Marie Zouharová
O 5. neděli postní budeme zpívat po prvním čtení některé verše 51. žalmu. Tento žalm jsme však už probírali v jednom z našich pořadů, proto dnes zařazujeme 88. žalm. Tato píseň je po stránce obsahové modlitbou těžce nemocného člověka.
Není snadné určit, kdy vznikla. Pochází nejspíš z doby po skončení babylonského vyhnanství. Měla snad být předlohou pro modlitbu při různých nebezpečných chorobách. Dokonce ji mohlo v tomto smyslu příležitostně používat celé společenství. Lze v ní najít motivy známé ze sumerských textů a také starobylé kanánské výrazy.
V mnoha ohledech připomíná 88. žalm knihu Job. Modlící se člověk je pravděpodobně od mládí nevyléčitelně nemocný a musí stále zápasit se svým nepochopitelným utrpením.
Chceme-li žalmu porozumět, musíme si uvědomit, že se nezabývá smrtí jako ukončením života. Mluví se zde sice o živém člověku, ale ten si připadá, jako by už byl mrtvý. Podle biblického způsobu uvažování má na něho právo život i smrt. Kdo je nemocný, jako by už byl v moci smrti. Žalmista se necítí teprve jakoby na okraji hrobu, ale jako někdo, kdo už je mrtvý, a jeho okolí s ním takto jedná. Je jen stínem, zbaveným schopnosti žít. Patří k mrtvým, které Hospodin vyhladil ze své paměti a kterým odepřel svou pomocnou ruku, protože se dostali do moci smrti.
Nadpis nás poučuje, že jde o „žalm synů Korachových“. Takto je označeno celkem jedenáct žalmů v celém žaltáři. Korachovi potomci byli pověřeni zpěvem při bohoslužbě v chrámě (2 Pa 20,19). V První knize paralipomenon se dozvídáme, že Korachovci vykonávali v chrámě rovněž službu vrátných (1 Pa 9,19; 26,1.19).
Dále se v nadpisu setkáváme s údajem, který není jednoznačný. Původní hebrejský text překládá Václav Bogner jako pokyn: Zpívat podle „Machalat“. Šlo tedy nejspíš o nápěv, charakteristický pro písně nemocných. Český ekumenický překlad chápe tento údaj jinak. Překládá jej slovy: „pro zpěv při tanečním reji“.
V nadpisu nacházíme ještě další zajímavé určení: „Maskil Hemana Ezrachovce“. Výraz „maskil“ označuje nejpravděpodobněji píseň obsahující moudrá naučení. O Hemanovi se dozvídáme v První knize královské. Byl známý jako moudrý muž. Šalomoun však byl moudřejší (srov. 1 Král 5,11).
Zaposlouchejme se však nyní do prvních dvou veršů vlastního žalmu.
Hospodine, můj Bože, volám ve dne,
hořekuji před tebou v noci.
Kéž pronikne k tobě má modlitba,
nakloň svůj sluch k mému volání!
V prvním a druhém verši popisuje žalmista sám sebe jako člověka, který se ve dne v noci obrací úpěnlivě k Hospodinu. Jedná snad nezvykle a přitahuje tak pozornost. Chce Boha přimět, aby ho vyslyšel a zasáhl v jeho prospěch. Již dříve prosil o Hospodinův zásah, ale stále se mu nedostává pomoci. Je vysílen náporem zla a cítí se na pokraji záhuby.
Neboť bědami je nasycena má duše
a můj život se blíží podsvětí.
Počítají mě k těm, kdo klesli do hrobu,
jsem jako člověk bez pomoci.
Mezi mrtvými je moje lože,
mezi zabitými, kteří leží v hrobě;
na ty už nevzpomínáš,
jsou vyloučeni z tvé péče.
Položils mě do hluboké jámy,
do temnot a do propastí.
Doléhá na mě tvůj hněv,
všechny své přívaly jsi na mě vylil.
Žalmista volá k Hospodinu ve svém nesmírném utrpení. Jeho život se pomalu blíží smrti. Působení smrti začíná podle staroorientálního chápání již v době nemoci. Říše mrtvých je však Hospodinu dostupná. V knize proroka Ámose čteme: „I kdyby se prokopali do podsvětí, má ruka je odtud vezme. Kdyby vystoupili na nebesa, strhnu je odtud“ (Am 9,2).
Hrob a smrt představují odloučení od Boha, konec Boží blízkosti. Stávají se údělem těch, které Bůh vymazal z knihy života i ze své paměti. Pod jejich vlivem je člověk zbaven životodárného Božího působení. Starozákonní člověk znal drtivou sílu smrti a podsvětí. Věděl, že tam, kde není Bůh, dochází jen k zániku. Hospodin je však Pánem i nad smrtí. Má moc uvrhnout člověka do temnot a má moc vysvobodit jej ze smrti. Co se týče Božího hněvu, ten bývá zapříčiněn hříchem člověka.
Odpudils ode mě známé,
zošklivil jsi mě před nimi,
jsem v žaláři, nevyváznu!
Mé oko hasne utrpením,
denně k tobě, Hospodine, volám,
k tobě vztahuji své ruce.
