Marie Zouharová

O třetí neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 25. žalmu. Tento žalm však patří mezi žalmy, kterými jsme se již zabývali. Proto se dnes zaměříme na 83. žalm.

Tato píseň je příkladem literárního druhu žalmů, které nazýváme nářky nebo žalozpěvy národa. Takové písně se pravděpodobně používaly při bohoslužbě v jeruzalémském chrámě. Je velmi obtížné určit dobu, o níž žalm hovoří, je rovněž nesnadné rozeznat historické pozadní tohoto žalmu. Píseň se sice zmiňuje o nepřátelství ze strany národů v okolí Izraele, nelze však určit dobu na základě bojů s vyjmenovanými národy. Nikde nemáme doloženo, že by se tyto národy společně semkly proti Izraeli v určité době. Pravděpodobně jde o shrnutí rozličných zkušeností z různých dob. Uvedené národy byly odpůrci Božího lidu takřka ve všech fázích jeho dějin.

Na základě vztahů k jiným starozákonním textům můžeme žalm přiřadit ke skladbám, které vznikly po skončení babylónského vyhnanství. Přesnější datování není možné. Autor zřejmě patřil ke znalcům Písma.

Žalm se člení na dvě části, mezi nimiž je napětí po stránce obsahové. První část (2. – 9. verš) se zaměřuje na nepřátele. Popisuje srocení nepřátel jako útok nejen proti Izraeli, ale také proti samotému Hospodinu. V druhé části (10.-19. verš) požaduje píseň přiměřenou Hospodinovu reakci, zapřísahá jej, aby nepřátele zahubil, a používá přitom silných obrazů. Zatímco začátek druhé části pomýšlí na zničení nepřátel, její pokračování jim však do budoucna vyprošuje: „nechť poznají, že tvé jméno je Hospodin.“

Podle tohoto žalmu můžeme usuzovat, jak velká byla důvěra vyvoleného národa v Hospodina. Podnětem k této modlitbě bylo zřejmě utrpení, které národ zakusil ve svých dějinách.

V žaltáři končí 83. žalmem dílčí sbírka celkem 12 žalmů, které se v nadpisu zmiňují o Asafovi (žalmy 50.73-83). Tak se jmenoval jeden z levitů, který byl spolu s celým svým rodem pověřen, aby doprovázel zpěvem a hudbou bohoslužbu v jeruzalémském chrámě.

Poslechněme si však, jak úderně píseň začíná:

Bože, nemlč,
nebuď netečný a neodpočívej, Bože!

Druhý verš žalmu začíná i končí oslovením Boha. Následují naléhavé prosby, které jsou charakteristické pro nářky. V rozkazovacím způsobu jsou uvedena tři obsahově podobná slovesa: nemlč, nebuď netečný, neodpočívej. Všechny tři výzvy prosí Hospodina, aby vystoupil ze své skrytosti a netečnosti. Vždyť základní výpověď izraelské víry říká, že Hospodin mluví, jedná, vnímá; zkrátka: že je živý Bůh, který žije ve svém národě a se svým národem. Žalmista vyjadřuje svou důvěru v Boha. Spoléhá totiž na jeho příslib, kterým se zavázal pomáhat svému národu. Izrael čeká, až se naplní zaslíbení, podle něhož vzejde nad Jeruzalémem světlo, jak čteme u proroka Izaiáše: „Kvůli Siónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása“ (Iz 62,1). Hospodinův služebník nesmí proto podle proroka Izaiáše zmlknout. Jako splněné zaslíbení očekává dobu, v níž nad Jeruzalémem vzejde světlo.

Nyní se v žalmu ozývá skutečný nářek:

Vždyť hle, tvoji nepřátelé se bouří,
kdo tě nenávidí, zvedají hlavu.
Proti tvému lidu osnují pikle
a radí se proti tvým chráněncům.
Říkají: “Pojďme a vyhubme je, přestanou být národem,
ať se už ani nevzpomene na jméno Izrael!
Ano, svorně se radí,
proti tobě sjednávají smlouvu:
tábory Edomitů a Izmaelitů,
Moabité a Agareni,
Gebalité, Amonité a Amalečané,
Filišťané s obyvateli Tyru.
Také Asyřané se k nim přidružili,
nabídli paže Lotovým synům.

Nepřátelé, kteří utlačují národ, vystupují už v knize Soudců jako nepřátelé Hospodinovi. Debořina píseň jim přeje zánik: „Tak ať zahynou všichni tvoji nepřátelé, Hospodine! Ale ti, kdo jej milují, budou jako slunce vycházející v plné síle“ (Sd 5,31).

Zdá se, že v 83. žalmu se nepřátelé sjednotili v jakousi – dnes bychom řekli – koalici. Celkem je vyjmenováno deset národů. Když si najdeme jejich sídla na mapě, zjistíme, že Izrael se ocitl v oklíčení ze všech světových stran: Edomité, Izmaelité a Amalečané mohli zaútočit od jihu, Moabité, Agareni, Gebalité a Amonité od východu. Od západu přicházejí v úvahu jako nepřátelé Filišťané a obyvatelé Tyru. Asyřané přitáhli od severu. Jsou tedy chápáni jako spojenci Moabitů a Amonitů, kteří se znovu dostávají na scénu, tentokrát jako „Lotovi synové“ (Gn 19,30-38).

Nepřátelství těchto národů nezná meze. Chtějí vyhubit Izrael, aby přestal být národem. Snad se cítily ohroženy Bohem Izraele a jeho výhradním nárokem na vládu. Proto hodlaly Izrael vymazat z povrchu země, aby po něm nezůstalo ani jméno. Proti takové koalici potřebuje Izrael pomoc svého Boha – podobně, jak tomu bylo v minulosti.

