu o dni Hospodinova soudu. Chce dát odpověď na stále se opakující otázku, proč na této zemi, vítězí síla nad právem. Proroci neustále nabádali ke konání spravedlnosti a práva. Autor chce ve stylu nabádavých prorockých řečí ohlásit Hospodinovu snahu o prosazení práva a spravedlnosti v izraelském společenství. Napovídá to už stavba žalmu. Žalmista začíná krátkým popisem soudního shromáždění, ve kterém hovoří Bůh. V první části obviňuje, v další vynáší rozsudek, na konci je uvedena prosba.
Při výkladu žalmu narážíme na problémy. Komu je adresovaná tvrdá Boží řeč? Kdo jsou „bohové“, o kterých se mluví v prvním a šestém verši? Pomýšlí se na bohy pohanských národů v okolí Izraele nebo na určité lidi? Probíhá soudní jednání v nebi nebo na zemi? Obě možnosti mají své přívržence. Ve starověku bylo zvykem označovat slovem „bohové“ také mocné lidi. Takto si přisuzovali božský charakter například egyptští faraóni, seleukovští vladaři nebo římští císařové. Proto se výraz „bohové“ může vztahovat i na lidské soudce, kteří mají dbát o dodržování práva na zemi.
Izraelita však uctívá jediného Boha. Bájných motivů o shromáždění bohů a jejich pádu používá pro svou prosebnou modlitbu při bohoslužbě v chrámě.
Bůh povstává v božském shromáždění,
uprostřed bohů pronáší soud.
Jak už jsme slyšeli, žalmista zřejmě zvolil jako určitou kulisu pro svou zvěst báje o shromáždění bohů, které byly známé v okolí Izraele. Vyznání o Hospodinu jako jediném Bohu přetvořilo však pohanské shromáždění bohů za předsednictví nejvyššího boha v nebeské poradní shromáždění, které se skládá z Hospodina a jeho dvora, tedy andělů. Z následujícího textu vyplyne, že jsou v nebi dvě skupiny andělů. Ti první jsou lidem nakloněni, druzí naopak chtějí lidi zničit. Obě skupiny však patří k nebeskému poradnímu shromáždění. Mnoho vykladatelů zastává názor, že v 82. žalmu se skutečně jedná o soudní jednání v nebi, při kterém Hospodin volá k odpovědnosti soudce Božího lidu.
Starý zákon zná nebeské mocnosti, které jsou podřízeny Hospodinu. Například v První knize královské čteme: „Viděl jsem Hospodina, sedícího na trůně. Všechen nebeský zástup stál před ním zprava i zleva“ (1 Kr 22,19). Ale nikdy není ve Starém zákoně doloženo, že tyto nebeské mocnosti volají pozemské soudce k odpovědnosti a že andělé vydají někoho na smrt.
Jde tedy spíš o pozemské shromáždění. Oslabení původních bájí už zde pokročilo natolik, že jako „bohové“ jsou označeni mocní lidé v Izraeli, tj. soudcové a panovník; „shromážděním bohů“ se pak míní shromáždění izraelského národa.
„Jak dlouho budete nespravedlivě soudit
a bezbožným stranit?
Zastávejte se utiskovaného a sirotka,
ubohému a chudému pomáhejte k právu!
Vysvoboďte utlačeného a nuzného,
z moci bezbožných ho vytrhněte!“
Pozemští soudcové jsou zde obžalováni. Žalm si všímá, že soudcové neposkytují právní ochranu sociálně slabým. Na tento jev poukazovali rovněž proroci. Prorok Micheáš například volá: „Slyšte to, představitelé domu Jakubova, vůdcové izraelského domu, vy, kteří si hnusíte právo a překrucujete všechno, co je přímé. Sión budujete krveprolitím, Jeruzalém bezprávím. Jeho představitelé soudí za úplatek, jeho kněží učí za odměnu, jeho proroci věští za stříbro. Přitom spoléhají na Hospodina a říkají: Což není Hospodin uprostřed nás? Na nás nepřijde nic zlého“ (Mich 3,9nn). Napomenutí v 82. žalmu se podobá napomínání Izaiášovu: „Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy“ (Iz 1,17). Ovšem u žádného proroka nenajdeme ani vzdálený náznak představy, podle níž by nebeské mocnosti byly odpovědné za právo v Božím lidu.
