Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 85

Petr Chalupa

 

O 19. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 85. žalmu. Jeden z vykladatelů považoval tento žalm za prosebnou modlitbu o šťastný, nový rok. Měla se údajně přednášet právě při novoroční slavnosti. Dnes se chápe buď jako kající bohoslužba v konkrétní historické nouzi, např. v době babylónského vyhnanství nebo po jeho skončení. Ale může také být prorockým pohledem do budoucnosti, který ujišťuje o Hospodinově příslibu spásy.

Celý žalm se člení na dvě části. V první z nich je Hospodin osloven pomocí druhé osoby jednotného čísla. Ve druhé části se hovoří o Hospodinu ve třetí osobě.

Slovní zásoba žalmu se podobá textům z doby vyhnanství a doby následující. Žalm tedy vznikl v tomto časovém období.

Už první verše žalmu dokazují promyšlenou stavbu:

Byl jsi milostivý, Hospodine, své zemi,
změnil jsi k dobru Jakubův osud.
Odpustils vinu svého lidu,
přikryl jsi všechny jeho hříchy.
Zadržels všechno své rozhořčení,
uklidnil jsi žár svého hněvu.

Řada vět, oslovujících Hospodina, je prorockým viděním obnovy Hospodinova vztahu k jeho zemi a jeho lidu. Milost prokázaná zemi a změna Jakubova osudu jsou výsledky odpuštění hříchů a uklidnění Hospodinova hněvu. Prorok ví o hříchu Izraele a také o Hospodinově trestu. Hospodinova ochota odpustit je však základem obnovy. Nelze přeslechnout narážku na text z Druhé knihy Mojžíšovy, který uvažuje o vztahu mezi Hospodinem, zemí a lidem. Druhá část čtvrtého verše je citací Mojžíšovy prosby: „upusť od svého planoucího hněvu“ (Ex 32,12). Dlouhý úsek 32. kapitoly Druhé knihy Mojžíšovy je teologickou úvahou nad dějinami Izraele, které údajně tvořil hřích Izraele a Hospodinův hněv. Obojí má vztah k zaslíbené zemi. Hospodin upustil od svého hněvu, odpustil svému lidu vinu, svůj národ nezničil, trvá na přísaze, kterou se zavázal praotcům. Z hlediska teologie, zdůrazňující význam Siónu, je zabrání země projevem Hospodinovy dobroty. Vysvobození z Egypta a darování země zůstává v dějinách měřítkem, podle kterého lze poznat, co v nich má své místo a co do nich nepatří.

Obnov nás, Bože, náš spasiteli,
odlož svou nevoli proti nám!
Což se na věky budeš na nás zlobit,
roztáhneš svůj hněv na všechna pokolení?
Což nám už nevrátíš život,
aby se tvůj lid radoval v tobě?
Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství
a dej nám svou spásu! 

Druhá sloka žalmu vystihuje příkrý rozdíl mezi očekávanou budoucností a tíživou současností. Odvolává se na Boha jako na spasitele. Má se prokázat jako dárce spásy tím, že upustí od svého hněvu a projeví své milosrdenství. Izraele tak povede od nářku k radosti a ze smrti k životu. Prosby v rozkazovacím způsobu i vyčítavé otázky zvýrazňují naléhavost úvodního přání „obnov nás.“ Obnova má počátkem záchrany na konci času, jejímž cílem je spása celého stvoření.

Hospodin sice odpustil Izraeli hřích, který způsobil vyhnanství, a toto období uzavřel. Avšak situace je opět bezútěšná. Žalmista ví o Hospodinově hněvu, který trvá „na věky“ a roztahuje se „na všechna pokolení“. Zpětným pohledem v dějinách až k vysvobození z Egypta a darování země jsou naznačeny další osudy, ve kterých je Hospodin propojen se svou zemí a se svým lidem.

Následující sloky jsou odpovědí na předcházející prosby.

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoji
pro svůj lid a pro své svaté a pro ty, kdo se k němu obracejí srdcem.

Tato odpověď je uvedena jako Boží slovo. Takto je uveden jeden z výroků, které přijímá jako Boží slovo prorok Habakuk (Abk 2,1). Nejde už o obžalobu, která by lidem vyčítala jejich nevěrnost Bohu a mocným jejich sociální nespravedlnost jako důvody Hospodinova hněvu. Zde se „mluví o pokoji“. Pokojem se myslí dění, přinášející celému národu i každému jednotlivci, co potřebuje, aby mohl být spokojený a šťastný. Devátý verš takřka zapřísahá Boha, aby vyslovil slovo o pokoji a spáse. Nejde jen o současnou nouzi, ale o prodlení – spása na sebe nechala tak dlouho čekat. Na tomto místě zaznívá obava, že by Bůh mohl „na věky“ váhat se svou spásou. Odpovědí na tuto obavu jsou následující, prorocké verše. Jde o jakýsi souhrn velkých zaslíbení spásy biblických proroků, především z knihy Izajáš a dvanácti takzvaných malých proroků.

Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí,
aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.