Z dějin ovšem neznáme takové spojení národů proti Izraeli. Proto můžeme říci, že se zde nemluví o žádné historické události, ale jsou vyjmenovány národy, které se v minulosti i současnosti projevovaly nepřátelsky vůči Izraeli, nebo byly známé svým nepřátelstvím.

Žalmista však ví, že všechny tyto nepřátele může Hospodin zničit – bez ohledu na jejich sílu. Proto prosí, aby s nimi Hospodin naložil podobně jako si kdysi poradil s jinými nepřáteli, o nichž se vypráví v knize Soudců (Sd 7n). Poražení nepřátelé jsou dokladem Boží moci a Božího vítězství. Měli sice mohutná vojska, troufali si však na lid, který Bůh učinil svým vlastnictvím, a to nemohlo přinést nic jiného než vlastní záhubu. Proto žalmista volá:

Jednej s nimi jako s Midjanity,
jako se Sisarou a Jabinem u potoka Kišon,
kteří byli zahubeni u Endoru,
stali se mrvou pro zem.
Nalož s jejich velmoži jak Orebem a Zebem,
jak se Zebachem a Salmunem, se všemi jejich vůdci,
kteří řekli:
„Zaberme si Boží kraje!“

Žalmista chce přimět Boha k potrestání utlačovatelů národa. Prosí znovu Hospodina, aby se Izraele zastal a nepřátele zničil. Má se jim vést podobně jako nepřátelům v době po obsazení země: jako kanánskému králi Jabinovi a jeho vojevůdci Sisarovi, které porazil Barak spolu se soudkyní Deborou (Sd 4n).

Bože můj, ať jsou jako chomáč smetí,
jako sláma hnaná větrem!
Jak oheň, který spaluje lesy,
a jako plamen, který sežehuje hory,
tak je zažeň svou bouří
a zastraš je svým vichrem!

Žalmista pokračuje v modlitbě osobním oslovením Boha „Bože můj.“ K znázornění zániku volí obrazy zkázy z přírody, protože Hospodin je Pánem nad stvořením. Podobné obrazy najdeme u proroků. V knize proroka Izaiáše například čteme: „Národy hučí jak hukot mnohých vod, leč okřikne je a utekou daleko, hnány jako plevy větrem po horách a jako chmýří ve vichřici“ (Iz 17,13). Nebo na jiném místě: „Avšak jejich svévole hoří jako oheň, požírá bodláčí a křoví, zapaluje houštiny lesa a kouř se vířivě vznáší“ (Iz 9,17). Nepřátelé pominou, jsou stejně bezvýznamní jako prach, který rozfouká vítr. Podobně se vyjadřuje prorok Ezechiel: „…Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já v tobě zaněcuji oheň a ten v tobě pozře každý strom zelený i každý strom suchý. Planoucí plamen neuhasne a budou jím popáleny všechny tváře od Negebu až na sever“ (Ez 21,3).

Píseň nepřestává vyprošovat nepřátelům zlé věci, začíná se však v ní objevovat něco nového.

Naplň jim tvář hanbou,
aby hledali tvé jméno, Hospodine!
Nechť se zastydí a poděsí navždy,
ať se zahanbí a zhynou!
Nechť poznají, že tvé jméno je Hospodin,
že ty jediný jsi Nejvyšší nad celou zemí!

Obsah těchto proseb je drsný. Nejde však už o vyhlazení, ale o pokoření, které má nepřátele přivést k Bohu. Porážka by měla vést k překvapivému poznání: nejvyšší pán nad celou zemí je Hospodin, který se zjevil svému vyvolenému lidu. u.

Žalm je svědectvím o Bohu ze strany Izraele, které mění samotného Izraele a chce způsobit změnu národů – v situaci, ve které se zdálo, že historické skutečnosti popírají představu o Hospodinu jako o zachránci a ochránci, o záruce práva a spravedlnosti. V této tíživé situaci je svědectvím Izraele o Bohu jeho mocně bezmocné volání k Bohu. Je to volání, které poskytuje sílu k naději, že se Hospodin ukáže v tomto světě jako Bůh skrze Izraele: V tomto izraelském svědectví o Bohu, které v krajních pochybnostech o Bohu předává vše svému Bohu Hospodinu, se ukazuje Boží spravedlnost jako láska k utlačovaným a pronásledovaným.dovaným.

Pro celkové „zhodnocení“ žalmu jsou důležitá tato hlediska:

Zjevení Boha přicházejícího ze Sinaje směřuje jistě k záchraně Izraele jako Božího lidu (srov. Ž 83,4n se Sd 5,11.13), zároveň ale k proměně nepřátelských národů. Žalm nedoufá, že se skoncuje s Božími nepřáteli, ale že skončí nepřátelství vůči Bohu. Útok národů proti Hospodinu a jeho lidu (2-4) se díky Hospodinovu zásahu mění v pouť národů (17b) a projev úcty ze strany národů (19).

83. žalm bychom měli chápat jako prosbu o příchod všeobecné Hospodinovy vlády.

Žalm tedy není výrazem nacionalistické a triumfalistické touhy po moci, ale svědectvím, jak Izrael trpěl svým Bohem – a přesto Boha stále hledal.

Žalm si stěžuje Boží spravedlnosti tím, že označuje bezpráví za něco, co ohrožuje existenci Boha – toto zapřísahání Hospodina je zároveň projevem naděje, protože Hospodin se s takovým bezprávním nesmíří.