Nářek a hořkost se stupňují, když si žalmista vzpomene na přátele, kteří se od něho odloučili. Stejnou myšlenku nacházíme v knize Job: „Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili, moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě“ (Job 19,13n). Možná byl žalmista malomocný. Člověk postižený touto nemocí byl vyloučen ze společenství, jak se dočteme v Třetí knize Mojžíšově: „Malomocný, který je postižen, bude mít šaty roztržené, vlasy na hlavě neupravené, vousy zahalené a bude volat: Nečistý, nečistý!“ (Lv 13,45). O malomocném lze tedy uvažovat jako o člověku, který byl uvržen do žaláře. Ale i z takového vězení je Bůh schopen každého vyvést. Proto se k němu žalmista navzdory všemu obrací a „vztahuje své ruce“. Izraelité se modlili k Bohu z rozpjatýma rukama. V modlitbě takřka zápasí s Bohem o jeho milost a splnění jeho slibů:
Děláš snad zázraky pro mrtvé,
či vstanou lidské stíny a budou tě chválit?
Což se dá v hrobě vyprávět o tvé dobrotě,
o tvé věrnosti v příbytku mrtvých?
Lze poznat tvé divy v temnotách,
tvou milost v kraji zapomnění?
Oblast smrti je v těchto verších popsána ještě drastičtěji. Bůh by musel udělat zázrak, aby mrtvému pomohl a vzkřísil ho. Svými otázkami se žalmista dotýká mezí tehdejšího starozákonního zjevení. Život je zpochybněn smrtí. Job však vyznává navzdory svému utrpení: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem“ (Job 19,25). Ovšem žalmista nedoufá, že jej Hospodin může vysvobodit ze smrti; doposud přece do této oblasti nezasahoval. Udělá něco takového kvůli němu? Na tuto otázku nenalezneme odpověď v 88. žalmu. Panství smrti je nadvládou stínu, ve kterém nezaznívá oslava Boha; je to oblast zapomnění. Změní snad Hospodin své chování a bude se trpícím člověkem zabývat? Za těmito otázkami se skrývá touha po Bohu, která chce překonat hranice smrti. Žalmista však ještě neopustil říši živých. Proto neustále prosí. Ani ve svém utrpení se nevzdává Boha.
Já však volám k tobě, Hospodine,
má modlitba ti přichází vstříc hned ráno.
Proč mě odmítáš, Hospodine,
a přede mnou skrýváš svou Žalmista se obrací k Bohu „hned ráno“. To je podle biblického pojetí doba, ve které končí noc jako doba neštěstí a smrti. Naopak den je dobou, která světlem podporuje život. Modlící se člověk vyčítá Bohu: Je ráno a tvoje tvář se ještě neobjevila. Proč? Nevyčítá Bohu své utrpení, ale ptá se naléhavě, proč jej odmítá a skrývá svou tvář? Ani na okamžik nepochybuje, že utrpení pochází od Boha; nedokáže však pochopit jeho smysl. Odvozuje z toho, že jej Bůh zavrhl, že se vzdal osobního dialogu s ním. Proč však by Bůh něco takového dělal?
Jsem chudák, od dětství zasvěcen smrti,
vyčerpán snášel jsem tvé hrůzy.
Převalil se přese mě tvůj hněv,
zahubily mě tvé hrůzy.
Zaplavují mě ustavičně jako zátopa,
koldokola mě obkličují.
Odcizils mi přítele i druha,
temnota je mnou důvěrnicí.
Na závěr se žalmista vrací ke své politováníhodné situaci. Nepokouší se o diagnózu své nemoci, ale říká, že je od dětství vydán na pospas smrti. Projevy Božího hněvu znázorňuje pomocí několika obrazů. Jeho život je přeplněn utrpením a bolestí. A stále má stejný pocit, že Bůh mlčí. Také jeho přátelé a druhové se od něho odvracejí. Důvěrným průvodcem na životní cestě zůstává jen temnota.
Kdo se cítí zavržený, nestojí obvykle o Boží milosrdenství. Je přesvědčen, že Boží slitování na jeho údělu nic nezmění. Pro člověka zaživa mrtvého by přece Bůh musel udělat přímo zázrak. Smí žalmista doufat, že něco takového učiní právě pro něho? Člověk se má podřídit Boží vůli, nemá žádat, aby se Bůh podřídil jeho vůli. Proto žalmista neúnavně prosí, dokud ještě není vytržen z říše živých. Ani ve svém utrpení se nevzdává Boha. Chce zůstat na jeho straně, to je na straně života a nechce se nechat ničím odradit. Ví o svém pokoření, které ho pronásleduje po celý život. V zápase o Boží milost se však nedá ničím odradit, touží po Bohu celou svou bytostí. celou svou bytostí.
Pro nás křesťany může být tento žalm velkým příkladem. Dává nám příklad, jak vidět skutečnost utrpení: Nelze vždy vše vysvětlit, je však vždy možné věřit Bohu a obracet se stále na něho. Nenechat Boha nikdy stranou, poznávat ho i v utrpení a umírání. I když nezbývá žádná lidská naděje, stále je zde Boží slitování – přestože se nám někdy zdá, jako by Bůh neslyšel naše prosby. Největší útěchou je jistota, že Bůh vzal bolest do svého plánu s lidstvem a sám ji protrpěl ve svém Synu – přemohl ji vzkříšením.
Církev nám ukazuje pozitivní cestu, jak se tento žalm modlit. Je zařazen do ranní modlitby na Velký pátek a Bílou sobotu. Církev zde vidí předobraz Ježíšova smrtelného utrpení. Ježíšova cesta na smrt je cestou velké duševní opuštěnosti ze strany Boha i lidí.
Také při čtení žalmu 46 můžeme pochopit, že pouze u Boha je pomoc: „Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi“ (Ž 46,2).