První věta Božího výroku odmítá názor, podle kterého se spása zpožďuje a snad vůbec nepřijde. Desátý verš říká, že „spása“ je blízko, že přichází – a sice v těch, kteří se jí otevírají a nechají se jí uchvátit. Ti, kdo se Hospodina „bojí“, nepropadají strachu, ale věří, že jsou jeho služebníky. Boží velebnost znamená vnímatelnou Boží přítomnost. Zejména vyprávění o událostech v souvislosti s horou Sinaj zdůrazňují, že Bůh svou velebností přebývá uprostřed svého lidu. Tato velebnost má podobu dobroty, věrnosti a odpuštění.

Závěrečná sloka popisuje blízkost Boží spásy.

Milosrdenství a věrnost se potkají,
políbí se spravedlnost a pokoj.
Věrnost vypučí ze země,
spravedlnost shlédne z nebe.
Hospodin též popřeje dobro
a naše země vydá plody.
Spravedlnost bude ho předcházet
a spása půjde mu v patách.

Obrazy růstu a žní naznačují obnovu všeho tvorstva věrností a spravedlností. Zosobněná věrnost a spravedlnost představuje příchod Božích darů, dokonce samotného Boha. Tvar hebrejského slovesa napovídá, že tento Boží příchod už začal. Milosrdenství a věrnost, spravedlnost a pokoj nepřihlížejí nečinně, ale spojily se, aby mohly jako průvodci na cestě uskutečňovat Boží spásu. Čtyři způsoby Božího působení zvýrazňují dramatičnost popisovaného jednání.

Čteme-li žaltář jako sbírku písní, uvědomíme si, jak těsně je 85. žalm propojen s žalmem předcházejícím. Je jakoby odpovědí na prosby vyslovené v 84. žalmu. Jestliže vycházíme z této souvislosti, uvádějí nás oba žalmy do pozoruhodného dění, ve kterém se lidé setkávají s Bohem. Kde dochází k takovému setkání, uskutečňuje se spása.

Trvalý význam 85. žalmu spočívá v poznatku, že svět se stává světem Boha a lidí jen tam, kde se setkávají „milosrdenství a věrnost, spravedlnost a pokoj.“ Všechny čtyři musejí být pohromadě, má-li přijít Boží spása. Jakým způsobem? Políbí se skutečně spravedlnost a pokoj, nebo spíš budou spolu zápasit. Zjišťujeme, že tyto čtyři základní hodnoty si nejsou samy o sobě blízké. Dokážeme si představit jak nelaskavou pravdu, tak i nepravdivé přátelení. Existuje jak spravedlnost bez lásky, tak i pokoj za cenu vzdání se pravdy. Záleží na tom, v jakém vztahu chceme vidět hodnoty, které se mohou doplňovat nebo vylučovat.

Kde se zápasí o pravdu, nikoli však v podobě války, tam přichází Boží spása. Kde se vášnivě projevuje dobrota, aniž by se přitom zapomínalo na věrnost, tam přichází Boží spása. Kde se bojuje za spravedlnost a přitom nezanedbává milosrdenství, tam přichází Boží spása. V tomto smyslu je 85. žalm odmítnutím všech zjednodušených, jednostranných řešení. Zároveň zve k úvahám, které Bohu ponechávají svobodu, ve které by se projevil jako neuvěřitelně dobrý.

85. žalm vystihuje situaci Božího lidu v dějinách spásy: putuje od počátků spásy k jejímu dovršení plným vykoupením. Pro novozákonní Boží lid to konkrétně znamená, že žije mezi Ježíšovým příchodem v poníženosti a příchodem vyvýšeného Ježíše ve slávě. Apoštol Pavel popisuje tuto situaci v listu Římanům – „I my, ačkoli už máme první dary Ducha, i my se trápíme touhou a očekáváme zjevení našeho přijetí za syny, vykoupení našeho těla“ (Ř 8,23) – a ve Druhém listu Korinťanům: „… dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána“ (2 K 5,6).

85. žalm se může stát modlitbou křesťanů. V první časti vyznáváme, jak byl Bůh milostivý vůči lidstvu v Ježíši Kristu. Ve druhé sloce projevujeme solidaritu s trpícími údy Kristova těla: „Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všechny ostatní údy“ (1 K 12,26). Žalmové nářky a prosby se mohou rovněž stát výrazem našich vlastních těžkostí. Závěrečná část žalmu slibuje dvojí útěchu: v Ježíši Kristu už přišla na svět Boží spása; tato definitivní záchrana se naplní v budoucím věku „nového nebe a nové země“ (srov. Iz 65,17; Zj 21,1).

O 19. neděli v liturgickém mezidobí následují některé verše 85. žalmu po úryvku z První knihy královské. Prorok Eliáš prchá před hrozbou královny, která usiluje o jeho život. Na útěku přichází až Boží hoře Chorebu. Tam se mu Hospodin zjevuje zvláštním způsobem: „prudký a silný vítr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve větru nebyl. Potom následovalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.“ Po krátkém rozhovoru s Hospodinem, ve kterém prorok naříká nad svým marným bojem s modloslužbou Izraele, dostává několik konkrétních úkolů. Bůh potvrzuje správnost dosavadního Eliášova působení a posiluje ho, aby dokázal pokračovat.

Eliáš by mohl být člověkem, který v žalmu naříká, když vzpomíná na minulé projevy Hospodinovy milosti. Spolu se žalmistou prosí v situaci, kdy se nachází jaksi uprostřed – mezi započatým a ještě nedokončeným dílem. Je však ujištěn, že Bůh sám dovrší své působení v něm a skrze něho.