Žalmista však zdůrazňuje, že nespravedlivý soudce – i kdyby si připadal velmi mocný – neobstojí před Hospodinem, pokud neuposlechne jeho výzvy. Hospodin má nejvyšší moc a vládu, ale zároveň je trpělivý nejen vůči lidem, ale i vůči těmto soudcům, kteří mají zjednávat spravedlnost slabým, nemajetným, pokorným a poníženým – a dbát, aby nebyli utiskováni těmi, kdo mají moc a bohatství. Hospodin je často obhájcem chudých a otcem sirotků. Jeho výčitky mají přivést Izraelity k tomu, aby si uvědomili odpovědnost za chudé a bezbranné.
Nevnímají a nechápou, v temnotě chodí –
kolísají všechny základy země.
Žalmista přestal hovořit o Božím odsouzení a potrestání viníků. Zamýšlí se nad nimi a říká: „nevnímají a nechápou“. Nejsou schopni zastávat odpovědný úřad. Chybí jim životní moudrost, zkušenost – jejich živlem je tma. Snaží se uniknout Hospodinovu slovu a rozhodují po svém. Svou výpověď podtrhuje žalmista slovy – „kolísají všechny základy země“ – to znamená, že porušování práva se dotýká vesmírného řádu. Ve starověku byla rozšířena představa, že země spočívá na sloupech. Proto při porušení základů hrozí zničení celé země.
Já jsem řekl: „Jste bohy,
všichni jste syny Nejvyššího.
Ale zemřete jako lidé,
padnete jako každý z knížat.“
Bůh se staví proti nezodpovědnosti soudců. Prohlašuje, že zemřou jako všichni lidé, ačkoli jsou „bohové a synové Nejvyššího“ – a jejich moc pochází od samého Boha. Budou zbaveni úřadu a postaveni jako jiní smrtelníci před soud. Odsouzení bude rychlé a nemůže mu zabránit žádná moc na zemi. Tito lidé mohou tedy volit buď návrat k Bohu nebo smrt. Musí se rychle rozhodnout.
Žalm uzavírá výzva Bohu, aby se stal soudcem všech národů. Nemá se omezit na izraelský národ, ale má vytvořit právně uspořádaný svět pro všechny národy.
Autor žalmu a s ním celý národ chápe, že Bůh dal věčný a platný zákon pro všechny. Tento zákon se zakládá na právu a spravedlnosti. Podle apoštola Pavla je zapsán v lidském srdci: „Když totiž pohani, kteří Zákon nemají, z přirozeného popudu dělají to, co zákon nařizuje, jsou sami sobě zákonem, ačkoli Zákon nemají. Tím jen ukazují, že obsah zákona mají vepsán ve svém srdci“ (Ř 2,14n). Tento přirozený mravní zákon může každý člověk poznat, protože zahrnuje základní práva každého člověka. Dějiny nás učí, že mocní a bohatí měli a mají stále pokušení přizpůsobovat zákon a právo svým potřebám. Lidé slabí a bezmocní bývali a jsou často hříčkou nesvědomitých lidí. Stát ale může správně fungovat jen tehdy, vychází-li právo a spravedlnost z Božího práva. Mír, ať již v prostoru politickém nebo uvnitř církve, může být zachován jen tehdy, když jsou dodržovány mravní zásady.
Poslední verš žalmu tvoří zvolání lidu při bohoslužebném shromáždění:
Povstaň, Bože, suď zemi,
poněvadž ty po právu jsi pánem všech národů.
Modlící se lidé prosí Boha, aby prosadil svou spravedlnost na zemi, na níž se odehrává tolik bezpráví. Jako Pán, kterému náleží všechna vláda, může potlačit veškerou nespravedlnost. Bezbranní lidé mohou žít na světě jen s vírou v mocnou ochranu Pána, který na kříži triumfoval nade všemi mocnostmi: „Odpustil nám všechny hříchy, zrušil dlužní úpis, na kterém nám bylo připsáno k tíži, že jsme nezachovali předpisy Zákona, a zničil ho nadobro tím, že ho přibil na kříž. Knížata a mocnosti odzbrojil, veřejně je tak ukázal a křížem nad nimi triumfoval“ (Kol 2,13-15).
Církev prosí v tomto žalmu o Boží záchranu slabých. Pro jednotlivce je žalm napomenutím ke spravedlivé službě na všech místech společnosti.